Chwała na wysokości (Kryštof/Feliks)

24. prosince 2017 v 23:17 |  Příliš dlouhá zima
"Můžeme si dát tentokrát večeři u našich?"
Feliks to nenavrhoval jako možnost, spíš jako něco, co už dlouho plánoval a rozmýšlel a teď si byl konečně jistý, že je to dobrý a uskutečnitelný nápad. Otazník na konci věty byl už zbytečný. V ruce měl ještě sluchátko telefonu, a Kryštof nevěděl, jestli někdo pořád čeká na druhém konci na odpověď nebo je už hluché, a tak jen bezmyšlenkovitě přikývl.
Feliks mu bezeslovnou odpověď oplatil stejně němým úsměvem a se sluchátkem se vytratil zpátky do kuchyně, kde pokračoval v telefonátu v polštině.
Teprve pak se to všechno Kryštofovi v hlavě spojilo. Večeře - ne normální večeře, ale ta sváteční, slavnostní a speciální, a navíc ne jen tak s někým, ale s Feliksovými rodiči. Nejraději by vyskočil z gauče a vrhl se vedle za Feliksem a začal zoufale gestikulovat, aby mu naznačil, že je to blbej nápad, jenže všude kolem sebe měl papíry s nákresy renesančních budov a na klíně rozložený text o historických vévodstvích a knížectvích v Itálii, takže opustit místo nebylo tak snadné. Prostě rezignoval. Zvrátil hlavu dozadu na opěradlo gauče a frustrovaně vzdychl, jen tak, aby si trochu ulevil, a rozhodl se, že si to ještě s Feliksem vyřídí, ale až později, až zavěsí, a až se on sám dostane aspoň na konec stránky.
Feliks se tiše vrátil zpátky a posadil se do křesla naproti němu. Pořád měl v ruce sluchátko, ale pohrával si s ním tak, že bylo hned jasné, že hovor už skončil.
"Máma byla ráda," řekl, a přehazoval si telefon z dlaně do dlaně.
"Hm."
"Co čteš?"
Feliks zvědavě natáhl krk a snažil se podívat do textů, co měl Kryštof před sebou, ale ten je rychle zavřel. "Nic."
"Co je?"
"Co?"
"Normálně jsem se zeptal."
"Proč sakra teď plánuješ vánoční večeři?"
"Máma to chtěla vědět."
"Bože."
"Loni jsem byl u vás - snad je to takhle logický, ne?"
"Vůbec mi nedošlo, že myslíš tohle!"
"A co jinýho asi? Pro mý rodiče je to aspoň důležitý - a určitě budou rádi, když tam budeme taky."
"Loni to nebylo důležitý?"
"Byla to jen večeře - ne záležitost rodiny, chápeš, jako doba soudržnosti a úcty - "
"To je blbost."
"Vidíš, děláš to taky."
"Co jako?"
"Znevažuješ to."
"Ne - jen říkám, že je blbost dělat z Vánoc takovou slávu. Prostě jsme tam šli a najedli se a to bylo celý. Bylo na tom snad něco blbě?"
"Blbě ne - jenom to bylo strašně chladný a rychlý a nikdo tam nepřemýšlel nad tím, co to vůbec znamená."
"Vánoce?"
"Jo."
"Já vím, vaši tam budou tancovat kolem stromečku a klanět se Ježíšovi, jasně."
"Nemluvíš o nich hezky."
"Ty snad o mejch rodičích jo?"
"Necháme toho."
"Mně je úplně jedno, co si o nich ty myslíš a co si oni myslej o tobě, dokud se dokážete aspoň trochu snést, chápeš?"
"Tobě je to jedno?"
"Jasně!" Vztekle odhodil knihu o italské renesanci na stůl. "A co sis jako myslel? Že s nima každej den telefonuju a přesvědčuju je, jak seš skvělej?"
Feliks zvedl ruce v obranném gestu. "Nebuď hned vzteklej."
"Mě jen sere, že se neshodneme v takových základních věcech."
"Fajn, tak to vzdávám. Ale pojedeme k nim."
"Mně je to fuk. Klidně."


Nebylo to tak daleko, stačilo sednout do auta a za hodinu tam byli.
"Vidíš, nakonec to budou ještě pěkný Vánoce," poznamenal Kryštof, když vystupovali před jedním z obyčejných, nezajímavých rodinných domů. Měl zahrádku ohraničenou plotem se spoustou malých oček a v zahradě pár zasněžených keříků. Všechny domy v ulici si byly podobné.
"Hlavně neříkej žádný hlouposti, ano?" ujišťoval se Feliks, když mu srovnával límec kabátu. "A buď milej."
"Vždycky jsem milej."
"Jsou to hodní lidé. A každý den se modlí."
"Co to s tim má společnýho?"
"Možná se budou chtít modlit i dneska, tak je, prosím, nevyrušuj a nijak to nekomentuj."
"Jasně."

Rodina Wieleckých byla obyčejná a naplno ponořená do vánočního smutku. Byl tam pan a paní Wielecki, kteří už stáli mezi dveřmi a vítali je, a taky Feliksova starší sestra Klara, o které Feliks skoro nemluvil. Před návštěvou jen narychlo řekl "Bude tam i Klara", a bylo na Kryštofovi, přebrat se stovkami jmen, která znal, než našel tu Klaru. Seděla v obýváku před puštěnou televizí a žvýkala jablečné křížaly.
Kryštof ani nevěděl, jak přesně jí má pozdravit. "Dobrý den."
O kolik let že má být straší?
Podívala se na něj a bez zájmu odpověděla: "Ahoj."
Od té chvíle jí jen tykal.
"Jaká byla cesta?" zeptal se Feliksův otec, a tím začal kolotoč nezajímavých a hloupých otázek na počasí a školu a práci a život.
"Už mám uvařeno," oznámila pak matka, a Kryštof si teprve pak všiml, že na sobě celou dobu měla kuchyňskou zástěru.
"Děkuju vám za pozvání," vymáčknul ze sebe. "Hrozně moc si toho vážím."
"To tady náš chlapec," povzdechla si paní Wielecká, a chytila Felikse za tvář jako malé, bezbranné děcko. "Půjdeme ke stolu, ne? Stihli jste to akorát včas. Před chviličkou vyšla první hvězda."
"Tak jsme to měli naplánovaný," snažil se Feliks o vtip. Otec mu věnoval chladný pohled. "Promiň."
V té domácnosti všechno šlapalo jako hodinky. Přišli, odložili si, prohodili pár zdvořilostních frází, a už seděli u stolu. Kryštof se stejně necítil zrovna ve své kůži, ale co mohl dělat - slíbil to a byl rozhodnutý slib dodržet. Usmál se na paní Wieleckou, když mu nalévala polévku z hrnce, který postavila doprostřed stolu na dřevěné prkénko, a ani se nesnažil zjistit, co za polévku to má být.
"Dobrou chuť," popřál všem s nuceně veselým hlasem.
"Nejdřív se pomodlíme, Krszysztof," zarazila ho paní Wielecká. Všichni seděli ztuhle na svých místech, jako by je na nich někdo vytesal do kamene. Klara měla sepnuté ruce na ubruse a skloněnou hlavu, a Feliks udělal totéž, jakmile se matka ozvala.
"Snad ti Bůh odpustí, Feliksi. Můžeš se pomodlit s námi."
Feliksův otec se opřel lokty o stůl a sepjal dlaně nad svou polévkou. "Dziękujemy Ci, Boże, nasz dobry Ojcze, za Twojego Syna Jezusa Chrystusa…"
Jeho žena a děti se polohlasem připojily.
Kryštof ze zvyku zopakoval pohyb rukou, sepjal je nad talířem, ale modlitba pro něj byla cizí a neznámá. Nevěděl, jak se zapojit, a ani se mu do toho nechtělo.
Feliksův otec otevřel oči a procitl ze svého pobožného transu.
"Bože náš, jenž jsi na nebesích," začal důrazně, ale se silným přízvukem a s očima zavrtanýma do Kryštofa. "Bůh naslouchá, Krszysztof. Teď je čas žádat o odpuštění."
Používání polské verze jeho jména Kryštofa mátlo i rozčilovalo zároveň, měl pocit, že je na pomezí nějakých dvou šílenství a ani jedno se ho nechce zmocnit úplně.
"My se doma nemodlili," podotknul s co nejpříjemnějším výrazem.
"To vidím," odpověděl Feliksův otec ledově.
Zbytek večeře byl chladnější než počasí venku. Feliks se důsledně vyhýbal Kryštofovu pohledu.
"Co architektura, Kryštofe?" zeptal se nakonec pan Wielecki. Kryštof stěží polkl sousto.
"Jde to." Snažil se u toho usmát a vymyslet, co ještě dodat.
"To je dobře. Aspoň někdo tady může studovat."
Kryštof se rozhodl nebrat si to osobně a mlčet.
A tak bylo ticho. Svíčka na stole vrhala na všechny sedící mihotavé světlo a Kryštof zoufale hledal na zdi plné obrázků a krajinek nějaké hodiny.

"Díkybohu," ulevil si, jakmile opustili dům. Nebyli ještě ani u branky, šlapali po zasněžené zahradní cestě s náručemi plnými tašek s jídlem a dárky, přes které sotva viděli, a Feliks musel otevřít dvířka loktem pravé ruky.
Teď stál vedle nich a čekal, až Kryštof projde.
"Nebylo to tak zlý."
"Nebylo?"
"Mlč, prosím tě."
"Mlčeli jsme tam celou dobu," odsekl Kryštof. "Snad můžu aspoň teď říct, co si myslím."
"Už jedeme pryč. Nerozebírej to, ano? Byli jsme tu a jedeme domů. Hotovo."
"Proč to nechceš rozebírat? Najednou ti tenhle skvělej večer vadí?"
Branku nechali otevřenou a došli k autu. Kryštof postavil svoje tašky na střechu auta a začal hledat v kapse klíčky, jenže tašky se po sobě svezly a z jedné z nich vypadla krabička s cukrovím. Pádem na zledovatělou zem se víko odlouplo a kusy cukroví se rozlétly do sněhu a do bláta kolem.
"Do prdele!"
Feliks se nadechoval, aby něco řekl; pravděpodobně nějakou uštěpačnou poznámku o tom, jak špatný je to nápad, stavět plné tašky zrovna tam. Jenže Kryštof neudělal to, co od něj čekal, nesmetl vztekle i zbylé věci ze střechy, nepraštil do dveří auta pěstí, nekopal do zbytků rozlámaného cukroví ve sněhu. Pomalu si přiložil dlaně k obličeji a otočil se k Feliksovi zády. Dlouze a hlasitě vydechl a pustil se do pochodu přes silnici na druhou stranu.
"Kryštofe?"
Tam se zastavil. Ruce z obličeje nespustil. Stál zády k Feliksovi a jejich autu a Feliks si až teď všiml, že na ulici je absolutní ticho. Oni byli jeho jediní rušitelé, a když už teď i oni zmlkli, nebylo slyšet nic.
"Neblázni a pojď sem."
Dokud se dohadovali, bylo v pořádku zvyšovat hlas a nadávat. Mohli na sebe prskat přes střechu auta, mohli křičet urážky a bušit vzteky do oken a dveří auta. Jenže Kryštof tu hru vzdal a teď už se nezdálo vhodné řvát přes ulici.
"Kryštofe."
Feliks odložil i svoje tašky, ale na zem. Vrátil se o pár kroků, aby zavřel zahradní branku. V okně hlavní místnosti, obýváku s jídelnou, se svítilo, ale nikdo nestál u okna, aby mu zamával na rozloučenou. To dělávali jen v dětství.
Pak se obrátil zase ke Kryštofovi. Za sebou nechal dům rodičů i rodiče samotné. Zase někdy přijede, to věděl, ale nic z minulosti teď nebylo důležité. Obešel auto a překročil těch pár sladkých perníčků a lineckých slepenců plněných marmeládou.
"Serduszko."
Kryštof se vůbec nepohnul. Stál na stejném místě, kde se před chvílí zastavil, a ani se neohlédl, i když za sebou musel slyšet Feliksovy kroky.
"Co se děje?"
Chytil ho za paži a zkusil k sobě přivinout, jenže Kryštof stál pevně, jako by se rozhodl v tom bodě zapustit kořeny. Ani se nehnul. Feliks mu alespoň sundal dlaně z tváře. Překvapilo ho, že pod nimi nenašel slzy, jenom unavený výraz bezmoci. "Co se děje?" opakoval znovu, s větším důrazem a z takové blízkosti, že všechna tři slova musela Kryštofovi rezonovat v hlavě.
Kryštof se vyhýbal jeho pohledu. Obrátil oči stranou, zkusil i otočit hlavu, ale Feliks ho držel příliš silně a žádné větší uhnutí mu nedovolil. "Co ti je?"
"Všechno je na hovno," povzdechl si a znělo to až moc pateticky.
"Proč? Proč zrovna teď?"
"Ale takhle je to pořád!" vybuchl Kryštof a setřásl ze sebe Feliksovy ochranitelské ruce.
Jeho vzteklý výkřik jako by se ozýval po celé ulici. Zůstali na sebe nechápavě zírat, Feliks v očekávání vysvětlení, Kryštof s nadějí na nějakou reakci.
Ani jeden se nedočkal. Kryštof si znovu přikryl obličej dlaněmi a zoufale vydechl. "Mám toho dost. Pojedeme. Můžeš řídit? Já bych asi usnul." Na důkaz únavy si promnul oči jako malé dítě, které se násilím drželo vzhůru moc dlouho. Feliksovi se sevřelo srdce, když se odvážil ještě jednou zeptat: "Co se děje?"
Kryštof pokrčil rameny a šel zpátky k autu. Ignoroval všechny tašky, které zůstaly na střeše a na zemi, a rovnou nastoupil na straně spolujezdce.

I při jízdě mlčel. Nechal Felikse naskládat všechny dárky dozadu na sedadla a nastartovat, pak jen řekl "Jsem unavenej" a tím veškerá konverzace skončila. Po několika minutách už Feliks slyšel jen pravidelné oddechování doprovázené občasným zadrhnutím, pravděpodobně ze začínajícího nachlazení.
Jeli pomalu, Feliks si jako řidič nevěřil, zvlášť ne na zimní silnici. Navíc využíval každé poklidné rovinky k tomu, aby se podíval na svého spolujezdce a na jeho nyní již klidnou tvář, a u toho vždycky automaticky zpomalil. Ještě před pár minutami cítil drobný vztek, když si Kryštof dovolil stěžovat na Štědrý večer s jeho rodinou, ale pak převládly obavy. Co to s ním bylo? Proč se takhle teď chová? Co se stalo? Co si udělali?
Převládla v něm lítost a pocit nenaplněné lásky. Čím dál častěji sklouzával pohledem z lehce zasněžené silnice před sebou ke Kryštofovi, jehož každý drobný pohyb nebo zavrtění a otočení hlavy ho nutilo k úsměvu. Znovu a znovu si uvědomoval, že ho miluje. Pořád ještě ho miluje. Měli být doma, mohl přece rodičům klidně zavolat a popřát jim veselé Vánoce i bez večeře, nemuseli sem jezdit, nemuseli se modlit, mohli dělat úplně jiný věci.
Musel se nad tím usmát.
A vlastně - proč by nemohli teď? Bývali přece spontánní; to ještě když on bez brýlí nemžoural a Kryštof vůbec v noci nechodil spát, když dokázali mluvit celý den a nemít se dost.
V hlavě se mu zrodil romantický plán.
Na nejbližší odbočce na neudržovanou lesní cestu zahnul a pokračoval dál, opatrně a pomalu. Nakláněl se při tom přes volant a zkoumal cestu, jestli není příliš zabahněná. Noční dobrodružství v jeho představách rozhodně nezahrnovalo snahu vyprostit zapadlé auto.
Když vypnul motor, nechal svítit alespoň dálková světla. Všude bylo v tu chvíli mrtvolné ticho, jako by už na světě ani nikdo jiný než oni neexistoval. Ta myšlenka se Feliksovi vloudila do hlavy a vzbuzovala v něm rovnoměrně rozložené vzrušení i strach.
Opatrně a s co nejmenším hlukem si upravil sedačku. Pak se odpásal.
Kryštof celou dobu spal naprosto klidně s hlavou obrácenou na druhou stranu, od Felikse.
Ten se k němu konečně mohl pohodlně natáhnout a začít ho budit co nejpříjemnějšími polibky na tvář a na koutek rtů.
Kryštof s nespokojeným zavrčením obrátil hlavu na druhou stranu, ale otevřít oči se neobtěžoval. "Co blbneš?"
"Můžeme si to tu užít, ne?"
"Co jako?" To už se Kryštof doopravdy probudil.
"Mlč a zkus to jenom vnímat."
"O co ti jako jde?"
"Proč hned vyšiluješ?"
"Chtěl jsem se sakra konečně vyspat."
"Proč z toho děláš problém?"
Seděli na svých místech a dívali se na sebe, každý přesvědčený o své pravdě a o svém nepochopení.
Feliks se tvářil uraženě.
"Mohli jsme si trochu užít, ne?"
"Co tak najednou?"
"Prostě mě to napadlo."
"A tak jsi zastavil tady v lese, jo?"
"Proč ne?"
"A proč zrovna tady?"
"Bylo tu dobrý místo. Cesta do lesa. Chápeš to vůbec? Chápeš, co jsem udělal?"
"Zastavil jsi někde úplně v prdeli světa."
"Chtěl jsem nějakou novou věc. Něco, co jsme ještě nezažili."
"Jasně. Tak to se povedlo."
Feliks složil ruce na volant a pak na ně položil i hlavu.
"A teď budeš brečet?" zeptal se Kryštof, aniž by se na něj podíval.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama