Pet Shop Boys

27. ledna 2018 v 23:11 |  Ostatní
Poslední dobou je hodně poslouchám, mám je ale ráda už dlouho, a kdyby měli koncert v Česku, možná bych i přemýšlela nad tím, jestli tam jít. Jak jsem se ale dostala zrovna k Pet Shop Boys? Je to poměrně snadné. Nejdřív se mi líbila hudba. A pak mě dostaly texty.
O téhle skupině - no, spíš dvojici - jsem na blogu psala jen málo, a to z jednoho prostého důvodu - hudebně nepatří do něčeho, čím bych se ještě donedávna chtěla chlubit. Přiznám se hned zkraje, že jsem PSB považovala za nějakou méněcennou skupinu a za takové to synth-popové duo, co nemá žádný velký význam a nic nikomu nemůže říct. Označovala jsem je za svoje "guilty pleasure", za skupinu, kterou si dovolím poslechnout jen ve chvílích slabosti a morálního pochybení. Jako kdyby jejich písničky byly tak hrozné, že bych se za ně styděla. Popravdě - nějakou dobu jsem to tak vnímala. Pet Shop Boys? To jsou přece šílený osmdesátý léta, nějakej sladkej popík a diskotéky. Jenže pak jsem je začala doopravdy poslouchat a poznala jsem i ty méně známé skladby, žádný West End Girls a Go West, ale ty skladby, co nikdy neuslyšíte v rádiu a co mají své kouzlo a skvělé texty, a rozhodla jsem se, že se za svojí lásku k tomuto duu už nikdy nebudu stydět.

Mimochodem, prakticky celá série povídek "Příliš dlouhá zima" je psaná podle písní právě od Pet Shop Boys.

Související obrázek


Samozřejmě, snad každý zná skladby jako West End Girls nebo It's a sin. Možná někdy hrály na diskotékách, možná patří k tomu "Best of 1980's", já je mám spojený s dobou, kdy jsem zoufale poslouchala všemožný hitparády 80. let pro případ, že tam budou hrát "One night in Bangkok" - anebo Modern Talking, abych se mohla zasmát. Právě při těchto seancích jsem si naposlouchala spoustu "osmdesátkových hitovek", které nelze zapomenout. Například taková "You spin me round (Like a record)" je nesmrtelnou hymnou všeho, co možná bylo v osmdesátých letech normální. Pak tu byl pochopitelně Rick Astley a rickroll, přestože tehdy snad ještě ani tenhle pojem neexistoval, a pak skupiny jako Spandau Ballet, Frankie Goes to Hollywood a tak dále a tak dále. A přestože k osmdesátým létům co se hudby týče chovám sentimentální lásku (kterou většinou maskuju tím, že se mi tahle hudba "hodí pro psaní" příběhů o Kryštofovi a Feliksovi), Pet Shop Boys jsem si zamilovala víc než jakoukoliv jinou skupinu. New Order promine. Tou první skladbou, kterou jsem měla doopravdy ráda, byla "West End Girls". A tam jsem si poprvé uvědomila, proč vlastně se mi Pet Shop Boys líbí oproti jiným osmdesátkovým skupinám, které znějí a vystupují podobně.
Za všechno mohly texty. Pochopitelně. Mám ráda texty s příběhy obecně, ale ty texty, které ve vás zanechávají takový ten hořkosladký pocit, že něco bylo naznačeno a ne vše řečeno, a pokud bylo všechno řečeno, pak to nedopadlo dobře; to je přesně moje. A Pet Shop Boys tohle splňují na sto procent.

Samozřejmě, jsou tu skladby jako "Go West", ze kterých jen čiší optimismus a štěstí a...gayness? (protože jak jinak to nazvat, vzhledem ke klipu). Jenže v mojí hlavě má celá tahle písnička ještě jednu vrstvu, a to vrstvu "toho, co jsme si představovali, a co se nikdy nestalo". Video je zcela očividně inspirované sovětskou propagandou, a dá se říci, že zobrazuje sovětskou perspektivou situaci v 90. letech. Půjdeme na západ, připojíme se k Západu, všechno je tam skvělý, budeme se mít skvěle. Je to náš osud. Text je v tomhle jednoduchej. A do toho ty "alexandrovské" chóry v pozadí. Dokonalost. Podle mě ale tahle píseň charakterizuje přesně tu naději a víru, že teď bude všechno skvělý, tu euforii, která se ale ne zcela naplnila. Stejně jako sovětská propaganda dřív zobrazovala vysmáté traktoristy a štastné kolchoznice, tahle píseň prezentuje Západ, který je bez jediného mráčku, s jasnou oblohou a krásnými muži (protože jsou to zkrátka PSB) a dokonalým životem.

Další písní, která mě podobně oslovila, byla "Love Comes Quickly", která i přes svůj název celkově vyznívá poměrně temně, a nevím, čím přesně je to způsobeno. Možná tím pomalým zpěvem a celkem smutným vyzněním, že proti lásce se nedá bránit a stejně vás nakonec dostane. A co se týče těch starších písní od PSB, je tu samozřejmě "West End Girls" (se svým tajemným beatem a textem mluvícím o šílenství i Londýně, což je nádherná kombinace), a "Opportunities" (o které vlastně nevím, co si myslet. Klip si pamatuji ze starých časů sledování hudebních stanic v televizi), nebo například "Why don't we live together?" (která velmi ovlivnila příběhy "Příliš dlouhé zimy" svým textem - možná tě ne vždycky miluju a možná je ti to jedno, ale můžeme mít něco, co nás spojuje, tak co kdybychom spolu bydleli?). Třeba ale taková "Later Tonight" je přesně tím případem pomalé písně, která je plná smutku.

Pak jsou tu další alba z dalších let. Nejznámější písně se tu objevují tak jak jdou, například "Suburbia", která mi vždy připomene návštěvu londýnského Croydonu a pobyt v něm. Nic není tak londýnské a britské jako noční cesty do Sainsbury's. Ovšem pokud tu má být nějaká píseň z dalšího alba, která podle mě dokazuje, že PSB nejsou jen nějaký hloupý boyband, pak je to "Rent". Já tě miluju - a ty mi platíš nájem. To, co na první poslech zní jako řadový pop-song, je prostě a jednoduše píseň o touze po lásce. Jako spousta dalších jejich písní. To, že je v textu slovo láska, ještě neznamená, že jde o blbost bez významu s nějakým tupým kňučením po milování.


Další "anti-kňučením" jsou skladby jako "Tonight is Forever" nebo "Violence". Vůbec celý album "Please" je tím, co ráda poslouchám, když na to mám tu správnou náladu. Ovšem tou zásadní písní - i pro "Příliš dlouhou zimu" - je "I want a lover", ta skladba totiž naprosto charakterizuje postavu Lukáše. A pokud jde o ne-fiktivní postavy, tak zkrátka popisuje přístup některých lidí k životu. I don't want another drink or fight, I want a lover.


Pak jsou tu samozřejmě takový věci jako "Always on my Mind" nebo "It's a Sin", který mám sice ráda, ale jsou obecně hodně známý, a tak se necítím oprávněná o nich moc psát. "Always on my Mind" je navíc píseň zpívaná už Elvisem, akorát předělaná do osmdesátkového šílenství.
Píseň, která mě ale stále znovu a znovu přesvědčuje o schopnostech PSB zvlášť co se psaní textů týče, je nenápadná "Being Boring". Tahle skladba s téměř neúnosně dlouhým instrumentálním začátkem totiž mluví o AIDS aniž by o něm padlo slovo. Vlastně to možná ani tak o AIDS není, ale já to tak vnímám po všech těch analýzách textů, co jsem četla - nicméně sám Neil Tennant řekl, že je to o jeho příteli, který na AIDS zemřel, a o celé té době nadějí a zklamání, o tom, jak se on i jeho kamarád přestěhovali do Londýna, kde se jeden z nich proslavil a jeden se nakazil a později zemřel. But we were never being boring. Celkově je tohle jedna z těch nejvíc ceněných písní Pet Shop Boys, a nedivím se tomu.

Now I sit with different faces
in rented rooms and foreign places
All the people I was kissing
some are here and some are missing
in the nineteen-nineties
I never dreamt that I would get to be
the creature that I always meant to be
but I thought in spite of dreams
you'd be sitting somewhere here with me


Samozřejmě, že mezi mé oblíbené písně patří i "New York City Boy", při které mám vždy chuť letět hned do NYC. Ale mojí další oblíbenou písní z alba Nightlife (1999) je "You only tell me you love me when you're drunk", která má vlastně celý příběh vyspoilerovaný v názvu. Bohužel je to až příliš realistická píseň. Ale to je právě přesně ten důvod, proč PSB miluju. Minimum času je v jejich textech strávených patosem a hloupostmi; neustále se připomíná realita, která není jako ty vysněné scénáře.

No a pak tu jsou už ty novější věci, jako například "Try it (I'm in love with a married man)". Ne všechno může být dokonalé, že? Tu skladbu miluju. Pomohla mi vykrystalizovat charakter postavy Lukáše v Příliš dlouhé zimě, protože přesně popisuje to, co jsem já nevěděla, jak rozepsat.
Nakonec je tu ta nejnovější tvroba PSB, a musím říct, že se mi pořád hodně líbí a zamlouvá, protože si zachovává jak svojí zvučnost a chytlavost, tak ten skrytý smutek a nejistotu v textech. Dokonalá je podle mě "Twenty-something", která se mě bude zanedlouho textově také týkat. Je ti dvacet a něco, připoj se k nám.

Take your smart phone
And make your way home
On your own


V téhle písni je jasně cítit přesně to, o čem jsem se už snažila napsat. Člověk si běžně u jména Pet Shop Boys představí nějaký rozjásaný osmdesátý léta, diskotéku, světla, lásku... Jenže co když ti je přes dvacet a domů chodíš zásadně sám? O tom je tahle píseň - jak by ti celý svět měl ležet u nohou a všechno by se ti mělo dařit, když je ti dvacet a něco...jenže ono to tak není. Jsi v dekadentním městě, vezmi svůj smartphone a najdi si cestu domů. Sám.

O něco rozdílná je píseň "Groovy". Zase - je to inspirace pro příběh a postavy. Myslím, že založím samostatný blog na příběhy z "Příliš dlouhé zimy". Ale "Groovy" je zároveň stejně chytlavá, otravná i pravdivá, protože je o někom, kdo je dokonale "groovy", ale stejně má potřebu na sebe upozorňovat. Look at me, I'm just so - look at me, I'm just so groovy. Zvrácenost ve vší své nádheře.

No a konečně jednou z těch mých oblíbených věcí je "The Pop Kids", která se podle mě nejlíp hodí na konec - na konec čehokoliv. Je to nostalgie, vzpomínání na starý časy, na devadesátý léta, na studia, na to, jaký to bylo, když jsme spolu chodili do klubů a říkalo se nám "pop kids". A já tě miloval. Tahle skladba je zosobněním všech vzpomínek, dojemné touhy po straých dobách, který se ale nikdy nevrátí, a kruté reality, která do našich životů neustále zasahuje. Podle mě je to přesně jedna z těch písniček, které dokonale zachycují kontrast mezi tím, co si člověk vysní, a tím, co se skutečně děje kolem něj a co mnohdy nemá ani možnost ovlivnit.

They called us the pop kids
'Cause we loved the pop hits
And quoted the best bits
So we were the pop kids
I loved you

Díky těmhle - a mnoha dalším - skladbám se ze mě stal jejich fanoušek. Protože jsem pochopila, že ne všechny osmdesátkové písně jsou Cheri, cheri lady nebo You're my heart, you're my soul. Osmdesátá léta jsem si popravdě oblíbila a doteď poslouchám spoustu písniček z nich. Pet Shop Boys poslouchám hlavně kvůli textům; Modern Talking pak hlavně na uklidnění a pobavení. Například "You spin me right round" je taky taková typicky osmdesátková píseň, která má dlouhou historii a dokonalý videoklip.
Já mám zkrátka osmdesátky ráda; ale většinou ironicky. Nicméně za Pet Shop Boys se už nestydím a hrdě můžu prohlásit, že jsou moje oblíbená skupina, a že je mám doopravdy ráda.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama