Já bez Vás zívám a se soužím, a při Vás teskním, trpím zle 2/3

7. července 2018 v 23:30 |  Slash (m/m)
Držet velkoknížete Dmitrije Pavloviče v náručí bylo jako držet velké dítě, které se chybou ve výchově nikdy nenaučilo samostatnosti a zodpovědnost a nyní se leká všeho, co jen zavání rozhodováním a důležitostí. Řeči o sňatku vehementně popíral, ačkoliv všichni, komu se snažil takové drby vyvrátit, se jen potutelně usmívali jako lidé, kteří už ví své, a když při plese na počest narozenin carevny hned při prvním tanci vedl v kole Olgu Nikolajevnu, zdálo se, že zásnuby jsou vlastně potvrzené a požehnané samotným carským párem.
Přesto tu noc strávil velkokníže v paláci Jusupovových. Irina byla pryč a když se Dmitrij opatrně zeptal knížete Felixe, kam odjela, Jusupov bez zájmu ohrnul ret a odvětil prosté: "Za příbuznými."
To, jakým způsobem spolu manželé Jusupovovi žijí a nežijí, už bylo veřejným tajemstvím, a tak na nepřítomnosti Iriny nebylo nic divného, přestože nikdo z petrohradské smetánky nemohl vědět, že její část manželského lože teď téměř každou noc okupuje mladý velkokníže a že na těch šeptem šířených zvěstech o zvrácenosti Felixe Jusupova skutečně je něco pravdy.
A velkoknížeti se nastalá situace zamlouvala víc, než věčné ostýchavé setkávání ve vyhrazených pokojích a neustálé naslouchání, zda se neblíží cizí kroky. S Irinou z majestátního jusupovského paláce na nábřeží Něvy zmizela nejen vybraná společnost, ale i zástup služebnictva, které buď odjelo s velkokněžnou, nebo dostalo volno.
"Mně stačí kuchařka a jeden komorník," prohazoval čas od času Jusupov ledabyle ve společnosti, jako by snad chtěl takovým prohlášením způsobit pohoršení. A všichni, kdo v tu chvíli zrovna stáli v doslechu, se zdvořile zasmáli a s vědoucími poloúsměvy se pak tiše dohadovali, proč asi Jusupov nestojí o žádné svědky ve svém paláci.



Líná odpoledne, která i přes značný svit slunce zůstávala chladná, je doprovázela po celé jaro. Dmitrij nechával čas od času do paláce doručit kytici růží, kterou někdy doplňoval a jindy zcela nahrazoval srdceryvnými verši klasiků, a občas se odvážil poslat dokonce pár svých vlastních neuspořádaných veršíků, které nutily Felixe k úsměvu svou nabubřelou básnickou pompou.
"Ale všechno, co jsem napsal, jsem psal srdcem - to ono vede mou ruku! Ach Felixi, Felixi můj nejdražší, neznám slova která by stačila k popsání citů, která mi rozdírají srdce, když nejsi vedle mne!"
Litanie modrého inkoustu se táhly někdy i na vícero stránkách a Felix je četl s pobavením sobě vlastním. On sám nemusel plýtvat slovy ani papírem, stačil jeho jediný vzdálený úsměv přes dvě řady lidí v divadle nebo při sestupování ze schodů, a Dmitrijovo srdce tálo, v očích mu svítily slzy a on sám už sahal po peru, aby mohl své rozechvělé srdce utišit alespoň řádkou hloupých slůvek, nehodných popisovat něco tak dokonalého, jako je Tvá tvář.
"Básník z tebe nebude," poznamenal Jusupov škádlivě, když rychle přelétl očima nejnovější tirádu vzletných pocitů zachycených na papíře.
Dmitrij, jenž mu své čerstvé verše zrovna předložil, uraženě sevřel rty ve výrazu, který mu vůbec neslušel.
Chtěl říci něco, čím by Felixe zranil, ne příliš, to chraň Bůh, ale chtěl mu nějak tuhle zlou poznámku oplatit - malým zraněním, malým škrábnutím do srdce.
"Odjedu na frontu - do lazaretů, na obhlídku vojáků, a tak."
Jusupov dobře znal tyhle drobné výpady - velkokníže se nikdy na nic většího nezmohl. "Takže žádný boj?"
"Ty víš, že mám slabé plíce - "
"Já přece nic neříkám."
Dmitrij Pavlovič zkrátka neměl šanci, když stál proti někomu, jako Jusupov. Nikdy nemohl vyhrát.
Nicméně i porážka pro něj byla sladká.
Zkusil se zamračit, vážně svraštil obočí a zadíval se do země, ale srdce ho zrazovalo. Tam, kde se tvář snažila vyvolat bouři, srdce stále bušilo jako pominuté a on se nemohl ubránit pocitu štěstí, jakkoliv stahoval koutky rtů dolů.
"Ale no tak," káravě ho napomenul Jusupov a zavrtěl hlavou. "Takhle ti to nesluší." Známým pohybem přihladil vlasy za Dmitrijovo ucho a prsty pak sjel po čelisti dolů, k bradě, za níž velkoknížete uchopil. "Myslíš to vážně? Protože když odjedeš, budeš tady moc chybět." Stisk se ještě zpevnil. "Moc chybět," zdůraznil.
"Bože můj, Felixi…" zašeptal Dmitrij zlomeným usouženým hlasem. "Nikdy bych ti nechtěl ublížit… Jedno slovo a nechám všechny své sliby být…"
"A co slovo carovi?"
"Všechno je jedno - ach bože, všechno se dá napravit anebo zničit, na ničem nezáleží - jen řekni a já zde zůstanu, není důvod, abych odjížděl - nejedu do války, sám jsi to řekl, nejsem tam potřebný a nenahraditelný…"
"Ale já budu rád - když uvidím, že kladeš zájmy vlasti nad své vlastní…"
Velkokníže Dmitrij se na něj stále díval svýma prosebnýma očima. "Jako budoucí car," dodal Jusupov a vychutnával si, jak se každé slovo viditelně zarývalo do Dmitrijova srdce.
"To přece - Felixi, nemůžeš něco takového říkat!"
"Armáda tě potřebuje, Míťo."
"Ale ta slova o carovi - nesmíš takhle mluvit!" A chvatně přiložil prst na rty knížete, jako by jej chtěl tímto slabým gestem umlčet.
"Piš mi - každý den!" napomenul ho Jusupov, naprosto ignorující prst, který jej měl ztišit. "A já budu číst tvé řádky a myslet na tebe - dokážeš si to představit? Ta bolestná vzdálenost a prázdnota mezi námi - ale já budu čekat, budu čekat a myslet na tebe - "
Řekl to s takovým důrazem a sebevědomím, že se Dmitrij až zachvěl při představě, jak na něj bude Felix myslet.


Velkoknížete až překvapilo, jak s ním u armády nakládali - v jednom místě mu řekli, že musí ihned opustit ležení, jinde jej přijali mezi sebe a v dalším místě jej zase spěšně posílali dál, jako by on sám byl jen nějaký nepotřebný balík, zátěž, lepící se těm nebohým vojákům na jejich zákopy bez jakéoliv snahy o zlepšení jejich situace. Pohled na všechny ty otrhané vojáky, kteří se sice podle oficiálních zpráv měli dobře a s radostí v srdci bojovali za cara a vlast, ale při blízké inspekci bylo jasné, že car je tím posledním člověkem, na kterého ve svých nedostatcích a nemocech myslí, jej mátl a nebylo mu nejlíp, když musel celý den strávit obcházením perfektně nastoupených řad, které mu salutovaly, jako by on již byl vrchní velitel. Cítil se nesvůj, když měl před nastoupenými vojáky procházet a odpovídat na jejich pozdravy. Nepřipadal si jako velitel, nic o armádě nevěděl, jen tiše obdivoval tu výdrž a sílu, kterou museli vojáci mít, když před ním dvě hodiny salutovali a trpělivě vyčkávali, než svým vycházkovým krokem všechny obejde.
Jednou se jeden vojáček zhroutil vyčerpáním - a pravděpodobně i nedostatkem tekutin, jídla, léků a ošetření - přímo před ním, a když ho on sám sbíral z rozšlapaného bláta, přítomný plukovník nešetřil chválou na jeho výsost, která se nezalekla neočekávaného úkolu. Dmitrijovi to nepřipadalo správné a veškeré pocty a gratulace následně přijímal se sklopenou hlavou. Odmítnout je nedokázal.
Mladý voják se zotavil a osobně mu děkoval, byl hezký a Dmitrij při pohledu na něj tesknil po svém vzdáleném knížeti Jusupovovi, který stále trávil válku v klidu svého paláce, jako by se vůbec nic nedělo.
Nemohl se dočkat, až jej znovu uvidí


Kníže Jusupov nebyl zrovna v nejlepší náladě, když jej Dmitrij Petrovič navštívil.
"Moje žena se vrací z lázní," podotkl roztržitě po pozdravu. "A Rasputin pronášel na plese dost nevhodné poznámky."
To znělo ještě vážněji, nicméně Dmitrijovi by taková informace nemohla být víc jedno. Měl pocit, že již slyšel a viděl všechno, a nežádal nic víc než příležitost k objetí knížete Jusupova. Jeho ruce od příjezdu do Petrohradu netoužily po ničem jiném, a jeho rty se chvěly při představě, že by znovu mohl líbat Felixe a vnímat jeho dech i tlukot srdce.
Vrhl se knížeti do náruče, jak byl zvyklý, ale dostalo se mu jen chladného odtažení.
"Mluvil o tobě, Dmitriji," pokračoval Jusupov vážně.
Dmitrijovi se chtělo křičet - na ničem neáleží, jsem zpátky, byl jsem na frontě, sice ne v boji, ale copak nejsi rád, že jsem se vrátil? - ale Felix Jusupov měl v očích tak výmluvný pohled, že i to čisté nadšení opadlo.
"Co se stalo?" zeptal se Dmitrij starostlivě a natáhl ruku, aby mohl alespoň Felixe pohladit po tváři, když se k němu nemohl přitisknout.
"To všechno Rasputin," vyprskl Jusupov hněvivě. "Ten na plese mluvil o tvém zasnoubení s Olgou a - a snažil se tě očernit v očích cara. Mluvil o tobě a o tvém chování, o tom, jak se bavíš, co děláš, a o mně - "
"O tobě?" Teprve nyní Dmitrij ožil. Starostlivě přitiskl dlaň k Felixově čelisti a zachmuřil se. "O tobě?" opakoval strnule.
"O zvrácenosti a nepravosti - o tom, jak špatná volba by byla, nechat zrovna tebe přiženit se do carské rodiny…"
"Ale co já," chvatně odvětil Dmitrij, " - a co ty, co říkal o tobě?"
"Ani se neptej!"
"Felixi - Felixi - co říkal?"

Jusupov zavrtěl dramaticky hlavou. "Mítěnko," oslovil ho prostě a odmítavě.
Dmitrij ho uchopil za ruku. "Co říkal?" zeptal se znovu, tentokrát mnohem přísněji.
"Mluvil o nás, o tom, jak žijeme, a jak neuspořádaný a nemravný život vedeme - oba dva! Mluvil o mé ženě - a o tobě, o tom, že sem často chodíš - mluvil o všem, jako by věděl a znal, co se tu děje - a nepojmenovával věci pravými jmény, pouze naznačoval, snažil se, aby vše vyznělo ještě hůř než dřív…"
"Bože můj…"
"Bojím se, že car tomu možná uvěří - a carevna určitě, ta ho zbožňuje…"
"Jak mu to může projít?"
"Mluví tak o všech, pomlouvá všechny příbuzné a přátele, a nakonec carovi nezbude nikdo jiný než on sám, ten prolhaný malý ochlasta, a pak teprve nastane peklo - "

"To se nesmí stát!" vyhrkl Dmitrij.
"Já vím," odpověděl Felix klidně, jako by se už dávno na takovou možnost připravoval. "Snaží se ke dvoru dostat své známé, všechny ty kejklíře a podvodníky od sebe z vesnice, a čím hůř jsme na tom my, tím líp pro něj."
"Nemůže o tobě takhle mluvit," pronesl Dmitrij lítostivě.
"Nejde přece o mě!" odsek Felix netrpělivě. "Tady jde o nás všechny, o naše přátele, o všechny ty lidi, které známe; copak může z paláců vyhnat naše příbuzné a přivést si tam ty svoje kurvičky? A carevna se tomu jen usmívá, a pak se zase mračí, když on mluví o tobě a o tom sňatku - "
"Tak teď žádný sňatek rozhodně nebude."
Možná to řekl až příliš neurčitě, možná si to jen Jusupov špatně vyložil - kníže ho každopádně zběsile popadl za ramena a prudce s ním zatřásl. "Poslouchej mě přece! Nejde o sňatek, nejde o tebe a nejde o mě! Jde o všechno, na čem tahle země stojí! Cizácká princezna sedí na trůně a vesnický čaroděj je jejím hlavním rádcem, zatímco car jen krčí rameny a klidně nechá tyhle dva, aby mu zruinovali Rusko před očima!"
Velkokníže se vystrašeně pokusil pokřižovat, ale Jusupov zadržel jeho ruku dřív, než mohl symbol kříže dokončit.
"A tohle je tvoje odpověď?" zeptal se pohrdavě.
"Bůh přece tohle všechno vidí a car je pod jeho ochranou," vykoktal nešťastně.
"Bůh pomáhá těm, co si umí pomoci sami," odpověděl Felix úsečně. "Car je slabý, příliš slabý a příliš dobrý na to, aby se Rasputina zbavil - "
"Rasputin je…jako součást rodiny."
"Pro carevnu."
"Ale i pro děti - je špatný jako člověk, ale jestliže…"
"Je to ďábel."
"Pozor na to, co říkáš."
"Já vím, co říkám. Car je pod špatným vlivem a dělá špatná rozhodnutí, ale kdyby vedle carevny neustále nebyl Rasputin, všem by bylo mnohem, mnohem líp."
"A pomoci carovi znamená zbavit se Rasputina…"
Jusupovovi se vkradl vítězný úsměv na rty, jako by celou dobu jen čekal, až právě tohle Dmitrij pochopí. "Není to snad pravda?"

To už velkokníže rozhodně přikyvoval: "Ano, ano, jen pravda…"
"Naší povinností je cara bránit," dokončil Jusupov s výmluvným výrazem, který oznamoval, že tahle debata bude pokračovat až příště, v okruhu podobně smýšlejících lidí.
Konečně se usmál s daleko příjemnějším a teplejším jasem v očích a jako by se vůbec poprvé od znovushledání skutečně na Dmitrije Pavloviče podíval.
"Ale dost už toho čaroděje - "
Ze zvyku povytáhl velkoknížeti límeček. Bylo to jen nadbytečné gesto, které ale ukazovalo mnohé. Dmitrij oddaně držel a jen zvedal oči k Felixovi, který byl přece jen o něco vyšší, a jejich skutečné tituly a hodnosti nehrály vůbec žádnou roli.
"Ani mě nepolíbíš?" nedokázal udržet hořkou výčitku, když od něj Felix odstoupil.
"Myslíš, že polibek by stačil k utišení takové touhy?" opáčil Felix klidně. Velkokníže už neměl, co by dál namítal, poslední Felixova slova v něm zlomila všechno, jakýkoliv odpor, jakékoliv zásady.
Vrhl se Jusupovovi do náruče a jediné, co byl schopen říct, bylo všeodhalující: "Vem si mě."
"Tak strašně dlouho jsem čekal...."
"Vem si mě," opakoval Dmitrij naléhavěji a snažil se vysoukat ze své vesty a košile najednou.
Jusupov stál před ním, urostlý, krásný a jedinečný, a on se mohl jen doprošovat jeho doteku, který léčil, a jeho úsměvu, který hřál. "Chci ti patřit - jako otrok, jako ten poslední z posledních, chci ti sloužit, chci být jen tvoje rohožka, cokoliv, jen abych ti mohl být nablízku…"
A velkokníže Dmitrij to myslel naprosto vážně.
"Pojď sem - miluj se se mnou - prosím, Felixi…"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama