Duben 2017

It's a sin (Kryštof/Feliks)

25. dubna 2017 v 23:04 Příliš dlouhá zima
Píšu víc, než za poslední dva roky, a to je - vzhledem k množství věcí, co mě čekají - trochu děsivý. Ale možná je to dobře, možná jsem se probrala z hibernace. Každopádně, tohle je veškerý úvod příběhů o Feliksovi, Kryštofovi, Lukášovi, Michalovi a všech těch ostatních teplých lidech, co se vyskytují v mých povídkách.


Prázdniny Kryštofa nudily, o tom se přesvědčil už dávno. Nejen že neměl co dělat, ale neměl ani s kým mluvit. Část kamarádů jela na hory, část se spokojeně zašívala doma. A víc jich už snad ani neměl. Jenom Feliks byl ochotný brát telefon a mluvit s ním, dokud se s tichým "Promiň" nemusel rozloučit - jenže Feliks nebyl jeho kamarád. Anebo byl, ale ta představa se zase Kryštofovi nezamlouvala.
Měli mezi sebou nevyřízené účty, a těch bylo hodně. Jenže prázdniny přišly nemilosrdně zrovna ve chvíli, kdy se účty začínaly srovnávat; kdy se ze společného chození do školy stal zvyk a Feliks mu v podchodu u paneláku stihl říct tři šišlavá slova, Jestem tak zmieszany, kterých by si Kryštof ani nevšiml, kdyby je Feliks nedoprovázel prudkým chycením za ruku.
V tu chvíli si všiml tisíce věcí kolem - někdo v paneláku bouchl oknem, ozvalo se zaštěkání psa, Feliks v dlani mačkal kromě Kryštofovy ruky i nějaký papír, a jemu bylo zatěžko dýchat - a přesto si nedokázal vybavit, jak se Feliks při pronášení těch slov tvářil, ačkoliv stáli pár centimetrů od sebe a Kryštof jasně slyšel jeho dech. Několik vteřin bylo ticho a Kryštofovi začal teprve pak pracovat mozek, snažil se soustředit na ta slova a na jejich český význam, jenže v tu chvíli momentové kouzlo pominulo, horké sevření jeho dlaně bylo pryč a Feliks se zaraženě odvrátil, strnulý a smutný, a podle vlastních slov i zmieszany, zmatený.

Magorie XVII

9. dubna 2017 v 21:25
chtěla bych toho psát hodně a zároveň se k tomu nikdy nedostanu. A chtěla bych psát o spoustě věcí, o kterých nikdy nepíšu. A chtěla bych, aby to všichni dokázali pochopit tolik, jako to chápou ty dva lidi, který mám nejradši. A pak bychom se všichni mohli vzít za ruce a odejít spolu vstříc zapadajícímu slunci. Ne? To by přece bylo krásný.

Mohla bych tu psát o maturitě, a jak se blíží a jak je to zlý, ale to všechno je mi víceméně jedno. Horší je - co bude potom? Ještě se párkrát vožereme s kamarádama na zahradě, a u kácéčka taky, naposledy se vyzvracíme pod náš kěř, u kterýho se scházíme, a pak se rozejdeme. A to mi přijde neuvěřitelný. Najednou budeme každej úplně sám. To mi nejde do hlavy. Jak říct lidem, se kterýma jste denodenně osm let, že už se třeba neuvidíte? Nebo že ste se s nima kamarádili jen jako? Jen aby nebylo takový ticho o přestávkách?
Já vím, že má radši lidi, co neznám, než ty, co si vedle mě sedají a co se se mnou snaží bavit. A přesto si teď, v poslední době, uvědomuju, že těch pár lidí, se kterýma jsem byla všude možně, třeba na vodě nebo v Krakově nebo v Anglii, jsou hrozně důležitý. Ale stejně tak jsou důležití ti, kteří teprve přijdou, se kterýma se třeba potkám.

Jenže teď je hrozně těžký říct, co vlastně chci. Já se neumím rozhodnout. Nebo spíš - rozhodnu se, ale za den budu chtít něco jinýho. Momentálně chci jen pít gin s tonikem a poslouchat hudbu. Jenže to nejde.

Stačim jen kejvat hlavou do rytmu a hrozně mě mrzí, že nejsem teď na žádnym koncertu, kde bych se mohl vyřádit, kde bych mohl celou tu energii, co cejtim, přetavit v akci, mohl bych se rozjet a mohl bych bejt v kotli, skákat z pódia na nastavený ruce lidí, mohl bych se topit v jejich zájmu a pospolitosti a bejt jeden z nich a přitom ten nejvýznamnější.
V Géniusově mluvení už ani nepoznám vtip a ironii. Hlavní je, že tu dřepíme vedle sebe, Brunette s Várou tam sou spolu na hřišti a kdoví co dělaj, a ostatní šli pro chlast, a mně se furt na jazyk vrací ta hnusná chuť nechutně teplýho červenýho vína, ale nechci se z toho zeblejt, prostě jen chci takhle sedět a hrát si na gopnika a dělat si prdel z místních goril a z hudby, co hraje z mýho mobilu, a nebrat nic vážně a věřit v nějaký abstraktní přátelství a v sílu vodky a v pospolitost Slovanů a ve veškerou cheeki-breeki energii; chci tady takhle sedět a zároveň tancovat a skákat metr vysoko a chytat se větví nad náma a kouřit cigarety a mít jich nekonečně moc, a taky chci věřit v memes a internetovej cancer a stopadesát genderů, a bejt svobodnej a poslouchat všechny hudby najednou a bejt schopnej je vnímat, a chci všem vyřídit, ať si políbí prdel, protože já se jen tak nevzdám - a taky bych chtěl bejt šťastnej, když už nic jinýho.