Já bez Vás zívám a se soužím, a při Vás teskním, trpím zle 1/3

24. května 2018 v 10:47 |  Slash (m/m)
Ach, carské Rusko, starý Petrohrad!

Kníže Jusupov a velkokníže Dmitrij Pavlovič jsou v historii známí jako asi ti nejznámější z vrahů Rasputina, ovšem jejich vztah byl daleko zajímavější než jen "dvou spiklenců" (a jsem ráda, že i ve filmech a v seriálech, které o tomto přece jen docela známém atentátu - ačkoliv je to spíš vyloženě zmasakrování - je toto naznačeno či přímo ukázáno).
A Rasputin? Ra-Ra-Rasputin, lover of the Russian queen, však to známe. I jeho konec, eh? *spoiler*


Název: Já bez Vás zívám a se soužím, a při Vás teskním, trpím zle 1/3
Fandom: Historický RPF
Pár: kníže Felix Felixovič Jusupov/velkokníže Dmitrij Pavlovič Romanov
Přístupnost: 12+
Varování: nezdravý vztah, plánování vraždy (ale jen Rasputina ;)), možná trošičku nadpřirozena (když už tu je ten Rasputin)
Poznámka: "Oči černé, oči krásné, všeho vzdám se, jenom vás ne" je začátek ruské lidové písně. Úryvek obsažený v povídce je z Lermontovovy poemy "Démon"; Romanov označuje pouze příslušnost k carské rodině, ne příjmení; příběh je inspirován skutečnými událostmi a spekulacemi o vztahu mezi oběma šlechtici.

Já miluji Vás, ač schnu zlostí,
ač za marnou to snahu mám;
přec k nešťastné té zpozdilosti
se u noh Vašich přiznávám!
Mně, letům mým to špatně sluší...
je čas, bych rozumněj si veď!
však - dle všech příznaků - svou duši
k Vám láskou cítím churavět:
Já bez Vás zívám a se soužím,
a při Vás teskním, trpím zle;
nuž, jaká pomoc? - říc' Vám toužím
jak rád Vás mám, můj anděle!


(A. S. Puškin - Vyznání)



"Sliboval jsi, že tu budeš sám," sykl Dmitrij uraženě, zatímco Felix odpovídal na zběžné pozdravy kolem procházejících párů.
"Vždyť jsem."
"Teď, na pár chvil."
"To jsou ty radosti manželského života."
"O tom vůbec nemluv."
"Nemohu přeci jít na první letošní ples bez manželky."
"Neměl jsi mi to slibovat."

Kníže Jusupov lehkým pohybem ruky přivolal číšníka. "Prosím šampaňské ke stolu - tamhle, k tomu prvnímu." Číšník se uklonil a odešel. "Vždyť mě znáš," obrátil se na Dmitrije a uchopil ho za loket. "Tolik různých lidí, tolik setkání, tolik slibů… Možná i leckdy planých a nesplnitelných…" Teatrálně zavrtěl hlavou. "Není možné si všechno pamatovat - natož to dodržovat; ach, ten těžký osud petrohradské společnosti!"
Vedl Dmitrije Pavloviče ke stolu, který předtím vybral, a lehkým pohybem, bez jakéhokoliv většího úsilí, ho donutil posadit se
Dmitrij ho prudce chytil za ruku a nedovolil mu hned se usadit naproti. "Tohle je přece něco jiného!"
"Ano?"
"My dva…" Přítomnost lidí u vedlejších stolů, hlučné a veselé rozhovory kolem a nebezpečně se blížící číšník se sklenicemi a lahví na podnose ho přinutili, aby větu utnul v zárodku, nicméně jeho oči se od knížete Jusupova neodtrhly, a to ani ve chvíli, kdy číšník úslužně rozestavoval sklo na bílém ubrusu. Jusupov mu s úsměvem poděkoval; zatímco velkokníže mu vůbec nevěnoval pozornost.

Felix se pak začal s úsměvem - který u něj vždy hraničil s nadřazeným pohrdáním - rozhlížet kolem, jako by hledal staré nepřátele jen proto, aby je mohl s okouzlujícím úsměvem pozdravit a znepříjemnit jim večer.
Velkoknížete se tahle hra na přehlížení dotkla.
"Mohl jsi rovnou říci, že mě tu nechceš."
"Ale proč bych tě tu neměl chtít? Tohle přeci není můj ples."
"Je tu Irina. Je to tvůj ples. A její," dodal hořce.
Jusupov se zvedl ze své židle a přesedl si na vedlejší, tak, aby už neseděl k velkoknížeti čelem, ale aby byli přímo vedle sebe, a naklonil se k němu co nejblíže.
"Královská krev a královská výchova - a tak špatně skrývaná žárlivost?" zašeptal nevěřícně.
"Nechci ji skrývat," odpověděl Dmitrij pevně.
"Měl byste se mít na pozoru, drahý velkokníže," pokračoval Jusupov šeptem a nepozorovaně u toho přešel k daleko formálnějšímu oslovení, které u nich bylo tak neobvyklé. "S city, které vystavujete na odiv, brzy narazíte na problémy."
Jako by se nic nestalo, natáhl se pro lahev šampaňského a nalil každému téměř vrchovatě.

Oba dva zvedli své poháry a přiblížili je k sobě.
"Oči černé, oči krásné, všeho vzdám se - jenom vás ne," pronesl Dmitrij tak klidně a vyrovnaně, jako by deklamoval před nejvybranějším publikem v divadle. Cinknutí sklenic doprovodilo poslední dvě slova.
Jusupov se uměl nádherně usmívat - a jeho temné oči se usmívaly s ním. Pozvedl svou sklenici ještě výš, jako by připíjel na velkoknížete a jeho slova, a jen vlažně smočil rty.

Ihned ale pohár odložil a vyskočil ze svého místa - "Irino, drahá - dovol - "
Políbil její ruku a s oddaným úsměvem, jak podobným tomu, který vyvolala slova velkoknížete, jí nabídl vlastní židli; ustoupil stranou a pokynul směrem k Dmitrijovi. "Velkoknížete Dmitrije Pavloviče znáš - "
Podala mu ruku - spěšně se napůl zvedl a sklonil se k jejímu hřbetu. "Myslím," promluvila, "že jsme se už dřív někde setkali - nějaký ples nebo opera…"
"Život v petrohradské společnosti je tak náročný," parafrázoval velkokníže Felixova slova.
Počkal, až se Irina usadí, a pak si také sedl, ale Felix zůstal stát a s polovýkřikem "Skleničky! Potřebujeme ještě jednu!" - zmizel dřív, než ho jeden z nich mohl zadržet.

Irina si svlékla rukavice a nechala je ležet na klíně; Dmitrij se dal do zuřivě puntičkářského upravování vlastní uniformy, jako by rovnost jeho knoflíků a výložek byla teď tím nejdůležitějším na světě.
"Ani se mi nechce věřit, že už je tu další rok," začala Irina s úsměvem. Velkokníže měl co dělat, aby potlačil zoufalé a vzteklé vyprsknutí. Místo toho jen přikývl se skloněnou hlavou a dál si hrál s uniformou, která se na jeho hrudi při sezení trochu mačkala.

A Felix se nevracel - zastavil se u jednoho ze stolů, nutně musel zrovna teď pozdravit své staré přátele a vyměnit si s nimi pár zajímavostí i pozvánek na příští měsíc.
Přispěchal číšník a nesl třetí sklenici, Dmitrij se s úlevou ujal nalévání a podal naplněný pohár Irině, pak zvedl svůj vlastní a naznačil přípitek. "Na krásné ženy a jejich manžele."
Ani nevěděl, jak ho to napadlo. Dokázal spolknout hořkost ve svém hlase. Irina to přijala jako kompliment a usmála se.
Jusupov se vrátil, vzal Ireninu ruku do své a nechal jejich spojené dlaně ležet na stole. Irenin prsten se skvěl na hoře jako symbol tohoto propojení.
"Je to potěšení vracet se ke stolu k nejkrásnější ženě v sále," prohlásil laškovně.

Dmitrij zaťal dlaně v pěst.

"Není to snad to největší štěstí v životě, Dmitriji Pavloviči?" prohlásil a znovu zvedl Irininu ruku ke svým rtům.
Velkokníže nebyl schopen slova, chtěl se alespoň usmát nebo přikývnout, chtěl pronést nějakou stejně krutou poznámku, ale jeho mysl byla příliš zaneprázdněna soubojem mezi dvěma vjemy, mezi kouzelným andělským hlasem a drásajícími slovy.

"Omlouvám se - myslím, že raději půjdu… Takový pár nepotřebuje třetího člověka ke stolu - "
Vstal a svět se kolem točil, a nebylo to šampaňským, ale náhlým pocitem naprosté odhalenosti a obnaženosti, jako by všichni kolem věděli, co se právě u jejich stolu odehrálo, a jako by se vysmívali jeho pošetilosti.
"Ani tu skleničku si s námi nevypijete, Dmitriji Pavloviči?" slyšel Irinin hlas za sebou, ale nemohl se otočit. Pálily ho oči - promnul je a vrávoral dál, pryč z místnosti, dál od korzujících párů na galerii a od hluku hudby ze sálu. Po širokém schodišti sbíhal skoro poslepu, se skloněnou hlavu, aby mu nikdo nemohl vidět do tváře.

Je to ďábel, svůdce a ďábel, nemůže na světě existovat tak krutý člověk, ne, zabil by ho, nejraději by ho vyzval na duel a skoncoval s ním - nebo se sebou, ne, ne, jen by ho vyzval, a ani Jusupov si nemůže dovolit zabít prince z královské krve, byl by to jeho konec, skončili by oba, nebo by si na něj mohl počkat, až půjde domů s Irinou, a zabít je oba -
Uvažoval tak na schodech z galerie i venku před palácem.

Nicméně když se dostal na nábřeží Něvy, byl už do knížete Jusupova znovu bezmezně zamilovaný.

* * * * *

Mezi ranní poštou, kterou často kníže vyřizoval po celé dopoledne, byl i vzkaz od velkoknížete Dmitrije. Ten měl přednost před ostatními.
Uvnitř nebylo nic než pár řádků psaných úhledným krasopisem. Felix zamračeně otočil papír a hledal nějaké pokračování. Nenašel ho; musel se spokojit s těmi pár slovy.

Odejdi, duchu zlopověstný, nevěřím, nedám na sliby…
Kde jste, kde jste, mé modlitby?
Ó bože, těžkou zkoušku snést mi
dopomoz ještě naposled
Pokušiteli, což ti líto
není, že zhubí mne tvůj jed?


Možná bylo načase vydat se na návštěvu.

* * * * *

Dmitrij na něj čekal, nesvůj a nervózní. Jakmile sluha, který Jusupova uvedl, s uctivou úklonou zavřel dveře, rozběhl se k němu. Popadl ho za ramena a prudce sevřel v objetí.
"Doufal jsem, že se nebudeš zlobit a že přijdeš!"
"Měl bych se zlobit?"

Dmitrij ho nechal ustoupit, ale jeho dlaně zůstaly na Felixově ramenou. "Choval jsem se hloupě, odpusť mi to." Jeho oči nejistě těkaly mezi Felixovou tváří a naleštěnou podlahou. Několikrát se skoro váhavě nadechl a pak uchopil Jusupovovy ruce do svých a zvedl je ke rtům. "Odpusť mi," opakoval mezi horečnatými polibky, kterými je pokryl. "Prosím."
"Co měl znamenat ten vzkaz?"odpověděl Felix věcně. V Dmitrijových očích bylo slzavé překvapení nad takovou odpovědí, ale jeho původ a zbytky hrdosti, které v sobě jako Romanov musel mít, ho donutily narovnat se a pustit knížete.
"Byl jsem šílený, já vím - odpusť mi to - " Jeho hlas se zlomil, nedokázal to, znovu se natáhl po Felixově ruce. "Včera jsem si myslel - na okamžik! - že chci volnost, že se chci zbavit toho citu - a teď tu stojíš a já vím, že to není pravda - jen nějaké chvilkové pomatení smyslů."

Jusupov se vytrhl z jeho chabého stisku. "Vezmi si ho zpátky. A básničky si nech pro děvčátka."
"To je Lermontov," protestoval Dmitrij chabě, ale vzkaz poraženě přijal zpátky.
"Jsem snad já duch zlopověstný?" pokračoval Jusupov zvýšeným tónem.
"Ne, ne, ty jsi anděl."

Velkoknížeti trvalo, než zvedl oči od úzkostlivě zaoblených tahů na nyní pomačkaném papíře. "Víš, jak ta báseň dál pokračuje?"
Felix se samolibě usmál. "Nemám Lermontova rád."
"Celý verš končí slovy Miluješ mě? Proč? Prozraď mi to!"
"Proč jsi ho vynechal?"
"Protože chci slyšet odpověď."
"Znáš jí."
"Rád bych si to myslel."
Felix si nastalé mlčení užíval s hrdě zvednutou hlavou. On se nemusel sklánět, nemusel se omlouvat.
Počkal, než začne být ticho viditelně nepříjemné i jeho příteli. Dmitrij tázavě zvedl oči.
"Felixi?"

Jusupov mu smetl z ramena neviditelné smítko, zachmuřil se, upravil druhou stranu a pak i límeček jeho uniformy. O krok ustoupil a ledabyle prohodil: "Mám ještě nějaké vyřizování. Bělinští a Galinská…"
"Neodpovíš mi?"
"A na co?"
Velkokníže uraženě sevřel rty, chvíli vypadal jako trucující dítě s nafouklými tvářemi - přerostlé královské dítě v uniformě. Jako by se ani sám nedokázal rozhodnout, jestli má teď Jusupova políbit nebo uhodit.
Taková nerozhodnost a pomalá reakce Felixe pobavily. Věnoval Dmitrijovi laskavý úsměv.
"Mítěnko, přece bys nepochyboval."
Dotkl se jeho tváře a bez dalšího loučení se vydal ke dveřím.

* * * * *

Procházeli pod košatými stromy v zahradě a únavně pálící slunce se střídalo s vlahým stínem, velkokníže si clonil přivřené oči volnou rukou. Do té druhé byl zavěšen Felix, kterému stálý stín poskytoval slaměný klobouk. Vypadal jako dandy z minulého století, který se poprvé vydal do Itálie.

"Prý se šíří zvěsti o svatbě," nadhodil Felix. První téma jejich procházky, léto v Petrohradě, bylo už vyčerpáno.
Dmitrij se pobaveně usmál. "A kdopak je šíří? Tvá drahá paní matka, aby rozptýlila pochybnosti?"
"Má drahá paní matka," opakoval posměšně Felix, "má teď jedinou starost - své zdraví."
Dmitrij sebou znatelně cukl. "Nevěděl jsem - promiň, to bylo nevhodné."
Jusupov pokrčil rameny. "Tráví teď všechen čas na Krymu a nechystá se vrátit. Prý je tam lepší ovzduší - bez těch místních pomluv." Zasmál se. "Ale zpátky k tobě a tvé nevěstě…"
"Není to nevěsta."

Oba dva se naráz otočili. Někde za nimi, za těmi hustými stromy a květinovými záhony, bylo jezírko, u kterého zanechali ostatní členy své piknikové výpravy, včetně bledé dívky s hustými havraními vlasy, Olgy Nikolajevny Romanovové.
"Car by si očividně takový sňatek přál," pokračoval Felix nevinně. "A i ta maličká vypadá spokojeně, že bude mít takového ženicha. Mladého, krásného, urozeného…"
"Přestaň s tím, prosím. Žádné zásnuby nejsou v plánu."
"A přesto s tebou už car jedná jako se synem."
"Vždy mě měl rád."
"To je přece dobrá kvalita."
"Kvalita?"

Zastavili se; Feliks vytáhl cigaretu a zapálil si. Teď už jeho dokonale floutkovský zjev neměl chybu.
"Přemýšlej trochu," pobídl velkoknížete.

Ten zamračeně zavrtěl hlavou. "Nechápu, kam tím míříš."
"Co by se stalo," povzdechl si Felix, "kdyby se našemu drahému carevičátku Alexejovi najednou přitížilo."
"Felixi, o tom se nevtipkuje."
"Nevtipkuju. Jenom přemýšlím nahlas. Je slabý, proboha, podívej se na něj. Ten se nedožije dvacítky."
"Ten chlapec za to nemůže."
"S tím ani jeden z nás nic neudělá. Ani Rasputin ne," dodal pohrdavě. Znovu si vložil cigaretu mezi rty a potáhl. "Ale zkus se nad tím ještě zamyslet. Když nebude Alexej…"
"Nebude ani Rasputin."
Jusupov povytáhl obočí. "Ano, samozřejmě. A dál?"
"Nevím, bože, nechci na to ani pomyslet… Aljošu mají všichni rádi - proč by to mělo být k něčemu dobré?"
"Ale ale ale, nevzdávej se tak rychle. Nezapomeň, že nesnesu hloupé lidi."
"Nemám náladu na tyhle hry."
"Když nebude Alexej, hlupáčku, nebude carevič. Nebude dědic. A pak?"
Velkokníže svraštil čelo. "Míříš k velezradě, Felixi."
"Mířím k tomu, že tvůj sňatek s nejstarší carovou dcerou by mohl být velmi příhodný."
"V případě, že by Alexej zemřel."
" Alexej zemře," opáčil Felix.

Dokouřil - nabídl tedy znovu ruku velkoknížeti. Byli daleko od zraků i sluchu kohokoliv, mohli mluvit o čemkoliv, mohli se chovat, jak chtěli.
"Takže co na tu svatbu říkáš teď?" zeptal se kníže.
"Ty víš, že ji nechci. Ani za celé Rusko - ani za korunu, ani za všechny peníze na světě."
"Naučil ses být moc sentimentální," povzdechl si Felix.
"To není hřích. Můžeš mnou za to opovrhovat - ale já tě nepřestanu milovat."
Oba dva se odmlčeli a písek s drobnými kamínky jim skřípal pod botami.
Teprve po chvíli si Felix povzdechl a s líným úsměvem odpověděl: "Já vím."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Roedeer Roedeer | Web | 16. června 2018 v 14:01 | Reagovat

Tohle mi připadá býti dost zajímavý námět, jen škoda, že je to tak stručné. Nechceš se příště víc rozepsat? :]

2 Sunshine Sunshine | 16. června 2018 v 23:44 | Reagovat

[1]: Možná ;) Mám zbytek rozepsaný, zatím není jisté, jak to celé bude a hlavně jak (a kdy) bude zveřejněné, ale uvidíme. A děkuji :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama