Kaiser Chiefs - Employment

8. července 2016 v 22:04
O Kaiser Chiefs jsem taky chtěla něco napsat už nějakou dobu, protože je dost poslouchám. Akorát jsem se nemohla rozhodnout mezi dvěma alby - to moje víc oblíbené, klidnější, uhlazenější "Yours truly, angry mob" s všeobecně známou hitovkou Ruby, anebo to první, syrovější a nejlepší, "Employment"? Radši začnu od začátku - takže debutový Employment.
KC jsou z Leeds. Tohle album vydali v roce 2005. Už se stalo "klasikou" v oblasti indie/post-punk/pop-rockových nahrávkách, říkejte si tomu jak chcete. Přirovnala bych ho k debutovýmu albu FF "Franz Ferdinand" z předchozího roku. Prostě album jedný mladý nezávislý skupiny, která dělá hudbu protože jí to baví a má neskutečný charisma a strašně energický vystupování na koncertech (v tom jsou si počátky Kaiser Chiefs a Franz Ferdinand dost podobný; dokonce mám pocit, že spolu i koncertovali). Není to tak drsný jako třeba debutovka Arctic Monkeys, ale stejně v tom - hlavně v porovnání s pozdějšími alby - je cítit ta svoboda a nespoutanost, kdy ještě skupinu nesvazovala popularita a potřeba se někomu zavděčit a zalíbit. Prostě hráli to, co chtěli a měli rádi, a fanoušky si našli.
Ano, "Employment" je opravdu nářez; nečekejte žádnou drsňáckou hudbu, spíš hodně energie napěchovaný ve čtyřiačtyřiceti minutách. Takovou upřímnost a přímost kluků z průmyslovýho města, no. Údajně je tohle album vzor a příklad post-punku. V tom se já nevyznám, ale líbí se mi to. Ať už je to cokoliv.
Kaiser Chiefs jsou navíc téměř neznámí, aspoň tady, takže si můžu spokojeně hrát na děsně nezávislýho a indie posluchače s touhle deskou v ruce. Mám jí hrozně ráda, i když o ní nedokážu psát tolik jako třeba o FF nebo Kasabian. Nevím co psát. Tohle se má poslouchat, ne popisovat. Jejich písničky z tohohle alba nejsou dělaný na rozebírání, ale na prožívání a poslouchání.
(tohle album teď taky musím ocenit za jeho krásu v porovnání s těma sračkama, co dělaj očividně teď.) Ale ty jejich začátky byly fakt dobrý!



Album otvírá úvodní Everyday I love you less and less, což je na jednu stranu taková hříčka, na druhou i strašně energická skladba, ve který mohli KC ukázat, co v nich je, a to jak ve zpěvu, tak v klipu (Ricky Wilson vypadá, že jede na nějakých drogách). Ta písnička opravdu je zvláštní, ale jak už jsem psala, je dost rychlá a ten refrén slušně nakopne k dalšímu poslechu, a i ten text stojí za zmínku, je to prostě postavený jinak než klasický songy, hlavně ty o lásce, protože tohle je spíš anti-love-song. Každý den tě miluju míň a míň, nemůžu uvěřit, že jsme spolu mělu sex...
Hrozně ji mám ráda, je v ní ta správná nálada a živost a takový to klasický kaiserchiefovský "nanananana" a "ooooo", to měli už tehdy. Mám ráda ten syntezátor a refrén, a vždycky mi zlepší náladu, hlavně v tom refrénu se ty jednotlivý slova tak hezky dělí a odsekávají, musím si je zpívat současně s Rickym.

I predict a riot mi svým začátkem strašně zase připomíná debutový album od FF. Tak zvláštně se táhne - tím zpěvem. A jinak? Trošku revolučnější text a snadnej refrén, příprava na bouři, ta atmosféra před ní. Asi je to jedna z mých nejoblíbenějších písniček z alba - a právem patří mezi nejslavnější a nejznámější od KC. Inspirací jim byl noční Leeds, co se děje, ty různý charaktery a lidi kolem nich, a to je mi taky strašně sympatický.
Co je na týhle písničce nejlepší? Opakování stále stejné fráze, I predict a riot, a pak ta agresivní kytara na začátku, a to "pozorování" dění kolem sebe... Kaiser Chiefs se málokdy staví do role hlavních aktérů písní, spíš jsou ti pozorovatelé, kteří se dívají na šílenství kolem sebe a komentují ho, zvlášť tady je to vidět v těch popisech lidí, které v večerním a nočním Leeds potkávají a míjejí. Walking through town is quite scary, it's not very sensible...
Je v tom taky celý to očekávání - co se dneska stane? Když někam jdete a víte, že něco se stane - ale co?
Po tomhletom je Modern day smutnou záležitostí, takovou víc na zamyšlení a opravdový zaposlouchání se. This is the modern way, faking it everyday. Má to trochu baladičtější nádech, a brzdí to tu rozjetost předešlých písniček. Když nemusím, tak ji neposlouchám, ne proto že by byla špatná, ale čistě proto, že podle mě trochu kazí tu nastavenou laťku rychlosti a nabitosti.

Zase se ta nálada střídá - Na na na na naa je jedna z nejpohodovějších písniček od Kaiser Chiefs, strašně moc jednoduchá ale právě tím krásná, když jenom chcete vypnout a užít si nějakou hezky energickou skladbu, tahle je ideální. I to video k ní se mi hrozně líbí, protože KC jsou v něm přirození, jsou to zkrátka jen oni, jak žijou na turné, a k tý písničce, která je svým způsobem taky ta šílená a rychlá a nepředvídatelná se to dost hodí.



You can have it all prostě nemám ráda. Je to moc utahaný, come on guys, je to prostě takový zbytečný. Já se těším na ty rychlejší a zajímavější party. Od Kaiser Chiefs je těhle baladiček až moc, a já mám radši ten jejich dávnej post-punk.

A vrchol alba přichází v téhle části - Oh my God. A ne, není to jen moje nadšené zvolání - je to moje nejoblíbenější písnička z alba a zároveň i skladba, která mě ke Kaiser Chiefs přitáhla - jednak hudbou, jednak textem, ale hodně i videem. Není to nic extravagantního jako většina videí Franz Ferdinand, ani jednoduchý záběry na skupinu jako u Oasis, je to prostě hezký video s vtipem a moje oblíbená část na něm je ta "francouzská". Navíc je to ještě z doby, co Ricky W. byl takový...roztomilejší, mladší, a měl ten svůj klasickej styl a černou tužku na oči a ještě prostě nebyl "zkaženej" tou show The Voice. Mám ho pořád ráda, ale nějak se mi stýská po týhle době... Sice chvílema skupina v klipu působí jako banda retardů, ale já jsem vždycky strašně ráda když můžu vidět tu "dětinskou", vtipnou a ne tolik vážnou stránku skupiny.
První co mě asi na skladbě zaujalo jsou ty nenechavý klávesy, ten jejich zvuk v pozadí. A samozřejmě refrén - ten je tady hodně silnej a zní strašně rockově, drsněji než většina alba.

Oh my God, I can't believe it
I've never been this far away from home


Ten refrén je jedna z mých nejoblíbenějších věcí tady na tom albu, je hrozně chytlavý ale zároveň zní fakt o poznání drsněji třeba píseničky od FF.

V Born to be a dancer se energie zase uvolňuje a hudba zpomaluje (přestože ten název by napovídal výbuchu energie), ale Saturday Night je zase parádní jízda, se svým nábojem který se připravuje prvních asi deset vteřin k výstřelu a napíná člověka, a pak to začíná tím koktavým "s-s-s-suddenly" a už to jede. Představuju si to jako nějakou jízdu na motorce, něco takovýho. V jednotlivých částech - slokách - se to díky těm "koktaným" slovům tak nějak zasekává, ale v refrénu to zase plynule jede a pokračuje.
A Kaiser Chiefs jsou opět hlavně pozorovatelé, což se mi líbí, a oni pozorují a popisují tu noc v Leeds. Tohle je podle mě jedna z jejich nejpovedenějších písní vůbec, miluju jí, je to prostě ta "sobotní píseň", která nemusí být nutně horečkou sobotní noci.


I když What did I ever give you by mohla znít jako další ubrečená balada, není tomu tak. Má mnohem zajímavější hudbu než ta mnou nemilovaná You can have it all. Je to sice taky trochu utahaný, ale tohle aspoň zní trošičku vtipně, jako trochu smutně - ale do toho zároveň výsměšně, a tak trochu zle. Že se vlastně ten zpěvák sice omlouvá holce, že se k ní chová blbě, a že se s ní tím rozchází. Ale zní to trochu vyděračsky - jako že on jí vlastně říká, že ona je přece chudinka že ho musela snášet, a tím jí vlastně ponouká, aby se s ním rozešla. I když tím, kdo se chce rozejít v první řadě, je on sám.
Haha.
Další Time honoured tradition je hlavně taková oddechová a komická záležitost, a mám jí hrozně ráda, protože asi právě tím jak je jednoduchá a absurdní se ukazuje, že její text je vlastně pravdivý. Že text je čistě a jednoduše o běhu života. O tom, co všechno během něj musíte udělat, a až na konci - umřete. A to je prostě konec.
A přitom je ta forma písně tak hravá a milá, že se člověku nechce věřit, že je to o něčem takovým, co?

It's a time honored tradition
To get enough nutrition
Stay alive until you die and
That is end of you

Jo, kam se tyhle vtípky a dobrý melodie poděly?

Konec alba - tedy další dvě písně - je už přece jen takový unavený a ospalý. Obě jsou to smutné a pomalé skladby, kde jde hlavně o lásku - tedy o smutnou a nenaplněnou lásku. První z nich je Caroline, yes. Její název je vlastně parodie na písničku od Beach Boys co se jmenuje Caroline no. Prej je to o někom, ke komu vzhlížíme a zároveň ho nenávidíme - v tomhle případě je to za to, že zpěvákovu holku - onu Caroline - odloudil právě ten někdo, ke komu sám zpěvák vzhlíží. Proč ne. Nikdy jsem neměla náladu na to text téhle písničky zkoumat nijak víc. Nikdy mě nijak nezajímala, ne víc než všechny ostatní průměrný písničky.
Konečně finální Team mate je pro mě aspoň povedenější a i smutnější. Zní to jako zpověď zlomenýho kluka, co ve všem poslechl dvojí holku a všechno jí podřídil. A teď toho trochu lituje - ale fakt jen trochu - protože ví, že to všechno udělal proto, aby byla ona šťastná. A to je to na čem mu záleželo nejvíc. A teď vlastně vzpomíná na celý ten vztah a na to, co všechno kvůli ní obětoval. Očividně - podle toho, jak je píseň smutná - ten vztah stejně nefungoval. Možná si teď vyčítá, že to všechno udělal. No, každopádně je to hezká písnička - i když ne moje nejoblíbenější z alba.

We lost our friends
Because you wanted to
They had no faith in you
I had faith in you
You said we don't need anybody new
It's just me and you

Tady mám fakt radši ty rychlý a energický kusy, ty věci, co v sobě mají ten nádech začátku století v Anglii - a těch mladých amatérských skupin, co se teprve snaží prosadit. Já mám ráda věci jako Everyday I love you less and less, I predict a riot nebo Saturday Night, to podle mě prostě vystihuje tu leedskou atmosféru - podobně jako se to povedlo Arctic Monkeys v albu Whatever people say I am that's what I'm not (akorát Monkeys popisovali atmosféru Sheffieldu).
Ale když se na to tak člověk podívá - Employment vyšlo v roce 2005; Whatever people say... byly vydaný v roce 2006. Spojuje je taková ta mladická nerozvážnost, dělání hloupostí - který se ukazuje v textech - a takový atmosferický popisy měst, ze kterých zmíněný skupiny jsou.
Jo, prostě bych to přirovnala k Whatever people say....
Akorát Kaiser Chiefs vydrželi kvalitní jen do druhýho, potažmo třetího alba. Pak to šlo fakt hodně z kopce. Arctic Monkeys trochu změnili styl a dělají kvalitní hudbu doteď.
Takže celkově je tohle jedno z mých dvou oblíbených alb od Kaiser Chiefs. Asi mám radši přece jen to druhý - Yours truly, angry mob - to je takový víc propracovaný. Ale Emploment obsahuje pár důležitých skladeb, který přinesly něco novýho a zajímavýho do mýho hudebního života. A navíc - Saturday Night je úvodní skladba celý mý novely Město, které se neprobudí.
Díky tomu k celýmu tomuhle albu prostě musím mít pozitivní vztah.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama