Magorie XVII

9. dubna 2017 v 21:25
chtěla bych toho psát hodně a zároveň se k tomu nikdy nedostanu. A chtěla bych psát o spoustě věcí, o kterých nikdy nepíšu. A chtěla bych, aby to všichni dokázali pochopit tolik, jako to chápou ty dva lidi, který mám nejradši. A pak bychom se všichni mohli vzít za ruce a odejít spolu vstříc zapadajícímu slunci. Ne? To by přece bylo krásný.

Mohla bych tu psát o maturitě, a jak se blíží a jak je to zlý, ale to všechno je mi víceméně jedno. Horší je - co bude potom? Ještě se párkrát vožereme s kamarádama na zahradě, a u kácéčka taky, naposledy se vyzvracíme pod náš kěř, u kterýho se scházíme, a pak se rozejdeme. A to mi přijde neuvěřitelný. Najednou budeme každej úplně sám. To mi nejde do hlavy. Jak říct lidem, se kterýma jste denodenně osm let, že už se třeba neuvidíte? Nebo že ste se s nima kamarádili jen jako? Jen aby nebylo takový ticho o přestávkách?
Já vím, že má radši lidi, co neznám, než ty, co si vedle mě sedají a co se se mnou snaží bavit. A přesto si teď, v poslední době, uvědomuju, že těch pár lidí, se kterýma jsem byla všude možně, třeba na vodě nebo v Krakově nebo v Anglii, jsou hrozně důležitý. Ale stejně tak jsou důležití ti, kteří teprve přijdou, se kterýma se třeba potkám.

Jenže teď je hrozně těžký říct, co vlastně chci. Já se neumím rozhodnout. Nebo spíš - rozhodnu se, ale za den budu chtít něco jinýho. Momentálně chci jen pít gin s tonikem a poslouchat hudbu. Jenže to nejde.

Stačim jen kejvat hlavou do rytmu a hrozně mě mrzí, že nejsem teď na žádnym koncertu, kde bych se mohl vyřádit, kde bych mohl celou tu energii, co cejtim, přetavit v akci, mohl bych se rozjet a mohl bych bejt v kotli, skákat z pódia na nastavený ruce lidí, mohl bych se topit v jejich zájmu a pospolitosti a bejt jeden z nich a přitom ten nejvýznamnější.
V Géniusově mluvení už ani nepoznám vtip a ironii. Hlavní je, že tu dřepíme vedle sebe, Brunette s Várou tam sou spolu na hřišti a kdoví co dělaj, a ostatní šli pro chlast, a mně se furt na jazyk vrací ta hnusná chuť nechutně teplýho červenýho vína, ale nechci se z toho zeblejt, prostě jen chci takhle sedět a hrát si na gopnika a dělat si prdel z místních goril a z hudby, co hraje z mýho mobilu, a nebrat nic vážně a věřit v nějaký abstraktní přátelství a v sílu vodky a v pospolitost Slovanů a ve veškerou cheeki-breeki energii; chci tady takhle sedět a zároveň tancovat a skákat metr vysoko a chytat se větví nad náma a kouřit cigarety a mít jich nekonečně moc, a taky chci věřit v memes a internetovej cancer a stopadesát genderů, a bejt svobodnej a poslouchat všechny hudby najednou a bejt schopnej je vnímat, a chci všem vyřídit, ať si políbí prdel, protože já se jen tak nevzdám - a taky bych chtěl bejt šťastnej, když už nic jinýho.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama