Říjen 2017

Magorie XVIII

11. října 2017 v 0:05 Magorie
Je zvláštní, psát Magorii tady, na úplně jiným místě a v jiným prostředí. Ale co. Pořád jsem to já a pořád jsme to my.
Minulej čtvrtek jsme šli s kámošema "pařit" v Praze. K naší velké libosti jsme zjistili, že se to od Hradce ale vůbec neliší. Koupili jsme levnou vodku a levnej rum - ale tuzemák!!!! ne ten hnus božkov - u Vietnamců. A kámoš z jaderky mi ukázal, jak se topí korek pomocí klíče. Kde jsou ty časy, kdy jsme to s Em. nemohly ani otevřít.
No jo, Génius bude inženýr. Jednou. A já doktorka filosofie. Pché. Kdoví. Zatím jsme se jen procházeli po nábřeží Vltavy s flaškou v každý ruce a s nápisem ADMIRAL na druhým břehu. Ale tak nějak jsem si to vysokoškolský studium představovala.

Jinak je život fajn. Spousta věcí je fajn. Z mejch kamarádů budou jaderní inženýři a právníci a doktoři. Anebo taky ne. Zatím jsme jen meme-makeři a anarchisti a divný lidi, co sledujou výprodeje a slevy alkoholu a neuměj používat metro a tramvaje.
Moje a Váry schopnost využívat ty nejdebilnější spoje je opravdu alarmující.
Ale včera měl narozeniny John Lennon a já ani nešla na Kampu, a to je fakt smutný. Na to jsem myslela celej den, ale večer jsem byla moc mrtvá. Někdy jen tak sedím ve stanici a sleduju projíždějící soupravy. Ach jo. Jižani v Praze a tak.

Jenže část kamarádů tady prostě není. Pár lidí jsme po cestě ztratili. Někdo holt nechtěl jít sem, a já se s těma lidma uvidím tak možná na Vánoce, a kdoví jestli. To je taky divný. Jako že mám kolem sebe teď najednou strašně moc novejch ksichtů, a vůbec, my všichni z Magorie jsme teď obklopený úplně novejma lidma, co s náma nikdy nepili vodku za sedmdesát před kácéčkem. Jak spolu vůbec můžeme vycházet? Ale tady se asi v noci žije stejně. Ze Vzorkovny si bohužel moc nepamatuju, a je mi fakt líto, že mi jí chtěla Em. tolik ukázat. Připadala jsem si jako debil. U vchodu jsem slítla ze schodů, ještě teď můžu počítat modřiny, a pak si pamatuju jen to dobrý víno a koncert, kde se zpívalo VOLARE OH OOOH OOHO, ale ne tak nádherně, jako to uměl Dean Martin, ale taková ta rychlejší, populárnější verze.

Miluju předmět "Rozpad Jugoslávie v reflexi dokumentárních filmů", a jakkoliv debilně to zní, je to přesně ten předmět, ve kterým propadáte kouzlu Miloševičovy osobnosti a pak si za to chcete nafackovat a začít se učit srbsky a albánsky a napsat o tom všem klauzurku. Hehe. Vím, na co budu psát klauzurku - "Šachový zápas o titul mistra světa v roce 1972 v kontextu studené války", nebo tak něco. Prostě o tom, jak dva šachoví fanatici tahaj figurky a za nima političtí fanatici tahaj za mocenský nitky. To mě totiž baví.

Jinak furt úplně nemám jasno v tom, na čí straně sakra bojoval Evžen Savojský.

Jo, a taky mám spoustu věcí z IKEI. Já, která jsem většinu peněz z brigády utrácela za gin s tonikem a víno a koktejlový bary, si najednou kupuju slánky a pepřenky a talíře a misky. To je ta dospělost. Ale do makra jsem šla bez zákaznický kartičky, jako boss, a koupila si tam bazalku. Akorát že jsem se u samoobslužný kasy nenápadně rozbrečela, zatímco mě tam ta pracovnice sjebávala za to, co tam vůbec lezu, když tu kartičku nemám. Ale ne, celý to bylo jinak, nikdo mě nesjebal a všechno probíhalo v pohodě, bazalku jsem dostala, ale vylezla jsem na parkoviště a rozbrečela se.

A tohle je asi ten dospělej život. Když zjistíte, že se v makru dá nakupovat jen s blbou zákaznickou kartičkou a vy jí nemáte.