I.

1. listopadu 2017 v 23:42 |  dej mi důvod tě zabít
"Dej mi důvod tě zabít."

Nebylo to Dej mi jeden důvod, proč tě nezabít.

Nebyli nepřátelé na život a na smrt, kteří se pronásledovali po celém světě, dokud se nesešli tady, na jeho vertikálním konci, v střešní restauraci vysoko nad městem.

Neměl to být jejich poslední souboj.

Nebojovali spolu.


Mezi jejich propletenými prsty a spojenými dlaněmi elektrizovalo tajné spojenectví.

Už dávno byli jedna krev. Už dávno si odpřísáhli věrnost, alespoň před sebou a před svými ideály. Žádná oficiální instituce by nemohla sílu jejich oddanosti zvládnout, tím si byli jistí.

Číšník před ně položil ubrousky se zdobenými okraji. Skrz průhledné sklo stolku bylo vidět jejich kolena, jak se pod deskou dotýkají.

Na ubrouscích hned přistály dva koktejly, el presidente a whiskey sour.

"Rovnou zaplatíme."

"Dohromady nebo zvlášť?"

"Dohromady."

Číšník zase zmizel.

"Chtěl bych tebou prorazit tu skleněnou stěnu a vyhodit tě ven a pak vidět, jak dole seškrabávají zbytky tvýho těla z chodníku a náhodní kolemjdoucí zvrací při pohledu na to, co jsi býval."

Stisk jejich dlaní zesílil.

"Udělej to."

"Váš účet pane," oznámil číšník s lístkem v ruce. Pak ho položil na stůl.

Kontakt jejich očí nemohl přerušit ani číšník, ani placení útraty. "Drobné si nechte."

"Děkuji vám. Hezký večer, pánové."

Byl pryč. Zůstali oni a jejich koktejly a ruce, které se znovu spojily.

Oba měli na dlaních jizvy, na podobných místech a v takových formách, aby se při vzájemném dotyku překrývaly.

"Dneska by bylo krásný umřít."

"Ne. Dneska ne."

Tím bylo rozhodnuto.

"Stejně bych to chtěl vidět. Střepy, bolest, pád."

Při každém slově stisk ještě zesílí.

"Můžeš mě zranit."

"Musí téct krev."

"Jsem jen tvůj."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama