Prosinec 2017

Chwała na wysokości (Kryštof/Feliks)

24. prosince 2017 v 23:17 Příliš dlouhá zima
"Můžeme si dát tentokrát večeři u našich?"
Feliks to nenavrhoval jako možnost, spíš jako něco, co už dlouho plánoval a rozmýšlel a teď si byl konečně jistý, že je to dobrý a uskutečnitelný nápad. Otazník na konci věty byl už zbytečný. V ruce měl ještě sluchátko telefonu, a Kryštof nevěděl, jestli někdo pořád čeká na druhém konci na odpověď nebo je už hluché, a tak jen bezmyšlenkovitě přikývl.
Feliks mu bezeslovnou odpověď oplatil stejně němým úsměvem a se sluchátkem se vytratil zpátky do kuchyně, kde pokračoval v telefonátu v polštině.
Teprve pak se to všechno Kryštofovi v hlavě spojilo. Večeře - ne normální večeře, ale ta sváteční, slavnostní a speciální, a navíc ne jen tak s někým, ale s Feliksovými rodiči. Nejraději by vyskočil z gauče a vrhl se vedle za Feliksem a začal zoufale gestikulovat, aby mu naznačil, že je to blbej nápad, jenže všude kolem sebe měl papíry s nákresy renesančních budov a na klíně rozložený text o historických vévodstvích a knížectvích v Itálii, takže opustit místo nebylo tak snadné. Prostě rezignoval. Zvrátil hlavu dozadu na opěradlo gauče a frustrovaně vzdychl, jen tak, aby si trochu ulevil, a rozhodl se, že si to ještě s Feliksem vyřídí, ale až později, až zavěsí, a až se on sám dostane aspoň na konec stránky.
Feliks se tiše vrátil zpátky a posadil se do křesla naproti němu. Pořád měl v ruce sluchátko, ale pohrával si s ním tak, že bylo hned jasné, že hovor už skončil.
"Máma byla ráda," řekl, a přehazoval si telefon z dlaně do dlaně.
"Hm."
"Co čteš?"
Feliks zvědavě natáhl krk a snažil se podívat do textů, co měl Kryštof před sebou, ale ten je rychle zavřel. "Nic."
"Co je?"
"Co?"
"Normálně jsem se zeptal."
"Proč sakra teď plánuješ vánoční večeři?"
"Máma to chtěla vědět."
"Bože."
"Loni jsem byl u vás - snad je to takhle logický, ne?"
"Vůbec mi nedošlo, že myslíš tohle!"
"A co jinýho asi? Pro mý rodiče je to aspoň důležitý - a určitě budou rádi, když tam budeme taky."
"Loni to nebylo důležitý?"
"Byla to jen večeře - ne záležitost rodiny, chápeš, jako doba soudržnosti a úcty - "
"To je blbost."
"Vidíš, děláš to taky."
"Co jako?"
"Znevažuješ to."
"Ne - jen říkám, že je blbost dělat z Vánoc takovou slávu. Prostě jsme tam šli a najedli se a to bylo celý. Bylo na tom snad něco blbě?"
"Blbě ne - jenom to bylo strašně chladný a rychlý a nikdo tam nepřemýšlel nad tím, co to vůbec znamená."
"Vánoce?"
"Jo."
"Já vím, vaši tam budou tancovat kolem stromečku a klanět se Ježíšovi, jasně."
"Nemluvíš o nich hezky."
"Ty snad o mejch rodičích jo?"
"Necháme toho."
"Mně je úplně jedno, co si o nich ty myslíš a co si oni myslej o tobě, dokud se dokážete aspoň trochu snést, chápeš?"
"Tobě je to jedno?"
"Jasně!" Vztekle odhodil knihu o italské renesanci na stůl. "A co sis jako myslel? Že s nima každej den telefonuju a přesvědčuju je, jak seš skvělej?"
Feliks zvedl ruce v obranném gestu. "Nebuď hned vzteklej."
"Mě jen sere, že se neshodneme v takových základních věcech."
"Fajn, tak to vzdávám. Ale pojedeme k nim."
"Mně je to fuk. Klidně."