It's a sin (Kryštof/Feliks)

25. dubna 2017 v 23:04 |  Příliš dlouhá zima
Píšu víc, než za poslední dva roky, a to je - vzhledem k množství věcí, co mě čekají - trochu děsivý. Ale možná je to dobře, možná jsem se probrala z hibernace. Každopádně, tohle je veškerý úvod příběhů o Feliksovi, Kryštofovi, Lukášovi, Michalovi a všech těch ostatních teplých lidech, co se vyskytují v mých povídkách.


Prázdniny Kryštofa nudily, o tom se přesvědčil už dávno. Nejen že neměl co dělat, ale neměl ani s kým mluvit. Část kamarádů jela na hory, část se spokojeně zašívala doma. A víc jich už snad ani neměl. Jenom Feliks byl ochotný brát telefon a mluvit s ním, dokud se s tichým "Promiň" nemusel rozloučit - jenže Feliks nebyl jeho kamarád. Anebo byl, ale ta představa se zase Kryštofovi nezamlouvala.
Měli mezi sebou nevyřízené účty, a těch bylo hodně. Jenže prázdniny přišly nemilosrdně zrovna ve chvíli, kdy se účty začínaly srovnávat; kdy se ze společného chození do školy stal zvyk a Feliks mu v podchodu u paneláku stihl říct tři šišlavá slova, Jestem tak zmieszany, kterých by si Kryštof ani nevšiml, kdyby je Feliks nedoprovázel prudkým chycením za ruku.
V tu chvíli si všiml tisíce věcí kolem - někdo v paneláku bouchl oknem, ozvalo se zaštěkání psa, Feliks v dlani mačkal kromě Kryštofovy ruky i nějaký papír, a jemu bylo zatěžko dýchat - a přesto si nedokázal vybavit, jak se Feliks při pronášení těch slov tvářil, ačkoliv stáli pár centimetrů od sebe a Kryštof jasně slyšel jeho dech. Několik vteřin bylo ticho a Kryštofovi začal teprve pak pracovat mozek, snažil se soustředit na ta slova a na jejich český význam, jenže v tu chvíli momentové kouzlo pominulo, horké sevření jeho dlaně bylo pryč a Feliks se zaraženě odvrátil, strnulý a smutný, a podle vlastních slov i zmieszany, zmatený.


Na přetržený rozhovor se už navázat nedalo, oba dva byli chyceni kdesi ve zvířených myšlenkách a odhadech a pochybách, o kterých se ani jeden neodvážil promluvit. Kryštof přešlápl z nohy na nohu a v trapné chvíli váhal, jestli nemá hned odejít, jestli by nešlo se jednoduše otočit a jít pryč, domů, do jednoho z oněch vchodů paneláků, ale nedokázal se přimět ani k pohybu, ani ke slovům. Feliks stál téměř zrcadlově proti němu.
"Jo," dokázal se Kryštof konečně přimět ke slovům. Feliks prosebně vzhlédl, ale v tu chvíli Kryštofa veškeré řečnické umění opustilo. "Jo," vydechl znovu. A vteřiny se neúprosně vlekly.
Znovu to byl Feliks, kdo posbíral víc odvahy. "Przepraszam," zadrmolil. "Promiň."

Kryštof by ho už dávno požádal o nepoužívání polštiny, kdyby se mu to nezdálo roztomile dojemný. "To je dobrý." Potlačil v sobě touhu natáhnout ruku a pohladit Poláka po vlasech. Nemohl to udělat, nechtěl tady pak stát dalších deset minut a vymýšlet si vlastní omluvy.
Dostal se tak daleko, že řekl i "Já to chápu."
Rychle se ohlédl, jestli se nikdo neblíží, ale pak se vrátil ke své zbabělosti a nic neudělal. Jenom se trochu otřásl zimou, kterou si po dlouhé době zase uvědomil. "Asi budu muset jít."
"Jasně."
"Uvidíme se někdy o prázdninách?"
"Prázdniny?" překousal Feliks a usmál se. Toho už si Kryštof všiml. "Možná tu nebudu."
"Ale jestli jo - "
"Zavol k nam?"
To byla podle Kryštofa ta nejroztomilejší věc, co mohl Feliks říct. Horlivě přikyvoval a ujišťoval, že ano, že zavolá, a pak toporně ustoupil a se strohým "Ahoj" se rychle vydal ke vchodu do jejich paneláku, zatímco si v duchu nadával do blbců za tak neosobní rozloučení.
Uklidňoval se, že jsou to jen dva týdny, a za dva týdny - přinejhorším až za dva týdny - se uvidí znovu a třeba se přerušený hovor a neuskutečněné myšlenky nějak samy znovu objeví a tentokrát budou mít víc odvahy a víc času, než tehdy večer v sídlištním podchodu.
Jenže nevyřčená slova pálila Kryštofa na jazyku a v krku. Otázka Co mohlo být kdyby…? mu nahlodávala mysl a po těch pár dnech, které uplynuly od trapného úprku z podchodu, už si se svými myšlenkami nevěděl rady.
Přehrával si Feliksova slova v hlavě - Jestem tak zmieszany, a přemýšlel o všech jejich významech. Jak se Feliks tvářil? Co vlastně chtěl vyjádřit? Myslel to vážně tak, jak to znělo?
Zmatený, zmatený - jakým způsobem zmatený?
Stejně jako on sám?
Je jeho zmatení doprovázené vedlejšími příznaky? Potí se mu ruce? Bojí se něco říct ze strachu, aby všechno nepokazil? Neví, kam s očima? A co těsná blízkost - jak blízko může stát? Odhaduje to správně? Pokud je všechno tohle skryté pod slovem "zmieszany", pak si Kryštof mohl dělat naděje, protože se jejich příznaky shodovaly.
Ovšem Kryštof nezůstával u zmatených pocitů a nevyjádřených myšlenek.

Jeho mozek měl víc představivosti a tělo víc touhy než měl on sám odvahy. Proto před Feliksem koktal nerozvité věty a zbaběle utíkal domů, kde večer pečlivě zavíral dveře od pokoje, skrýval se pod peřinu a tam uspěchaně onanoval nad představou, že by Felikse už dávno popadl za ramena a přitiskl proti zdi, kdekoliv by se naskytla příležitost, klidně na školních záchodech nebo na dvoře před školní budovou, a jak by Feliks zasténal, až by se na něj natiskl celou svojí vahou a dolní částí těla. Jeho představivost pracovala naplno a na celém těle mu vyvstával pot, pod peřinou bylo horko a dusno, musel ji každou chvíli odhrnovat a dýchat čerstvý vzduch, ale neodvážil se zůstat jen tak venku, nedokázal se dívat na strop nebo na obrázky na zdi, musel být skrytý před okolím a ztracený v myšlenkách. Jenom tak se dokázal skutečně poddat pocitům a uvolnit se, což potřeboval ze všeho nejvíc.
Na rty se mu dralo neslyšné "Feliksi" a patami se zarýval do matrace, co to jen šlo - a během několika vteřin se otřásl, trhaně vydechl a vyhrabal se z peřin, aby se mohl natáhnout pro kapesník.
Nikomu se tím nechlubil a žil tak už několik týdnů. Jenže teď spolu s prázdninami začalo i období bez Felikse, a tedy i období, kdy paměť a fantazie musely pracovat daleko víc. Pořád ho tížila myšlenka, že všechno mohlo být jinak, kdyby se dokázal v tom podchodu nějak líp vymáčknout.

Mluvil s Feliksem jen po telefonu, a to nestálo za moc. Nemohl mluvit před rodiči a nemohl mluvit ani dlouho. Většina hovoru se utápěla v tichu a rozpačitém smíchu, dokud jeden z nich nepronesl za osudná slova "Asi už budu muset jít", a v tu chvíli Kryštofa opustila veškerá rozhodnost ohledně vyříkávání citů.
Prohodil krátké a nezaujaté "Ahoj", a večer zuřivě drtil prostěradlo mezi zpocenými prsty a křečovitě k sobě tiskl čelisti.
Ráno vstával až v jedenáct a s provinilým úsměvem na tváři zdravil rodiče.
"Tak jak ses vyspal?" ptal se ho sarkasticky táta s pohledem zabodnutým do bílého ciferníku hodin na kuchyňské zdi. "Ještě chvíli, a ani bys nemusel před den vstávat, ne?"
"Ale nech ho," bránila jej matka. "Ať si přispí. Za týden toho moc nenaspí, to tady trajdá do půlnoci, tak ať si to vynahradí o víkendu a o prázdninách."
Kryštof jim už nic neříkal. Zvolil strategický ústup do obýváku, většinou jen se sklenicí mlíka. Hltavě ho polykal ze sklenice, a když si u toho vybavil některou ze svých nočních představ, polilo ho horku.
Podíval se na rodiče, kteří v kuchyni probírali práci, sousedy a televizní program a o jeho fantaziích nic netušili. Pak myslel na Felikse a jeho ráno - kdy vstává, jak po ránu vypadá, co dělá.
"Půjdeme jezdit?" zeptal se ho táta, když odnášel sklenici do dřezu.
Sakra, jezdit. Tatínek se odhodlal naučit ho řídit dřív, než autoškola.
Jenom přikývl. "Jasně. Po obědě?"
"Po obědě."

Kryštof doufal, že aspoň tahle činnost mu volno zkrátí. Kdoví, třeba by mohl mít nějakou strašlivou nehodu a mohl by skončit v nemocnici a Feliks by si pak uvědomil své city, a všechno by bylo snazší.
Ve skutečnosti to bylo tak, že Kryštof popojížděl po parkovišti u garáží a táta na něj řval "Musíš tu spojku sešlápnout na zem! Na zem! Na doraz!", zatímco motor každých deset vteřin chcípl.
"Ty si tu spojku nedržíš, vůbec! Poslouchej - musíš jí držet na zemi, jo?"
"Já to chápu."
"Tak proč to neděláš?"
"Já se snažim."
"Co vás v tý škole učej, když ani tohle nezvládnete?"
"Spoustu jiných blbostí," posteskl si. Ale nebyl čas na stížnosti.
"Spojka! Plyn! Zařadit! No vidíš, jak to jde!"
Je to jednoduché. Spojka, plyn, zařadit, povolit, sešlápnout. Naučil se dělat pohyby mechanicky za sebou, sice trhaně, ale přece jen - táta na něj byl pyšný.
"Já tě za ty prázdniny naučim řídit tak, že už nebudeš ani muset do tý autoškoly chodit."
Jednou vyjeli i na skutečnou silnici. V tu chvíli Kryštof visel na volantu a ani nedýchal. Ale když se bez problémů a bez jediného problému vrátili zase ke garážím, poplácal ho táta po rameni.
"No vidíš, že to půjde."
"Dík."
"Nejseš tak neschopnej, když se snažíš, co?" A sám se tomu zasmál.
Kryštof se na něj vděčně podíval. Tati, asi jsem se zamiloval do svýho spolužáka.
"Tak co, půjdem domů, ne?"
"Jo." Rozepnul si pás a otevřel dveře. "Fakt díky, tati."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama