Kaizers Orchestra - Ompa til du dor

12. března 2017 v 20:31 |  Ostatní
O norské skupině Kaizers Orchestra a jejich slávě, atmosféře jejich písní i o vystupování na koncertech jsem už jednou psala a určitě jsem se o nich zmínila i v ostatních článcích o jednotlivých písních; nyní přišel čas na představení jejich debutového alba. Ompa til du dor je CD z roku 2001 a Kaizers Orchestra se na něm představili ve své nejlepší formě - jako začínající skupina plná ambicí a chuti do práce, a zároveň jako parta lidí schopná tvořit tak chytlavé a zajímavé písně s tak nezvyklými melodiemi, že i člověk, pro kterého je norština zcela neznámým jazykem, se do ní může zamilovat.
Norština má oproti řadě jazyků tu výhodu, že přece jen v mnohých chvílích zní alespoň vzdáleně podobně angličtině, a věřte mi - při poslechu norských písní to přinese dost radosti, když máte najednou pocit, že alespoň něčemu rozumíte.

Jako obvykle v jejich začátcích, i na debutovém albu je hlavním tématem brynské šestice mafie a vůbec podsvětí. Přestože album není rockovou operou ani muzikálem, prostupují jím postavy různě spojené s mafií pana Kaizera (odtud "Kaizers Orchestra"), ať už jeho rodina či nepřátelé, a z jednotlivých skladeb je tak složen příběh jednoho místa a jednoho období - a to období druhé světové války. Přestože tento údaj není nikde v textech jasně zmíněn, dá se jednoduše vyvodit - mafie, alespoň tedy ta severoamerická a evropská - byla na vrcholu moci právě v období mezi světovými válkami až do nějakých šedesátých let. Když se v závěrečné "Mr. Kaizer, hans Constanse og meg" zpívá "po válce se všichni sejdeme", je s nejvyšší pravděpodobností myšlena právě druhá světová válka.


Proč Kaizers Orchestra stojí za pozornost jsem se snad dostatečně vypsala ve svém dávém článku, který vznikl v době mého nadšení jimi. Přes léto jsem se ale věnovala spíš klasickým indie rockovým skupinám a do toho pochopitelně Hamiltonovi a muzikálům vůbec. Ale teď v zimě jsem zpátky u Kaizers, a vlastně se tomu ani nedivím - zatímco u velké většiny anglických zpěváků a skupin mě po nějaké době ten pořád dokola opakovaný text začne nudit, u Kaizers se to stát nemůže. U některých skladeb jen matně tuším, o čem pojednávají, u jiných text znám v překladu do angličtiny, ale vzhledem k tomu, že skupina sama zpívá vždy norsky, snad s výjimkou několika německých a anglických slov, nemůžu být unuděná, protože i když teoreticky tuším, o čem text je, nikdy v něm ta přesná slova nezachytím.
V tom se to hodně liší od českých a anglických a poslední dobou i francouzských interpretů.


A samozřejmě je tu ještě pár faktů - Begravelsespolka patří momentálně k jedné velké inspiraci k jedomu menšímu příběhu; norština zní krásně, používání řady mně dosud neznámých nástrojů je další plus. O charismatu skupiny jsem psala v onom minulém článku o Kaizers. A vůbec - co je lepšího než poslouchat něco naprosto neznámého a nepochopitelného?
Vlastně jsem na písních KO vystavěla celý ten "jeden menší příběh" - čistě na atmosféře písniček a drobných útržků z nich, na těch pár slovech, kterým rozumím. Běžně píšu podle anglických písniček - ale tady vlastně moje psaní není reakcí na zajímavý text, ale spíš na atmosféru, na celou tu klenbu hudby, na její vyznění a na to, jak na mě působí.

Úvodní Kontroll på kontinentet jsem popisovala dost a dost. Co dodat - dokonalý otvírák na dokonalý album. Má neskutečně chytlavou hudbu, ty "ooooh-oooooh" části (na ty jsou Kaizers mistři), a když znáte klip, tak i tu správnou "podsvěťáckou" atmosféru. Hlavně tady Kaizers vypadají a působí jako skutečně začínající kapela, která nemá ani na pořádnej a "kvalitní" videoklip, video a prostory jsou takový temný, divně barevný, neostrý, a všechno dohromady do dává právě ten chtěný pocit tajemna a ilegality. Dovedu si naprosto živě představit film, natočený podle písní a klipů Kaizers Orchestra.


Hudební klipy jsou super, ale pravému koncertu se to samozřejmě nevyrovná. Kéž by se Kaizers dali zase dohromady, abych je mohla vidět - ale stačit mi budou muset záznamy z jejich koncertů. Ty za to ovšem stojí. Tolik energie, tolik lásky k fanouškům a interakce s nimi, tolik bizarních nástrojů a zvuků a pohybů - dokonalá podívaná pro oči a "poslouchaná" pro uši. Kontroll pa Kontinentet má svoje výsadní postavení v jejich setlistu, je to ta píseň, kterou zná naprosto každý, do které se mohou velmi aktivně zapojit i diváci, do které se dá tleskat i skákat, a hlavně během které jsou představováni i jednotliví členové skupiny. Tenhle koncert z Dánska je snad vůbec nejlepší, jaký kdy Kaizers Orchestra odehráli, a ta úžasnost koncertu a toho sálu se přenesla i do nahrávky.



Pravdou ale je, že moc jejich písní klip nemá, aspoň z těch začátků ne. Ani Ompa til du dør nemá svoje oficiální video, přestože je to jeden z pilířů jejich tvorby, je to ta píseň, která se dá obratně natáhnout na mnoho a mnoho minut, je to ta píseň, která spojuje kaizerovské podsvětí, ještě větší tajemno, mystiku a výhružku. A koneckonců, je to i samotný název alba.
Ompa til du dor nemá takovej rytmus a takovou sílu jako úvodní Kontroll, ale zase podle mě buduje napětí a vytváří tu atmosféru odpovídající příběhu, jakési tiché varování, nenápadnou výhružku říkanou s klidem, věc tak přirozenou pro původní, klasickou mafii. Atmosféra má skutečně u Kaizers Orchestra svoje místo.


Bøn fra helvete neboli "Modlitbu z pekla" jsem nikdy nijak naposlouchanou neměla, a musím říct, že nejzajímavější mi na ní stejně přijde používání hudebních nástrojů, které jsou pro skupinu tak typické a zároveň obecně vzato tak nezvyklé.
Za zmínku stojí určitě i to, že oproti většině ostatních skladeb na albu, tahle není ani o mafii, ani o válce. Týká se otrocké práce v jakémsi dole, ale nikdy jsem se nedopracovala k nějakému dalšímu významu. Může to bejt jakási norská verze Ostravy, ale stejně tak to může bejt pracovní tábor. Jisté je jen to, že Henry má všechny v hrsti, a že Ivan se pokusil utéct a ostatní už ho nikdy neviděli. A že ani Bůh neslyší modlitbu jdoucí z tohohle pekla. A že zpěvák písně tam je už čtyři roky, ale že jakmile se naskytne příležitost, dostane se z toho pekla ven.
Tohle je právě to kouzelný na jejich písních - víte toho spoustu, znáte atmosféru a znáte třeba jména některch vedlejších postav, i místo, kde se to odehrává, ale vlastně nevíte přesně o co jde a musíte si to domyslet.

Jedna z mých nejmilejších písní od Kaizers, a také jedna z těch nejsmutnějších, je ta další: 170. Psala jsem o ní víckrát a už nevím, co psát víc. Dokonale tklivá, smutná píseň, jejíž hlavní kouzlo pro mě spočívá v použití "válečných bubnů" a ozvěny, která opakuje část textu, odpovídá na volání - a nakonec ztichne, stejně jako s největší pravděpodobností zhasne i život onoho vojáka.

Konečně Rullette se jednou z těch písní, které jsem při prvních posleších vůbec nemusela, přišla mi strašně nijaká, taková strašně vláčná a dlouhá ve svém pomalém rozjezdu, jako že strašně dlouho trvá, než se do ní vžijete - respektive že nemá žádnou skvělou a chytlavou melodii jako ty ostatní, že je to vlastně jen popis situace a čekání na to, co se stane. A přitom je tahle písnička svým příběhem strašně zásadní pro album a jeho mafiánský příběh - je to právě tady, kdy mladý Tony Fusciante, mafiánský synek, hraje s přáteli ruskou ruletu a zastřelí se. A celá ta píseň k tomu okamžiku spěje - od názvu "Rullette" a od pomalého, plíživého tempa hudby, přes lehce se ozývající balalajku, až po neustále se opakující výzvu "Tony, jsi na řadě".
Postupem času jsem si jí zamilovala právě pro tu její zrádnou a zdánlivou klidnost, která ale znamená pouze klid před bouří.


Další skladbou je ta o Dr. Mowinckelovi, kterou jsem tu na blogu už také rozebírala. Pořád nevím, kdo Dr. Mowinckel má být, jestli nějakej felčar mafie, ale každopádně si jej pořád představuji jako ony lékaře z "Feťáka" od Burroughse. A i když jsem tuhle písničku strašně milovala, už k ní nemám tak silnou vazbu, snad mě trochu omrzela nebo co, možná mě na ní mate ta obrovská nejasnost nebo taky možná ta nespojitost s příběhem.

Mezi pomalé, smutné píseně s těžkou a nešťastnou atmosférou patří jednoznačně i Frå sjåfør til passasjer, která by se snad hodila i do nějakýho filmu s tou svojí dramatickou hudbou s houslemi a sténavým, zoufalým a prosícím hlasem (kdy se "hlavní hrdina" - který rozhodně není žádný hrdina - přiznává, že to on může za smrt Tonyho, protože to byl hloupý nápad hrát ruskou ruletu, a teď se bojí odplaty Tonyho otce). Pak ale přichází naprostá změna nálady s písní Resistansen.
Resistansen je podle mě zase dalším skvělým dílem od Kaizers, protože začíná podobně jako Rullette takovým pomalejším a klidnějším zvukem, ale postupně jde přes nádherné mnohohlasné refrény "Haleluja!" až ke konci, kterej je o dost rychlejší a působí dojmem, že celá skupina hraje skutečně nějaký společnosti pana Kaizera za války kdesi ve sklepě. Strašně dobře zkrátka zapadá atmosférou do příběhu, když si text najdete v angličtině, tak z něj zjistíte milion informací, ale všechny jsou hrozně zvláštní - a žádná vám neřekne víc, než byste potřebovali. Zkrátka víte, kolik schodů vede do sklepu, kde se odboj schází, a že tam uprostřed místnosti je stolek a uprostřed stolku leží pistole s nápisem "Made in Hong Kong". Víte prostě milion podrobností, ale to hlavní si musíte sami domyslet - a takový způsob vyprávění se mi neskutečně líbí a je mi hrozně moc sympatickej.
No a na konci skladby už máte prostě chuť zpívat s nimi.


K Dekk Bord nemám vlastně ani co napsat, je to jedna z mnoha písní Kaizers, co sice hezky zněj, ale nepřijdou mi vůbec ničím zvláštní nebo významný, maj prostě ten klasicky kaizerovskej zvuk, ale na ten se dá snadno zvyknout, a jinak nevím, co k ní vůbec napsat. Text je napůl z mafiánskýho a napůl z pirátksýho podsvětí, o cestování po světě a o návratu domů, Dekk Bord znamená "prostřete stoly", což je věta, kterou zpěvák oznamuje své Victorii. Přece jen - brzo už bude doma, a chce se pořádně najíst. Další skvělá atmosférická písnička, o něco svižnější už od začátku, ale co víc?

Bak et halleluja už sice dávno není mou nejoblíbenější skladbou od K.O., ale pořád je tou pořádnou dávkou energie, kterou si vždycky ráda poslechnu a jen těžko se u ní udržím v klidu. Takhle nadupaný a rychlý dvě minuty jsem v životě neviděla. A na koncertech má tahle písnička ještě daleko větší sílu, i když kam se může posouvat energie z obvyklých kaizerovských 250 % ?


A to "La la la la lá la la..." nedostanete z hlavy. Janove Ottesen je na tyhle "lalala" části odborník.

Mimochodem, v takhle šílený, energický písni dochází vlastně k tomu, že se náš milý mladý hrdina přiznává otci Martinovi, že má vinu na smrti Tonyho, protože mu nerozmluvil nápad s ruskou ruletou, a teď se bojí o svůj vlastní život. A otec Martin mu radí utéct a skrýt se před Tonyho otcem. Jo, tohle všechno se vejde do necelých dvou minut (asi 1:55 má tahle písnička na albu, na koncertech je samozřejmě delší, protože lidé si užívají právě ono lalalování).

Po něčem takovým - zvlášť když vidíte koncertní verzi - přijde vhod trocha klidu a uvolnění. Bris je na to dobrá, to jo, ale celkově se do alba podle mě moc nehodí, netýká se ani mafie, ale války, ale ne tak jako 170, ale spíš jakéhosi veterána z války, Kristophera, který zřejmě umírá - nikoliv v boji, ale v osamění a po návratu z války. Jeho zoufalství se ozývá zvlášť v poslední části "Nikdo si nepamatuje starýho Kristophera, který zachránil pět životů aby se sám stal mrzákem". Ale pokud neznáte smutný text, můžete to brát jen jako oddechovku a téměř rozlučkovou píseň.

Tou divnou - možná nejdivnější z celého alba? - písní je právě poslední Mr. Kaizer, hans Constanze og meg. Už jsem o ní také psala - že zní jako nějaká tyrolská odhrovačka, ale že má nádhernou atmosféru, a toho názoru se pořád držím. Je to vlastně uklidnění na konec - válku jsme přežili a zase se tu jednou sejdeme.

Co tedy dostanete?
Především zajímavou a novou hudbu, která se sice vejde do označení indie rock a alternativní rock, ale ke skupinám typu Arctic Monkeys nebo Kasabian má hodně daleko nejen jazykem, ale i hudbou. Není to úplně typický rock, hodně jsou v něm slyšet ty nezvyklé hudební nástroje, a pro někoho může být asi nezvyklá i norština. Ale celkově je to album neskutečně chytlavé, jak se jednou do toho mixu tradiční a cikánské hudby s modenrím rockem zaposloucháte, nemůžete ty melodie dostat z hlavy, a celková propojenost jednotlivých skladeb příběhem (nebo spíše vícero příběhy) mu jen přidává na ceně. Vlastně je to všechno, co od alba chci - písně s příběhem, písně které mají co říct, a písně co vytváří určitý obraz, někdy sice nejasný nebo nepřesný, ale záleží jen na vás, jak si ho dokreslíte, no a poměrně neznámou hudbu, která vás pošle do doteď neprozkoumaných koutů hudby.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama