Arctic Monkeys - Whatever people say I am that's what I'm not

11. února 2017 v 22:36
Tohle album je jako starší sestra AM.
Chodí na večírky a na koncerty, ale moc se s tím nesere, nelíčí se kvůli tomu, bere si na ně starý šaty nebo sukně a roztrhaný punčocháče, používá možná tak řasenku a na nohách má martensky nebo conversky. Nesnaží se předstírat, že je něco, co neni, a je bezprostřední, upřímná, pravdivá, spontánní, divoká.
AM je proti tomu ta, která se líčí několik hodin, oblíká si luxusní kabáty a boty, nechává kluky ať na ní platěj u baru, špulí rudý rty, flirtuje, a tajemně mizí do tmy a do kouře z cigaret. Obě chodí na večírky, ale každá jinak. Obě se snaží flirtovat, ale každá má jiný způsob, a každá se jinak chová.
WPSIMTWIN jezdí domů nacpanym taxíkem s pěti dalšíma lidma, chápete, do High Green a přes Hilsborough. AM si tohle nedovolí, na to je moc nóbl, nosí vysoký boty a centimetrovou vrstvu make-upu, upravený vlasy, a netancuje šíleně ve světle reflektorů, ne, spíš se nakrucuje u baru a přivírá oči.
To je pro mě základní charakteristika Whatever people say I am that's what I'm not.
A s tímhle albem je spojený právě takový očekávání, o jakým se zpívá v první písni. Takový to páteční odpoledne, kupování alkoholu "on the road", příprav, poslouchání hudby, volání si s lidma (v mým případě spíš vlastně psaní, haha), a očekávání - a strach z očekávání. Hlavně neočekávat příliš mnoho. Tohle je prostě to album, co si pouštím o pátečních odpolednech před openparty nebo koncerty, když mám na hlavě natáčky a na ksichtě masku, užírám šunku a sýr z ledničky a piju džus z krabice a mám pocit, že mám hromadu času.
Tohle je totiž hrozně skvělý album.




A začíná tak dobře, skladbou, která snad vyjadřuje všechna ta očekávání před jakoukoliv akcí - u mě teda rozhodně.

Anticipation has a habit to set you up
For disappointment in evening entertainment

To je prostě všechno řečený v takhle jednoduchým dvouřádkovým spojení skladby The view from the afternoon. Taky mi to připomíná - ta část s limuzínou - jak jsme poprvý v životě s Em. spatřily limuzínu stát před KC Jitka. Víte jak hnusný místo KC Jitka je? A my ho proto milujeme. Ale prostě zastavila tam limuzína. A my nestačily komentovat.
"No ty vole."
"Ty píčo."
"Kurva."
"No doprdele."
"Ale kurva už."
"Ale píču."
Byl to nejonteligentnější rozhovor, co jsem kdy s kým vedla.
A prostě celá ta písnička dokonale popisuje všechno, co se tak bězně na KC děje. Pití a zklamání z přehnaných očekávání, a taky volání a psaní starým známým. S tím máme svý zkušenosti. Tohle je prostě naprosto dokonale popisná písnička, moje oblíbená, co se textu týče (ale to jsou od Alexe Turnera skoro všechny). Nemůžete jeho texty nemilovat.

Pokračuje to s ještě větším nábojem. I bet you look good on the dancefloor. Sakra, teď, když tu tak sedim s vínem a absintem a snažim se mlátit do klávesnice věci, co budou aspoň trochu dávat smysl a vázat se k tomu albu, mi došlo, že to asi neni možný. Tohle neni album na popisování, tohle je album na to, abyste si ho poslechli, pochopili, a zažili. Ta písnička má styl, má rytmus, má strašně rychlou hudbu, a zpěv taky, a prostě - ne, to sakra musíte zažít. Musíte stát u přeplněnýho sálu, co se snaží nějak tancovat, a u toho si vzpomenout na tuhle skladbu, a pak možná pochopíte její atmosféru. Ale stejně tak atmosféru tohohle alba. Před třema čtyřma rokama bych to nechápala. Ale teď, po těch večerech strávených čekáním na party, majáles, maturáky, oslavy a tak, a po nocích, strávených těma skutečnýma akcema, kdy jsem si určitě aspoň v jednu chvíli při každý akci vzpomněla na nějakou skladbu, která se mi tou dobou honila často hlavou, můžu říct že to chápu. A že věci jako I bet you look good on the dancefloor se musej prožít. I bet you look good on the dancefloor, don't know if you're looking for romance or I don't know what you're looking for.
Co mi připomíná další skladba - Fake Tales of San Francisco? Místní skupinu. Kamarádka chodí s jejich bubeníkem.
Je to krutý to takhle říkat, ale oni by klidně mohli bejt ty víkendový rockový hvězdy, o kterých se Alex zmiňuje v textu. Prostě ta špatná skupina, co se snaží vypadat dobře.
(ale ve skutečnosti nejsou tak hrozný.)

Ale radši než Fake tales mám Dancing Shoes. To je jedna z těch písní, co mi vyvstanou na mysli pokaždý když vlezu na ty starý známý místa, kde se toho tolik stalo. Anebo na místa, kde se toho tolik stát mohlo.
A všechno je to tak...oh so absurd. I když je to vyprávěný z pohledu kluka, co vyhlíží nějakou holku - dokážu se s tim ztotožnit. Tohle jsou prostě jakýkoliv openparty shrnutý v písničce. Pár pohledů přes parket, pár náznaků a úsměvů, a tancování pokračuje, aniž by se něco stalo. To je prostě ta neschopnost jít a představit se.
(dokud moje myšlení neni dostatečně otupělý alkoholem).
Takže do tý doby je to jen jako v týhle písničce.

Když jsem prvně slyšela Riot Van a neznala text, trochu mě překvapila - že po takový energii, co byla v předchozích skladbách - je tu najednou něco takohle "ukňouranýho" - ale pak jsem si přečetla text a musela jsem se smát.
To totiž vůbec neni ukňouraný. To je trochu výsměšný, trochu opilý, trochu vtipný, a hlavně plný takový hraný mladý naivity. Poťouchlost, i když je to debilní slovo. To v tom je.
Trošičku zahrávání si s nebezpečím - to jak mluví s policajtem, takovým jakože-naivním-tónem, zdánlivě strašně nevinným a přihlouplým, že vůbec vlastně neví proč byl zadrženej a že nemá pít - to je prostě kouzelný.
A i když to na konci fakt zní smutně, není to smutný.

Teď jsem si úplně vzpomněla na jednu chvíli z jednoho maturáku (myslím), když nám ještě nebylo osmnáct a venku mezi stromama jsme chlastali víno a vodku - a pak přijelo policejní auto a my jsme se ve vší svojí opilosti a veselosti a paranoie lekli, že nás tam chytí... Tak jsme se běželi schovat na parkoviště, mezi nějaký auta, a připadali jsme si hrozně dobře a živě a pronásledovaně, jako že se děje něco akčního a vzrušujícího...

Moje nejoblíbenější skladby jsou asi The view from the afternoon, When the Sun goes down, a pak tahle věc, tahle dokonalá skladba s hodně dlouhým a divným názvem - Red light indicates doors are secured. Pro mě je tohle třeba ta skladba, která naprosto charakterizuje celý album, prostě celou tu atmosféru, a miluju jí, i když asi nemá žádnej extra refrén ani třeba nějak moc zapamatovatelnou melodii, co já vím. Ale patří k mým nejoblíbenějším od Arctic Monkeys.
Máte v ní vlastně shrnutej celej ten večer, i když je to už situace, kdy skoro zábava končí - vlastně jde o jízdu taxíkem domů. Ale u toho si člověk tak nějak promítá, co všechno viděl a zažil, a hodnotí to s ostatníma, samozřejmě. A je to prostě takový plný mládí a radosti, a takovejch postřehů z celý tý noci - koho viděli v baru a tak - a strašně se mi líbí jak jsou ty vzpomínky na bar propletený s tou současnou situací - kdy sedí v taxíku a jedou domů.
Jak jsou tam ty postřehy za celej večer ('have you seen her in that green dress? she talked to me at me at the bar') - a do toho je už ta jízda v taxíku ('how come it's already two pound fifty? we've only gone about a yard'). A takový to dohadování s taxikářem i s kamarádama, to všechno v tom je, už od začátku.

Ask if we can have six in, if not we'll have to have two
You're coming up our end aren't you? So I'll get one with you
Oh won't he let us have six in? especially not with the food
He coulda just told us no though, he didn't have to be rude

Já jí fakt žeru, víc než zbytek alba. A přitom zní tak normálně, ani hudebně bych neřekla že by na ní bylo něco zajímavýho - ale prostě je to moje oblíbená.


Oproti tomu Mardy Bum je strašně klidná, když se to tak vezme, a i její význam není tak zajímavý - aspoň pro mě. Je sice hezdá a v rámci alba se dá snést, ale sama od sebe bych si jí nepustila.
Pak konečně začíná zase "celoskupinová" Perhaps a Vampire is a bit strong..., kterou si vlastně ani příliš nepamatuju, ale když už si jí vybavím, tak jsou to hlavně ty instrumentální mezihry, nikoliv zpěv.

No a pak tu máme tu slavnou When the Sun goes down. Když jsem o ní nejdřív četla, představovala jsem si něco klidného a mírumilovného jako Fat Old Sun od Pink Floyd, protože mi jí ten název připomínal. A pak jsem si jí doopravdy poslechla a nestačila se divit. První minuta je doopravdy klidná, ale jen zdánlivě, všechno směřuje k pozdějšímu výbuchu emocí. Tohle jsou prostě Arctic Monkeys v jejich domovským městě, tohle jsou ty mladý léta, nekažení celosvětovým úspěchem. Už tady se projevuje Alexův poetický talent - protože tohle je nádhernej popis situace. A hlavně to má chytlavou melodii, takže není divu, že je ta písnička tak slavná.


Musím říct, že poslední dvě písničky nepatří k mým nejoblíbenějším, respektive že jsem si je nikdy nijak nezamilovala. Ne že bych proti nim něco měla, ale pro mě je tohle album hlavně The view from the afternoon, Red light indicates... a When the sun goes down, nemůžu si pomoct.

Ale jako celek tohle album drží jednotnou atmosféru, a to se cení. Sice mám jen pár vyloženě oblíbených písniček, ale to vůbec nevadí, protože když se chci správně naladit, můžu si pustit celý album jako celek, a být spokojená, protože tohle album je přesně ten typ rozcvičky a rozjezdu, kterej se hodí. Snad žádný jiný album - možná kromě AM - jsem si před openparty nebo maturákama nepouštěla tolikrát - a zkrátka mám ho tím navždy zkažený nebo povýšený do speciálního stavu.
V Whatever people say... jsou Arctic Monkeys ještě bezelstní a mladičcí, a každý slovo jim můžete věřit, protože album podává dokonalý pohled na Sheffield očima jedný mladý skupiny, a nemusíte být zrovna v Sheffieldu, abyste to pochopili, dokonce nemusíte ani být Angličané, abyste se dokázali zaposlouchat - stačí, abyste znali svoje město a svoje kamarády, kteří se v něm pohybují, a můžete tohle album poslouchat jako album o vaší situaci a vašem městě.

Anticipation has a habit to set you up
For disappointment in evening entertainment but
Tonight there'll be some love
Tonight there'll be a ruckus yeah regardless of what's gone before
I want to see all of the things that we've already seen
The lairy girls hung out the window of the limousine

Přesně tuhle stuaci znám tak dobře, a věřím, že spousta dalších posluchačů alba by přísahala na to samé.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 blink blink | E-mail | Web | 16. února 2017 v 17:50 | Reagovat

to jsi popsala fakt krásně a dokonale, hlavně ten úvod <3
jen si říkám, že možná já to vidím trošičku jinak - WPSIATWIN (haha, to je dlouhý, tomu se ani nedá řikat zkratka :D) mi přijde spíš mladší sestra AM, nebo spíš její mladší já. whatever people say je ještě taková ta lehkost a bezstarostnost, zatímco AM je už starší, usedlejší, už jí mnohem víc záleží na tom, co si o ní lidi myslí, chodí do práce a kupuje si drahý oblečení, ve kterym jednou za měsíc vyrazí na párty a chodí tam vlastně spíš proto, aby na lidi udělala dojem, než aby se opravdu bavila.
whatever people say kašle na všechny a na všechno, protože prostě může.

2 Sunshine Sunshine | Web | 20. února 2017 v 22:22 | Reagovat

[1]: Haha, dík! Já to mám takhle, jako že ta starší "sestra" vyrostla v tý jednodušší době, kdy se všechno nesdílelo a nepatlalo s filtrama na Snapchatu a nebylo "nutný" furt vypadat skvěle, a prostě to moc neřešila, co se děje a jak vypadá a co se nosí, zatimco to mladší AM je prostě moderní a stylový a sexy a tak.
Ale chápu co tím myslíš, jo, kdyby ty alba měly být reprezentovaný lidma, tak WPSIATWIN je rozhodně to mladší já, to jo :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama