Březen 2017

Magorie XVI

30. března 2017 v 21:40 Magorie
Magorie se asi blíží ke svému konci. Všichni to ví. Sedíme na lavičce nad parkem a loupeme měsíce starý mandarinky, co chutnají jak savo, a označujeme se za meme-lordy, protože děláme memes na Reda a taky memes na povinnou četbu k maturitě, ale uvnitř určitě cítíme, že tohle všechno skončí, a ne za moc dlouho. Všechno se tak nějak blíží ke svýmu konci, a my na to asi nejsme připravený. Zpohodlněli jsme. Máme tady svoje životy, svoje vystlaný místa v křoví u kácéčka a na Tyršáku, svoje postavení v majálesovým průvodu - i když ten loňskej dopadl mizerně protože náž ginsbergovskej Král Majáles byl na sračky. Máme svoje TARDIS skříňky, kterých se nevzdáme, a svoje roztrhaný sešity, svoje nápady na grilovačku před posledním zvoněním a svoje rozbořený sny o budoucnosti. Ze tří tříd, co teď končej, jsme my ti nejpesimističtější - a přece nejdospělejší. Haha. Prostě sme správný velko-gympláci, co tu byli osm let, zlenivěli, a teď se bojej.
A přece je v našich rozhovorech něco novýho - přidal se morbidní smích při každý zmínce o budoucnosti. Všichni říkaj "Jo, ty to dáš," ale mě užírá strach, že ne, že to nedám, že nejsem tak dobrá. A přece - jindy se povyšuju, nechápu jak je možný, že oni něco nechápou, a modlím se, ať už jsem na tý vysoký. Evropská historie volá. Radši do Prahy než do Brna, ale zase Brno je hezký, ať si moje drahá JFK říká co chce - jenže ona je Pražačka a prej má v Praze už i zařízenej byt, aby se tam rovnou mohla při studiích nastěhovat. Přitom to vypadá, že sotva doleze do konce oktávy.
Jsem asi hodně hnusná, když nad tim takhle přemýšlím. Chci se vysmát svým kamarádům, že teď dojedou na svojí lenost a ignoranci, i když samozřejmě tím nemyslím všechny - a zároveň je chci zoufale obejmout a říct jim, že se s nima nechci loučit a že tu chci zůstat.
Chci zůstat a zároveň chci pryč. Začala tady bejt nesnesitelná nuda. Těch pár inspirativních lidí se pro jistotu na zbytek školního roku vysralo definitivně, takže tu zůstala jen ta nuda a všednost.
"Jdeš na oběd?"
"Jo."
"Jdeš na seminář?"
"Jo."
"Máš vypracovaný ty otázky?"
"Jo."
"Koukla ses na to?"
"Jo."
"Umíš to?"
"Jo."
"Dáš si ten kyanid?"
"Jo, proč ne."

No ale zase musim říct, že mám teď daleko větší nutkání psát, protože je daleko víc inspirace a víc pití. Každej dneska pije víc, než se může dovolit - kdo to říkal? Asi na tom něco bude.
A tak se zase stejně jako před týdny a měsíci slejzáme na openparty a na plesech - i když ty už skončily - a tváříme se, že se nic neděje. Na posledním plese - posledním, kterej jsem zažila jako zdejší student - se mi najednou strašně zprotivili lidi. Jedna kamarádka tam měla svůj panic attack, a bylo šílený sledovat, jak se tváří šťastně a spokojeně a sebejistě a po několika minutách utíká ze sálu a brečí a nedokáže ani mluvit. Ale nakonec - neděláme něco podobnýho všichni? Rozhodně aspoň většina lidí z mého okolí něco takového už zažila.

Mám teď daleko větší motivaci dokončit "Město, které se neprobudí", protože docela brzo přijdu o inspiraci. Přijdu o ty lidi. A pak už nebude tak snadný, vkládat jim slova do úst a myšlenky do hlavy. Skončí Magorie, no a pak skončí i Město. A až skončí Město, tak se hrozně moc opiju a pošlu ho do nějakýho nakladatelství. Ale to je ještě daleko.

Možná bych měla řešit jiný věci - třeba maturitu, ale tu nějak zatim s K. a ostatníma přecházíme s jednoduchým "Hm". Až přijde, přijde. Teď mě zajímá spíš, kde mají jaký pití ve slevě a jak dlouho se dá vydržet bez spánku. Přesto - kdo by si pomyslel, že poslední rok na gymnáziu bude taková pohodička? A přesto mívám po ránu krize. Malinký krizičky. Ležim v posteli a svět je šedočernej a já ani nevstávám, říkám si "Když neusnu, vstanu, a jestli usnu, je to jedno". A takovej přístup mám teď ve všem, kromě psaní, protože si znova a znova uvědomuju, jak je psaní důležitý, a že bez něj bych fakt neměla vůbec nic. Kdybych nepsala "Město", kdo jinej by zaznamenával všechny ty rozhovory s teplou vodkou za osmdesát korun u posranýho křoví před kulturákem? Kdo jinej by podal pravdivou a nezkreslenou zprávu o tom, jak to vypadá, když je vám osmnáct let a nemáte žádnou budoucnost, protekci, peníze ani nadějný vyhlídky?


Kaizers Orchestra - Ompa til du dor

12. března 2017 v 20:31 Ostatní
O norské skupině Kaizers Orchestra a jejich slávě, atmosféře jejich písní i o vystupování na koncertech jsem už jednou psala a určitě jsem se o nich zmínila i v ostatních článcích o jednotlivých písních; nyní přišel čas na představení jejich debutového alba. Ompa til du dor je CD z roku 2001 a Kaizers Orchestra se na něm představili ve své nejlepší formě - jako začínající skupina plná ambicí a chuti do práce, a zároveň jako parta lidí schopná tvořit tak chytlavé a zajímavé písně s tak nezvyklými melodiemi, že i člověk, pro kterého je norština zcela neznámým jazykem, se do ní může zamilovat.
Norština má oproti řadě jazyků tu výhodu, že přece jen v mnohých chvílích zní alespoň vzdáleně podobně angličtině, a věřte mi - při poslechu norských písní to přinese dost radosti, když máte najednou pocit, že alespoň něčemu rozumíte.

Jako obvykle v jejich začátcích, i na debutovém albu je hlavním tématem brynské šestice mafie a vůbec podsvětí. Přestože album není rockovou operou ani muzikálem, prostupují jím postavy různě spojené s mafií pana Kaizera (odtud "Kaizers Orchestra"), ať už jeho rodina či nepřátelé, a z jednotlivých skladeb je tak složen příběh jednoho místa a jednoho období - a to období druhé světové války. Přestože tento údaj není nikde v textech jasně zmíněn, dá se jednoduše vyvodit - mafie, alespoň tedy ta severoamerická a evropská - byla na vrcholu moci právě v období mezi světovými válkami až do nějakých šedesátých let. Když se v závěrečné "Mr. Kaizer, hans Constanse og meg" zpívá "po válce se všichni sejdeme", je s nejvyšší pravděpodobností myšlena právě druhá světová válka.


Proč Kaizers Orchestra stojí za pozornost jsem se snad dostatečně vypsala ve svém dávém článku, který vznikl v době mého nadšení jimi. Přes léto jsem se ale věnovala spíš klasickým indie rockovým skupinám a do toho pochopitelně Hamiltonovi a muzikálům vůbec. Ale teď v zimě jsem zpátky u Kaizers, a vlastně se tomu ani nedivím - zatímco u velké většiny anglických zpěváků a skupin mě po nějaké době ten pořád dokola opakovaný text začne nudit, u Kaizers se to stát nemůže. U některých skladeb jen matně tuším, o čem pojednávají, u jiných text znám v překladu do angličtiny, ale vzhledem k tomu, že skupina sama zpívá vždy norsky, snad s výjimkou několika německých a anglických slov, nemůžu být unuděná, protože i když teoreticky tuším, o čem text je, nikdy v něm ta přesná slova nezachytím.
V tom se to hodně liší od českých a anglických a poslední dobou i francouzských interpretů.

Vesoul (Lukáš/Míša)

10. března 2017 v 20:31 Příliš dlouhá zima
Je to už strašně dlouho, co jsem tuhle povídku napsala (na stroji!), ale až teď jsem se dostala k jejímu přepsání do počítače. Uf.


T'as voulu voir Vierzon - et on a vu Vierzon,
T'as voulu voir Vesoul - et on on a vu Vesoul,
T'as voulu voir Honfleur - et on a vu Honfleur,
T'as voulu voir Hambourg - et on a vu Hambourg,
J'ai voulu voir Anvers - et on a revu Hambourg,
J'ai voulu voir ta sœur - et on a vu ta mère
Comme toujours



Byl to jeden tichý povzdech, který všechno začal. Lukáš protočil oči a opřel se o záda svého sedadla s mnohem větší razancí, než bylo potřeba. "Co zase?" vydechl přitom.
Míša zůstal předkloněný nad volantem, přestože auto už stálo.
Nastalo ticho. Míša poklepával prsty na volant a stále se ho nepouštěl. Lukáš obrátil hlavu k oknu na své straně. Za sklem viděl jen obrysy cedule s nápisem "Le Parking" a nějakých keřů kolem ní.
Déšť z oken auta dělal neproniknutelnou stěnu.
Ale Lukáš pořád raději sledoval vodu rozlévající se po okně v různých proudech než Míšův obličej.

Nakonec to nebylo ani deset dnů - nakonec to byly čtyři dny a dvě romantický noci a dvě večeře v tradičních hospodách, kde se na ně zrovna šťastně nedívali, a pak ty chladnější večery a noci v hotelech, ve kterých nechtěl být ani jeden z nich, a příliš tiché snídaně, během nichž mluvil nejvíc číšník.
Míša zapnul stěrače. Jedna vrstva vody na předním skle jimi byla smetena a na okamžik se před nimi rozprostírala Paříř. Eiffelovka se hned ztratila pod přívalem dalšího deště. Obraz Paříže se před nimi rozplynul, stejně jako iluze o šťastném výletu na západ. Ale Míša stěrače nevypnul, nechal je běžet, a nejromantičtější město na světě se tak před nimi střídavě vynořovalo z dešťové mlhy a zase se do ní potápělo.
V autě začalo být kromě ticha i horko. Vydýchaný teplý vzduch se mísil s vůní, kterou před třemi dny použil Lukáš.
Ještě se ani nestmívalo, ale obloha už měla studeně šedivou barvu a slunce bylo v nedohlednu. Jako by ve tři odpoledne začínala noc.