Hamilton - rapový muzikál 1/2

21. července 2016 v 17:46 |  Ostatní

Hey yo, I'm just like my country
I'm young, scrappy, and hungry
And I'm not throwing away my shot

Muzikál Hamilton. Není to tak úplně muzikál. Muzikály jsou občas shazovány jako přihlouplé, jednoduché, opakující se. Ale já měla muzikály vždycky ráda, podobně jako rockové opery (vždyť se s nimi muzikály často překrývají), a prostě mě baví sledovat příběh ve formě písní. Samozřejmě klasický muzikály, typu Hair nebo West Side Story, nebo i třeba My Fair Lady, to jsou prostě takový klasiky - ale mými nejoblíbenějšími byly stejně vždycky ty utajenější a neznámější (aspoň tady v Česku) - jako 1776 (vznik USA, ach) a nebo Chess (dva šachisté a svět rozdělený Studenou válkou). Poslední dobou jsem se zaposlouchala i do poměrně nového muzikálu - Book of Mormon. Ne že by mě to nějak zvlášť ovlivnilo, neni to asi nic co by mě dokázalo bavit nějakou delší dobu - hudebně je to "prostě muzikál", je to vtipný, pak dojemný, a nakonec i poučný; úvodní skladbu Hello!, ve které se představují mormoni chodící od dveří ke dveřím se svými naučenými vzorovými dialogy, nedostanu nikdy z hlavy - je skvělá. Ale jinak to neni nic až tak zajímavýho.

Ale Hamilton je výjimečný. Zaprvé: je výjimečný pro mě, protože miluju historii. Moderní dějiny - a pak Francouzskou revoluci a Americkou válku za nezávislost. To jsou dvě témata, který miluju už pár let, jsou to moje oblíbený okamžiky v dějinách a je to něco, u čeho si doopravdy říkám, že o tom vím hodně a jsem si tím jistá. Zadruhé: je to rap. Skoro celý "muzikál" je rapovaný. Něco takovýho jsem nikdy neslyšela, a nejen že je to naprosto úžasný způsob, jak podat nějaký příběh neotřele a novátorsky - prý je to taky způsob, jak dostat na muzikál širší obecenstvo. Samozřejmě - mladí lidé bez jakéhokoliv zájmu o historii by do divadla na hru o Alexandru Hamiltonovi asi nešli. Když je to muzikál, tak možná. Když je to rap? Sem s tím.

Pochybuju, že to takhle ve skutečnosti funguje. Ale - a to je vůbec nejdůležitější - Hamilton podává historické osobnosti a okamžiky tak, že cítíte, že se tohle opravdu dělo. Možná je to částečně rapem, částečně jejich mluvením (prostě když na pódium naběhne Lafayette a začne s něčím jako "hey y'all!", tak hned je o něco živější než v jakémkoliv historickém filmu, kde přikráčí do místnosti a ukloní se). Ty postavy v tomhle muzikálu opravdu žijí, tancují, skákají, zpívají/rapují, a hlavně - získávají si sympatie tím, jak jsou skutečné. Prostě tohle je muzikál nejen pro ty, co milujou historii amerického boje za nezávislost (jako já), ale pro všechny, kterým aspoň něco říkají jména jako Washington, Jefferson, Adams, Hamilton, Lafayette... Nebo ani to ne - možná je to pro lidi, co mají rádi rap.
Nebo že by to bylo opravdu pro všechny? Jo. Je to pro všechny, kteří se nebojí dozvědět a slyšet něco novýho.

V čem je ještě muzikál výjimečný? Pro mě rozhodně tím, že jsem si díky němu Hamiltona vůbec oblíbila. V muzikálu jsou ukázané jak jeho přednosti, tak chyby - ale já ho dřív, při čtení životopisů prvních tří amerických prezidenů (kde vlastně byl spíš jako "vedlejší postava") neměla ráda (protože mám ráda Jeffersona, a ten ho rád neměl - ach jo.).
Ale tady je Alexander Hamilton hlavní postavou.
A ne ledajakou. Už od začátku se v textech oněch písní opakuje, že na Hamiltona časem všichni zapomenou, že se mu nikdy nedostalo takového uznání, jakého by si zasloužil.

A právě tady, v Hamiltonovi, má samotný Hamilton tu zbožňovanou roli "nepochopeného génia". A popravdě - musíte ho litovat. Neměla jsem na něj moc pozitivní názor z dřívějška - ale tady? Na konci vlastně skoro brečim.

Je to perfektní propojení muzikálu a jeho teatrálnosti s upřímností rapu; teda aspoň tak to na mě působí. V průběhu úvodní skladby "Alexander Hamilton" (jak nápadité) přichází "vypravěč", muž který začne zpívat/rapovat o Hamiltonovi, o tom jaký byl jeho život, a přidávají se další lidé - další důležité postavy z Hamiltonova života (jeho spolubojovníci z války, přátelé, nepřátelé, manželka...), každej nějak popisuje svůj vztah k němu ("I died for him" - "I loved him"...). A už v tý první písni se vlastně dozvídáte všechno - sirotek z Karibiku, co od čtrnácti pracoval, sám se vzdělával, vrhnul se po každé příležitosti co dostal, odplul do New Yorku, přidal se k armádě, sloužil u generála Washingtona... Patřil později k jeho kabinetu, stal se ministrem financí - ale celý život ho provázelo neštěstí. A nakonec? Kdo zná historii, ten ví.
Kdo ji nezná, stejně také už od první písně ví, jak příběh skončí - onen původní vypravěč to sdělí jednoduchou větou. I'm the damn fool who shot him. Ano - onen první vypravěč je Aaron Burr, který nakonec Alexe Hamiltona zastřelil v souboji.

Takže první píseň říká vše, divák/posluchač zná konec. Muzikál tedy není o překvapivém vyvrcholení - spíš o tom, jak se k němu dostat. Jak se to stalo? Kdo je sakra ten Alexander Hamilton?
A proč je zrovna o něm takový přelomový, propracovaný a úspěšný muzikál? Cítím se jako dost povolaná osoba o tom psát - snad poprvý v životě se takhle cítím, jako že já mám přece právo o tomhle psát. Tuhle část americký historie mám zmáknutou, věřte tomu. Nikdy jsem o tom na tomhle blogu nepsala - to jen na tom starým. Tak teď si to konečně užiju.

Alexander Hamilton je na tohle ideální protože - jak se zpívá právě v úvodní písni - "America forgot him". Hamilton je dneska...prostě ksicht na desetidolarový bankovce. Na rozdíl od ostatních "otců zakladatelů" o něm nevznikly knihy ani filmy, není tak slavný - a přece na něm něco je. Jeho osud byl sice poněkud smutný - a když tomu dáte tu správnou formu, může být ještě smutnější. Zvlášť v porovnání s ostatními historickými osobnostmi té doby - Washington si žil v pohodě, Jefferson taky; oba byli jižanští gentlemani se sídly a pozemky. John Adams se k úřadu prezidenta vypracoval vlastní pílí a tvrdohlavostí, ale měl kolem sebe milující rodinu a nakonec si žil taky dobrý život. Ale Hamilton? "Syn Skota a kurvy" ze "zapomenutýho karibskýho ostrova", otec ho opustil, matka umřela; odstěhoval se k bratrancovi, ten spáchal sebevraždu. Neni to už dost? Ne. Odjel budovat kariéru do New Yorku, mladý, ambiciózní a na první pohled arogantní - ale pod tím vším samozřejmě zranitelný a nejistý - tak je to aspoň vykreslený v muzikálu. A dobře se tomu věří. Přirozeně máme rádi "hrdiny", kteří to neměli snadné; Alex Hamilton je určitě jedním z nich.


What's your name, man?
Alexander Hamilton


Příběh se tedy odehrává takhle - od začátku víme, co se stane nakonec. A zajímavý je i postavení Hamiltonova "vraha", Aarona Burra, který celým muzikálem prostupuje jako vypravěč, který (spolu se sborem, který hraje jak "hlas lidu" té doby, tak vůbec jakési "soudce historie", lidi, kteří Hamiltona sledují jako historickou postavu) komentuje veškeré dění.
Nádherná písnička, která leccos vysvětluje, je hned ta druhá - Aaron Burr, Sir. (jak je vidět z mnohých písní muzikálu, autor - a původní představitel hlavní role Hamiltona - Lin-Manuel Miranda si zjevně oblíbil onu hříčku "Burr-Sir", když zjistil, že se to rýmuje). Prostě - tahle druhá písnička ukazuje Hamiltona v roce 1776 jako dychtivého, mladého a ambiciózního muže, který chce "vystudovat a přidat se k armádě", a žádá radu od člověka, který tohle udělal a ke kterému v tuhle chvíli ještě vzhlíží - Aarona Burra. Tohle je zkrátka osudové setkání, protože Hamilton a Burr se v průbehu muzikálu pořád setkávají a setkávají - až se nakonec setkají naposledy při souboji.
Takže tady Hamilton Burra obdivuje, mluví s ním jako trochu moc nadšený studentík, který je do všeho moc hrrr a nepřemýšlí, než něco řekne. A to je ten hlavní rozdíl mezi ním a Burrem. Hamilton je přímý a vždy ve středu dění, Burr se přímosti vyhýbá a drží se stranou. To se všechno ukazuje v písni - a Burr dá Hamiltonovi během rozhovoru "radu zadarmo".

Talk less. Smile more.
Don't let them know what you're against or what you're for.

To je zkrátka typicky "burrovský" přístup. Držet se stranou, nedávat najevo svoje preference a pocity.
Pak ještě Burr poučuje o tom, jak je lepší mlčet - protože ti uřvaní a sebejistí skončí s kulkou v hlavě.
A v tu chvíli na scénu vtrhnou tři další mladíci - samozřejmě se sebejistým rapem, what time is it? SHOWTIME! Jsou to Hamiltonovi kamarádi, spolubojovníci - Laurens (Hamiltonův nejbližší přítel, podle mnohých historiků a nejen jich i milenec, hehe), Lafayette (francouzský šlechtic, co opustil svoje pohodlíčko ve Francii a přijel pomoci kolonistům do Ameriky; jeho francouzsko-anglický rap je roztomilý a mocný zároveň. Oui, oui, mon ami, je m'appelle Lafayette...) a Mulligan.
Ti tři jsou samozřejmě hluční, vytahujou se, předvádějí a tak dále. A při Laurensově úvodním projevu Aaron Burr znovu opakuje, že ti nejhlasitější budou zastřelení. Což - pokud znáte historii - má morbidní příchuť, protože Laurense opravdu nakonec zastřelí v bitvě. (a nebo vám to dojde zpětně později).


Tahle scéna se přelévá do následující písně - My Shot. To je podle mě jedna z nejzásadnějších skladeb celýho alba, protože přináší jednu z nejdůležitějších frází celýho muzikálu a heslo, podle kterýho se Hamilton skoro až do konce života řídil - I'm not throwing away my shot. Jednak to - v souboji - znamená "nepromrhat ránu", respektive nestřílet do vzduchu (což někteří muži v soubojích s pistolemi dělali), ale může to být i něco jako "nepropásnou šanci".
A Hamilton je hladový po nových příležitostech - a tak trochu workoholik. Takže Hamilton - a jeho bojovní kamarádi - se shodují na tom, že jsou všichni takoví. Mladí, hladoví po válce a úspěchu a boji - a že si tu příležitost nenechají vzít.
Strašně se mi líbí to, jak mluví o tom, že jsou "jako jejich vlast", protože Amerika taková taky je/byla. V tý době rozhodně.

Hey yo, I'm just like my country
I'm young, scrappy, and hungry
And I'm not throwing away my shot


Jo, a taky to použití slova "shot". Jako střela, náboj, a pak i jako alkohol, jako panák něčeho - "it's time for another shot!". Tady je zkrátka vidět už ten "konflikt" - mladí nadšení budoucí bojovíci v armádě George Washingtona, a do toho klidný, neutrální, nevyhranění a nenadšený Aaron Burr, který jim opakuje, že s tímhle přístupem budou brzo zastřelení.
Je v tom ta energie, elán, nadšení a prostě všechna ta důvěřivost mládí, jak jinak to vyjádřit.

Za tím následuje The Story of Tonight. To je zkrátka opilecká píseň kamarádů, co se opili a teď si přísahají věčné přátelství a boj za svobodu a nezávislost Ameriky, se slovy "možná se nedožiju toho, abych viděl naší slávu, ale rád se k boji přídám". A zase - je tu důležitá fráze - "Raise your glass for freedom". Připijme si na svobodu. Nakonec - tohle budou i poslední slova Alexandera Hamiltona.


V další písni, The Schuyler Sisters, se dostáváme trochu jinam - do New Yorku, k sestrám Schuylerovým. Tři sestry (Angelicaaaa, Eliiiiiza a Peggy), které obdivují revoluční město, jsou rády že žijí právě teď, v tak důležité době, a ukazují svojí sílu a emancipovanost a tak dále, samozřejmě, ženská síla a tak. Angelica je nejvzdělanější, Peggy nejmladší a nejvystrašenější. A Eliza někde mezi nimi.

Sestry Schuylerovy tam nejsou jen tak pro nic za nic - na plese se seznámí s naším drahým Alexem Hamiltonem, Eliza a Hammie se zamilují (a vezmou se a žijí šťastně až do smrti... Ne tak docela). Ale zkrátka Eliza a Hamilton jsou pár a budou manželé, zatímco Angelica má pro Hamiltona, svého budoucího švagra, taky slabost - ale svou sestru miluje nadevše, takže se radši klidí stranou, vdá se bez lásky a je šťastná, že její sestra je šťastná - tuhle část příběhu popisují písně A Winter's Ball, Helpless a Satisfied.

Zbytek první části se vlastně odehrává povětšinou v armádě. Hamilton si buduje kariéru tam, stejně jako jeho kamarádi Laurens, Lafayette a Mulligan - seznámí se s generálem Washingtonem, takovou otcovskou figurou pro všechny, a snaží se k němu trochu lísat a tak se stát také generálem. To se mu moc nedaří, jak se ukazuje - v těch písních je vykreslená situace v armádě, nedostatky, ztráty, prohry, zoufalství - Washington přichází na scénu poprvé s výčtem toho, co je s armádou špatně (nedostatek mužů, nedostatek zásob, nedostatek zbraní, nedostatek schopných organizátorů...); zase - z historie víme, že válka za nezávislost v roce 1775 nezačala pro Američany dobře, protože měli zmatky v plánování, zásobování, a vůbec ve všem.
Nicméně naši drazí Hamilton&spol. jsou připravení bojovat, jsou obrazem té nadšené generace, co chce za svobodu i umřít. Hamilton by byl rád povýšen, takže se neustále snaží a snaží - a místo něj je povýšen Charles Lee, neschopný voják z dobré a slavné a bohaté rodiny z Virginie (ta nespravedlnost.). Tohle je popsáno v Stay Alive - kde je Hamilton už trochu vzteklý z toho, že ho Washington přehlíží - Lafaytte se snaží získat pomoc od Francie, Mulligan dělá špiona, Laurens se snaží zorganizovat první černošský oddíl vojáků v historii (protože má velké ideály a sny - nikdy nebudeme skutečně volní dokud ti, co jsou dnes v řetězech, nebudou mít stejná práva jako ty a já). V Stay Alive miluju tu část, kde Hamilton komentuje, jak to jde s jeho kariérou, jak každý den prosí Washingtona o povýšení - a Washington místo něj povýší Charlese Lee, který na to reaguje: I'm a general! WHEEEE!


No, Lee to podělá v následující bitvě (on a Washington se překřikují Attack! - Retreat! - Attack! - Retreat!, což ukazuje to, co se skutečně stalo - Lee neposlouchal rozkazy) - takže nakonec je velení Leoovi sebráno a svěřeno Lafayettovi. Hamilton je rád, ale žárlí. Lee se navíc vzteká, pomlouvá Washingtona - a Hamilton, jako správný hrdina, by ho rád za ty řeči vyzval na souboj, ale souboje jsou oficiálně zakázané - a jemu je Washington výslovně zakázal. Takže místo něj vyzve Leea jeho drahý nejlepší přítel Laurens, souboj se co nejvíc utajeně odehraje - Ten Duel Commandments.

Kdykoliv v muzikálu uslyšíte počítání do deseti, víte, že se blíží souboj. To počítání má zase několik významů - jednak odpočítávání do rány, pak i počítání kroků, ty momenty před možnou smrtí, no a těch již zmíněných "deset pravidel duelu", kde se vlastně vůbec vysvětluje, jak se takový souboj odehrává - číslo jedna: pokud se omluví, není třeba pokračovat; číslo dvě: pokud ne, vyberte si přítele, to bude váš sekundant...


Lee je zraněn a přichází Washington, naštvaný, že se souboje i přes jeho zákazy odehrávají - Meet me inside - a dostane se s Hamiltonem do hádky, ve který se snaží Hamiltona poučovat o tom, jak je důležitý, aby se jeho muži nevraždili navzájem - a celou dobu ho oslovuje svým oblíbeným "son", což samozřejmě Hamilton se svými traumaty ze ztráty rodičů (nebo spíš ztráty matky a odchodu otce) nesnese a vybuchne. Syndrom Rogera Waterse.

Pak se zase bojuje s nepřítelem - za zmínku stojí You'll be back, která je písní anglického krále Jiřího III., který si během ní spokojeně prozpěvuje "da da da da da da", protože je přesvědčenej, že americký kolonie nebudou schopný fungovat jako samostatný stát a nakonec se zase přidají k Británii. A je o tom přesvědčen se svojí roztomilou prostoduchostí spojenou s veselou a bezstarostnou muzikálovou melodií a textem jako - nechám zavraždit vaše rodiny a přátele, abych vám připomněl svou lásku.

Nakonec se válka vyvíjí dobře po kolonisty - Lafayette zajistí pomoc od Francie (Guns and ships), a tak se nějak dostaneme až k bitvě u Yorktownu, rozhodující bitvě celý války za nezávislost - a posledního velkého střetu. Tam se všechno rozhodlo - stejně jako v písni toho samého jména. Yorktown. Na začátku je rozhovor Lafayetta a Hamiltona, a tahle část sklízí obrovský potlesk při představeních podle toho, co jsem viděla - Immigrants? We get the job done!
Samozřejmě že muzikál koketuje i se současnou situací, a dá se přenést i na současnost, tohle si o to přímo říká. Haha. Francouzský šlechtic a sirotek z Karibiku udělali pro Spojený státy víc než leckdo z Virginie (ehm ehm...Lee...).
Prostě tohle je skladba o tom slavným vítězství - britský voják mává bílým kapesníkem, domlouvají se podmínky kapitulace, Washington se usmívá - všichni se radují, Lafayette něco vykřikuje francouzsky - a do toho se v pozadí ozývá smutný chór (Britů) kteří zpívají "The world turned upside down". Což Britové po bitvě u Yorktownu skutečně zpívali!
Množství těhle postranních informací, co v muzikálu jsou, je neskutečný.

Válka ale ještě neskončila, i když už je rozhodnuto - a proto je tak nešťasná náhoda, že John Laurens je při malé a zbytečné bitvě zastřelen (zemřel mlád, 27 let), což samozřejmě Hamiltona hodně zasáhne a kazí mu to radost z celkového vítězství. Jinak se ale vrací domů, za ženou, má s ní syna Philipa - a současně sledujeme, že Aaron Burr vede také pěkný rodinný život, narodí se mu dcere Theodosia. Idylka (ale jen chvilková).

Kolonie jsou svobodný, válka skončila - je třeba dát dohromady fungující stát. Hamilton, jako nepostradatelný workoholik, se do všeho vrhá po hlavě, pracuje a pracuje a pracuje... To popisuje zase trochu velkolepější skladba Non-Stop. Ta vlastně shrnuje jeho činnost mezi koncem války 1783 a rokem 1789, kdy byl Washington jmenován prezidentem - jak se dál vzdělával, pracuje jako právník (a Burr má kancelář vedle, tak se zase jednou setkali), a pořád pracuje a pracuje, nonstop.
A už tím začíná dost lidí štvát - tou svojí cílevědomostí a sebevědomím a neustálou prací.

Why do you assume you're the smartest in the room?

A Hamilton píše a píše a píše - spolu s Madisonem a Jayem mají napsat články/eseje obhajující nově vznikající Ústavu - samozřejmě zatímco Jay napíše 5 a pak onemocní, Madison něco přes dvacet - tak Hamilton jich napíše 51 protože je úžasný.

How do you write like tomorrow won't arrive?
How do you write like you need it to survive?
How do you write every second you're alive?

Nejenže začíná touhle neúnavnou prací lézt na nervy svým kolegům a protivníkům v kariéře - i jeho manželka Eliza mu přestává rozumět (protože ví, že on nikdy nemůže být spokojený a šťastný, protože se vždycky požene za něčím dalším a větším).


A celá tahle skladba, která pokrývá tolik důležitých událostí - další konflikt s Burrem (Burr se nechce podílet na tvotbě Ústavy, drží se zase stranou, Hamilton mu to vyčítá), první konflikty s Elizou (protože ta chce žít klidný rodinný život), jmenování Washingtona prezidentem, odjezd Eliziny sestry Angelicy do Londýna, a nakonec - moment, kdy si Washington vybere Hamiltona do své nové vlády jako ministra financí. A i když ho Eliza prosí, aby byl radši s rodinou, Alex odpovídá svým typickým:

I am not throwing away my shot!

A tím vlastně končí jak první část muzikálu, tak i ta "předpolitická kariéra" Alexe Hamiltona. Je rok 1789, Washington je prezidentem, Lafayette se ve Francii veze na vlně popularity (zatím) a podporuje tamní vznikající revoluci, Laurens je mrtvý, kdoví kde je konec Mulliganovi; Hamilton má ženu a dítě a slibnou kariéru ministra financí před sebou.

A zbývá mu patnáct let života - a druhá část muzikálu. Ta závážnější.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Jazesplupt Jazesplupt | E-mail | Web | 17. března 2018 v 2:53 | Reagovat

http://viagra-withoutdoctor.org - generic viagra without prescription
<a href="http://viagra-withoutdoctor.org">buy viagra without prescription
</a>

2 CharlesDunty CharlesDunty | E-mail | Web | 29. září 2018 v 17:56 | Reagovat

wh0cd366873 <a href=http://tetracycline2019.com/>tetracycline</a>

3 Jasoztax Jasoztax | E-mail | Web | 15. listopadu 2018 v 3:44 | Reagovat

how to buy cialis online
http://pharmshop-online.org - buy generic cialis
  risk cialis
<a href="http://pharmshop-online.org">generic cialis
</a> - viagra 20mg pills interests
viagra super active tadalafil 20mg

4 Chuzkupses Chuzkupses | E-mail | Web | 24. listopadu 2018 v 22:28 | Reagovat

custom paper writing
http://writemyessayassist.com - write my paper
  pay someone to write my term paper
<a href="http://writemyessayassist.com">custom writing
</a> - write my assignment for me
write my college paper

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama