Vesoul (Lukáš/Míša)

10. března 2017 v 20:31 |  Příliš dlouhá zima
Je to už strašně dlouho, co jsem tuhle povídku napsala (na stroji!), ale až teď jsem se dostala k jejímu přepsání do počítače. Uf.


T'as voulu voir Vierzon - et on a vu Vierzon,
T'as voulu voir Vesoul - et on on a vu Vesoul,
T'as voulu voir Honfleur - et on a vu Honfleur,
T'as voulu voir Hambourg - et on a vu Hambourg,
J'ai voulu voir Anvers - et on a revu Hambourg,
J'ai voulu voir ta sœur - et on a vu ta mère
Comme toujours



Byl to jeden tichý povzdech, který všechno začal. Lukáš protočil oči a opřel se o záda svého sedadla s mnohem větší razancí, než bylo potřeba. "Co zase?" vydechl přitom.
Míša zůstal předkloněný nad volantem, přestože auto už stálo.
Nastalo ticho. Míša poklepával prsty na volant a stále se ho nepouštěl. Lukáš obrátil hlavu k oknu na své straně. Za sklem viděl jen obrysy cedule s nápisem "Le Parking" a nějakých keřů kolem ní.
Déšť z oken auta dělal neproniknutelnou stěnu.
Ale Lukáš pořád raději sledoval vodu rozlévající se po okně v různých proudech než Míšův obličej.

Nakonec to nebylo ani deset dnů - nakonec to byly čtyři dny a dvě romantický noci a dvě večeře v tradičních hospodách, kde se na ně zrovna šťastně nedívali, a pak ty chladnější večery a noci v hotelech, ve kterých nechtěl být ani jeden z nich, a příliš tiché snídaně, během nichž mluvil nejvíc číšník.
Míša zapnul stěrače. Jedna vrstva vody na předním skle jimi byla smetena a na okamžik se před nimi rozprostírala Paříř. Eiffelovka se hned ztratila pod přívalem dalšího deště. Obraz Paříže se před nimi rozplynul, stejně jako iluze o šťastném výletu na západ. Ale Míša stěrače nevypnul, nechal je běžet, a nejromantičtější město na světě se tak před nimi střídavě vynořovalo z dešťové mlhy a zase se do ní potápělo.
V autě začalo být kromě ticha i horko. Vydýchaný teplý vzduch se mísil s vůní, kterou před třemi dny použil Lukáš.
Ještě se ani nestmívalo, ale obloha už měla studeně šedivou barvu a slunce bylo v nedohlednu. Jako by ve tři odpoledne začínala noc.


"Tak co?" nahodil Lukáš větu, která sice nic neříkala ale zato vyžadovala odpověď, jakoukoliv.
Míša se pořád upřeně díval před sebe.
Lukáš vydechl hlasitěji, než bylo nutné. Pak zavřel oči a opřel si hlavu dozadu. Pořád nepřišla žádná odpověď. Bylo slyšet jen další a další kapky deště a klouzání stěračů po skle.
Lukáš začal počítat nádechy a výdechy, všechno bylo lepší než ticho, které postrádá nejen slova, ale i myšlenky.
"Jak dlouho tu budeme?" Nechtěl otevírat oči a dávat tak najevo, že mu ještě pořád záleží na tom, jak se Míša tváří.
"Dokud ti to budu platit."
Lukáš se nemohl neusmát takovému argumentu, který byl víceméně pravdivý a oprávněný. A Míšův hlas zněl úplně stejně otráveně jako jeho vlastní. Pořád dokola a pořád ta samá arogance a sebejistota. Kdokoliv by je spolu viděl a slyšel, musel by si myslet, že ti dva byli stvořeni, aby se navzájem doplňovali.

To ale nic neměnilo na faktu, že se nedokázali vystát.
Když Lukáš po dlouhé pauze otevřel líně napůl jedno oko, Míša si ho prohlížel.
A v tom pohledu bylo mnohem víc než ve slovech. Noci na cestě z Beasanconu do Dijonu a z Remeše do Paříže byly nenávratně zapomenuty a ztraceny pod tíhou toho, co se stalo potom. Noc v nóbl hotelu na Avenue de l'Ysel a ranní croissanty a kafe v kelímku s reklamou na nový film, věci, co k sobě zdánlivě nešly a přesto se udály po sobě a v přímé souvislosti, turecké čajovny a zašátkované žebračky na rohu Rue de Taissy a jedné z mnoha dalších "rue" a "avenue", hned kousek od nábřeží, kde každý postávající byl umělec, a odkud to bylo kousek do kaváren Étoille a Charbonneaux, kde se s jednou lahví vína dalo jen těžko vydržet celou noc, všechna ta místa, která viděli a příliš rychle jim přicházeli na chuť, kterou opět po třech dnech ztráceli.

"Nudíš se?"
Na co chodit kolem horké kaše. Co se stalo, stalo se. Míša mu žertovně vyčítal ty úsměvy, které věnoval číšníkům a alžírským prodavačům v zapadlých obchodech, kde kupovali pět minut před půlnocí bagety se slizkou majonézou, a Lukáš se smál na oplátku jeho zvedání malíčku při držení volantu a neschopnosti naučit se pár francouzských frází. A teď byli tady, sami dva, v příliš vyhřátém autě se svým vysněným městem před sebou. A nikdo se nesmál ani nevtipkoval.
Viděli to, co nikdy předtím, co by je ani nikdy dřív nenapadlo. A přesto to byla nuda. Lukáš byl nudný. Míša byl nudný. Jejich auto bylo nudný, cigarety, který Míša kouřil, byly stejně nudný jako déšť kolem nich. A nakonec - Paříž byla nudná. Viděli už tolik měst - v Besançonu chodili v noci po ulicích a drželi se za ruce, v Remeši Lukáš usnul na lavičce s hlavou na Míšově rameni, a v Paříži se nedokázali ani obejmout. Chladná konstrukce Eiffelovky a šedé nebe se hodily k jejich náladě stejně jako dřív horký chodník besangonské Rue du Petit Battant a třpytivé vlny Doubs.

V Paříži mělo všechno být v pořádku. Měli se procházet městem milenců, ztratit se někde v zastřižených zahradách Lucemburského paláce nebo se vypařit do Boulognského lesíku, držet se za ruce u hrobu Oscara Wildea a hádat se o to, jestli půjdou na večeři nebo si jí nechají přinést, jestli si sednou do svažující se předzahrádky některý z montmartreských hospod nebo si koupí kebab u stánku a budou působit ještě chudším dojmem, než bylo nezbytně nutné. Mohli po sobě házet otevřený flašky vína a převrhávat stoly s kostkovanými ubrusy a převracet pokoje vzhůru nohama, hrát si na moderní verzi Rimbauda a Verlainea, tohle všechno mohlo být a oba počítali s tím, že to i bude. Hádat se ve velkém a likvidovat u toho všechno a všechny kolem sebe a následně se horlivě usmiřovat s dárky a přísahami, to byla Míšova oblíbená činnost a Lukášovi tenhle styl vyhovoval. Zvlášť když součástí usmiřování byly noci s drahým vínem a levnou vodkou s hustým džusem, protože to byla Lukášova oblíbená kombinace, a pak samozřejmě to dojemné světýlko v nových očích, když ho ujišťoval, že ho miluje a že je ten nejúžasnější člověk na světě. Vyhovovaly mu i výlety, nákladné a na západ směřující, pro které nemusel ani hnout prstem a jen následně ukazoval všem známým ten deštník z Londýna a tu kravatu z Paříže - všechno jen díky tomu, že se na Míšu usmíval a využíval svých jazykových znalostí a objednával jim společný pokoje se snídaní.
A najednou ani to nestačilo.

To křehké kouzlo vztahu bylo pryč. Míša se tvářil ublíženě a Lukáš se odtahoval, neřekli si ani slovo a ze zábavných cest se stalo utrpení, vyplněné jen tichem a občasným povzdechem. Ani jeden z nich si nevybavoval ten moment zlomu, moment, kdy se romantická cesta stala noční můrou a kdy pohled na toho druhého vzbuzoval znechucení a podrážděnost. Někde nastala chyba, ale ani jednomu z nich se po ní nechtělo pátrat. Prostě se začali nesnášet, to bylo nejjednodušší vysvětlení.
"A ty se snad nenudíš?"
"To jsem neřek."
"Ale blbě se tváříš."
"Na to sis taky už mohl zvyknout."
Vtip zůstal bez odezvy.
Lukáš měl chuť vzít ho něčím po hlavě a vystoupit a stát v dešti a dívat se na město snů sám.
Tohle nebylo to, co od Paříže čekal.
"Zvyknul jsem si na hodně věcí. Nenuť mě je vyjmenovávat."
"Já tě vůbec do ničeho nenutím."
"Hlavně že si rozumíme. Aspoň v tomhle."
"Ty ses nějak rozjel."

Další pauza je ještě tíživější než ta předchozí a než výčitky. Dokud se hádali, záleželo jim na tom druhém. Ve chvíli, kdy přestali, pohřbili všechny naděje na nápravy vztahů.
"Tohle celý byl tvůj nápad. Co máš připravený pro tyhle situace?"
Nic. Nic nebylo v plánu, protože žádný plán už neexistoval, všechno se to rozplynulo kdesi v mlze nad Notre-Dame. A ten člověk, se kterým tohle všechno před třemi týdny plánoval, už neexistoval. Byl tu někdo jiný - někdo, koho nesnášel, kdo mu kazil požitek z cesty, kdo pořád jen vzdychal nad francouzštinou, zavíral okna a beze slov se ohlížel za ukazateli cesty a nikdy si v hotelu nevybalil víc než čisté prádlo a kartáček. Všechno tohle už Lukášovi lezlo na nervy.
"Možná jsme nikam jezdit neměli."
"Ne možná. Určitě jsme jezdit neměli. Tady člověk hned vidí jasně, na čem ve skutečnosti je."
"Kdo to měl tušit?"
"To bylo jasný od začátku. Vždycky jsem věděl, že nakonec skončím v autě bez peněz, jenom by mě nikdy nenapadlo, že to bude v mym autě a s mym klukem v Paříži. Tohle se přece vždycky stává ostatním, ne? - někdo se s někym rozešel, někomu nevyšla dovolená - ale proč jsme na tom teď my stejně?"
"Protože jsme úplně stejný jako všichni ostatní?" zeptal se Lukáš.

V tu chvíli už Míša brečel. "Tohle měla bejt naše dovolená - my dva a Paříž - tohle měla bejt nejlepší chvíle v životě, chápeš, prostě my dva a naše cesta a zážitky, co nám budou všichni závidět - " Zuřivě si utíral slzy.
Lukáš nechápal, proč brečí; vždyť si nic neřekli. Ale možná, že to bylo právě proto.
Začal vyťukávat prsty na okno. Slyšel, jak Míša smrká, ale neměl nejmenší chuť dívat se na něj, jak si tahá nudle z nosu a vyčítavě na něj přitom kulí ty svoje červený oči. Cítil jen odpor a nečekal, že to přijde tak rychle. Nedokázal si pomoct, ale ten člověk se mu hnusil. Před dvěma dny s ním plánoval život a spal v jedný posteli, a teď v něm nevzbuzoval nic víc než odpor a trochu soucitu.
"Kdy se z nás stalo tohle?" vzlykal Míša. A on ho nedokázal vzít kolem ramen a šeptat uklidňující slovíčka něhy. Jenom otevřel dveře a vpustil dovnitř vzduch nasáklý vodou a chladem zvenku. Jinak by se v tom autě plném slz a nářku udusil.
"Vždycky jsme takoví byli."
Vystoupil, přešel rozbahněný trávník a zapálil si cigaretu. Už nepršelo, ale vlhkost ve vzchodu pořád visela. Cigareta byla ale dobrá. Její konec se pokaždé oranžově rozzářil při každém nádechu, a za tím oranžovým světýlkem se tyčila Eiffelova věž spolu s celou siluetou města světel, básníků, milenců a smutných duší, ale Lukáš necítil ani lásku, ani smutek; ani zlost to už nebyla, cítil jen úlevu, možnost zase dýchat, rozhlédnout se kolem sebe a vidět to krásné a všechno, čeho si předtím v autě nevšímal.
Míša na něj volal, ale přes ucpaný nos a slzy ho nebylo slyšet. Teprve napotřetí si dokážal Lukáš zachycená slova dát dohromady. Co chceš dělat?
A proč by měl chtít něco dělat? Proč by měl neustále oznamovat, co se chystá dělat a co má v plánu? Nedokáže si Míša svůj život zorganizovat sám? Dovedl ho až sem, neustále mu dělal doprovod a ochranku a tlumočníka, a teď, ve chvíli, kdy se jejich vztah ocitl nad propastí hlubší než obvykle, je tu Míša znovu se svou dychtivou otázkou "Co chceš dělat?"
Hodil nedopalek do bahna u nohou. Co chce dělat? Proč by to měl plánovat za oba? Nemůže konečně přestat s oznamováním a začít se skutečným životem?
"Kam jdeš, Luky?"
Dovedl si představit, jak Míša poděšeně leze z auta a opírá se přitom o jeho otevřený dveře.
Kam by šel, kurva? Je v Paříži. Je v nejkrásnějším městě na světě. Utratil spoustu peněz a právě možná přišel o další ze svých lásek, ale teď je tady. A moc toho ztratit nemůže. Vydal se přes rozpadající se obrubník z kopce dolů.
"Hej! Kam jdeš? Co chceš dělat?"
Tráva byla kluzká a boty se mu bořily do bahna, ale jemu se to zvláštním způsobem líbilo.
"Přijdu pak na hotel," křikl ležérně přes rameno, aniž by se otočil.
Nakonec to ještě pořád mohl být pěknej den.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama