Cuéntame que te pasó (Lukáš/Javier)

20. listopadu 2017 v 2:05 |  Příliš dlouhá zima
Do fabriky přibyli kubánští dělníci a to nemohlo zůstat bez povšimnutí. Všichni věděli, že přijeli Kubánci, protože denní směny a program se změnily, ředitel mluvil o pobytu dělníků z Československé socialistické republiky na Kubě a naopak, a Kubánci byli příliš hlasití na to, aby zůstali bez povšimnutí. Nebyli schopní vytrvat v klidu a tichu. Proto se jejich vztahy s Čechy - a Češkami - tak komplikovaly.
Lukáš měl už dávno vyhlídnutého dělníka, se kterým byl ochoten strávit víc než povinnou pracovní dobu. Mluvil obstojně španělsky a zároveň byl ochotný se i něco přiučit.
"Já jsem Lukáš," vydechl jednou v zápalu dobrosrdečnosti a přátelství k dalším socialistickým státům.
"Javier Varaquez."
A Lukáš měl několik hodin na přemýšlení.
Javier. To jméno se lehce převalovalo na jazyku, všichni se s ním mazlili a všichni ho chtěli.
"Moc toho nenapracujou," stěžuje si skoro každý kolega.
Lukáš ale myslí spíš na ta karamelově čokoládová těla než na hromady bavlny čekající na zemi vedle strojů na zpracování.
Nakonec, za tohle ta práce i stála.

A když si odpíchne odchod z pracoviště a vydává se svou cestou k tramvaji, skupinka těch rozveselených zahraničních hostů se rozvlekle táhne před ním s takovou náladou, jako by za sebou měli víkend, a ne osmihodinovku. Moc toho nenapracují, to je pravda, ale kdo by jim to zazlíval. Uspěchaně je předejde, ale neodpustí si přátelský úsměv a náznak pozdravu.
Oni jsou u toho mnohem hlasitější a jednoznačnější. Mávají na něj a něco volají, chtějí, aby se k nim přidal, mají to kousek, ubytovna je jen touhle ulicí a za roh, ale on se jim snaží vysvětlit, že to nejde, a přitom hledá svého Kubánce, Javiera. Je mezi nima? Je.
Lukáš ani neví, čím to je, že si vyhlédl zrovna jeho; možná něco v jeho gestech a pohybech, něco, co zavání tím známým prostředím T-klubu a podobných podniků. Tam by Javier určitě zapadl. A Lukáš se už vidí, jak by se za ním všichni otáčeli, kdyby tam přišel s takhle exotickým partnerem.
Umřeli by závistí.
Od té chvíle je rozhodnutý s tím něco udělat. Nemusí se ani moc snažit, protože Javier si s tím hlavu neláme a při každém dalším a dalším dni se nenápadně přesouvá blíž a blíž po dílně, dokud neskončí u stejného stroje jako Lukáš, a pak už je hra jednoduchá a jednoznačná.
Z obyčejných směn jsou už dávno směny odpočinkové. Výkonnost s příchodem Kubánců prudce klesla, morálka ne. Nakonec se všichni naučili diskrétně polevit a smát se drobným nedorozuměním a hloupostem, které se neustále objevovaly, stejně jako neobvyklé galantnosti kubánských mužů k některým zaměstnankyním.
Ale ne všech kubánských mužů, tím se Lukáš utěšoval, když viděl, jak i ty pravděpodobně nejhezčí pracovnice zůstávaly bez Javierova povšimnutí.
Javier ale na nějaké hry na schovávanou neměl ani náturu, ani čas. Pobyt byl zcela jasně dočasný. Bylo třeba jednat.
Jendáním se rozumělo pár doteků a lehkých kopnutí do nohy k získání pozornosti. Tenhle styl flirtování Lukáše nejdřív vyděsil, myslel si, že Javier chce jen uvolnit místo, ale Javier se samolibě usmíval a pohyb opakoval s veškerou něžností, jakou bylo možno do něčeho takového vložit.
"Můžeme se někdy potkat i mimo fabriku, ne?" začal pak Lukáš nevinně. Jeho španělština zněla možná až moc školácky. Javier se chvíli tvářil nejistě a přemýšlivě, ale pak se rozesmál. Nakonec, proč ne.
"Dneska?"
"Jestli chceš?"
"Dobře. My stejně nic neděláme."
Lukášovi se to jejich nicnedělání líbilo mnohem víc než jeho vlastní osobní a každodenní program. Kubánci měli daleko lepší náladu, a bylo jedno, jestli je pondělí ráno nebo pátek odpoledne.
Obdivoval to.
Kromě toho se na ně navíc dobře dívalo. Byl to nezvyk. Něco úplně jiného, než věčně upracovaní kolegové, ke kterým si Lukáš už ze zvyku vypěstoval velký odstup a částečný odpor.
Kubáncům zpoloviny ani nerozuměl, zvlášť když brebentili ve své mateřštině u oběda v kantýně a on se ne zcela náhodou ocitl u vedlejšího stolu.
Stejně tak se naprosto cíleně dostal i k Javierovi. Mohl zblízka obdivovat jeho ruce. To bylo ve skutečnosti tím prvním, co udělal, když spolu přišli do bufetu. Chtěl se jeho kůže dotýkat, chtěl zjistit, jestli je jemnější nebo příjemnější než jeho vlastní. Vypadala lákavě.
Nenápadně to zkusil na lavici. Kubáncova ruka byla položená dlaní na dřevě, prsty lehce nakrčené. Lukáš překryl jeho ruku svojí. Javier se na něj překvapeně podíval, ale neříkal nic.
Takže to bylo v pořádku.
"Jak se ti tu líbí?" zeptal se španělsky, s důrazem na správnou a precizní výslovnost.
"Čím dál tím víc," zněla uvážlivá odpověď.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama