Červenec 2016

Hamilton - rapový muzikál 2/2

27. července 2016 v 22:51 Ostatní
Burr, my first friend, my enemy
Maybe the last face I ever see
If I throw away my shot -
Is this how you'll remember me?
What if this bullet is my legacy?



Tam, kde jsem skončila minule, je rok 1789, Washington je prezident, Hamilton ministr financí.
A druhá část tohohle "z větší části rapovanýho, hip-hopovýho a chvilkama jazzem inspirovanýho" muzikálu začíná stejnou frází jako první - přichází vypravěč a Hamiltonův vrah v jednom, Aaron Burr, a opět se svou zatrpklostí začíná vyprávět: Jak se sakra syn kurvy a Skota, pocházející ze zapomenutýho ostrova v Karibiku, dostal až sem?
První píseň - ke který je i tenhle Burrův úvod - patří ale hlavně Thomasu Jeffersonovi - autorovi americké Deklarace nezávislosti, který byl nějakou dobu v Paříži jako vevyslanec - a nyní se vrací do Ameriky - a poprvé vstupuje na scénu. No, vstupuje - vesele a žoviálně si poskakuje ve funkovém a jazzovém rytmu a s písní What'd I miss? se ptá, o co přišel zatímco byl pryč. Ta skladba má tak strašně chytlavou melodii, je to inspirovaný tím zmíněným jazzem - a i když jí jen tak posloucháte, úplně si to dokážete představit - Thomas Jefferson se vrací domů, nejdřív vážně mluví o tom, jak ve Francii vypukla revoluce a jak se ale on teď musí vrátit k práci tady v USA - a pak přejde o toho vážnýho mluvení k naprosto uvolněnýmu "So what did I miss?" Jako kdyby patřil on sám k divákům, a přišel až teď, v půlce, a ptal se - tak co, co se stalo, zatímco jsem tu nebyl? Vidím ho jako člověka, co si užívá boje mezi ostatními, a ještě si k nim přinese popcorn, víte, jako ti co čtou vášnivý diskuse na internetu a nikdy se do nich nezapojí - prostě jako by seděl s nohama na stole, házel si do pusy popcorn, popíjel víno a ptal se "co jsem propásl?"
Sám Lin-Manuel Miranda přiznal, že Jefferson je tu trochu jako rocková hvězda, co se vrací z turné - ono to tak svým způsobem trochu bylo (pokud máte velkou představivost). Byl "na turné" ve Francii, a tam ho všichni obdivovali a zbožňovali, a teď se vrátil zase do své země, kde byl taky slavný a oblíbený. Skutečný Jefferson by si z toho asi nic nedělal, vzal by si knihu a šel si číst nebo plánovat nějaký architektonický nákresy - ale tenhle muzikálový Jefferson si tu slávu očividně užívá. Zkrátka - ve všech životopisech co jsem kdy četla vystupoval Jefferson jako tichý klidný muž; tady je to dost velký opak - veselý, živý, žoviální, a popravdě i dost "konflikty-vyvolávající", v angličtině se objevuje hlavně slovo "sassy".

Spolu s Jeffersonem - který se tedy vrátil z Paříže, sotva se stačil obrátit na Monticellu a zase jede do New Yorku za prezidentem Wahingtonem, který si ho povolal - se představuje další nová postava, James Madison (ten už je historicky přesnější co se vystupování týče - takový ustrašený a věčně nemocný přecitlivělý chudáček. Je fakt, že když tohle třeba z tý historie neznáte, tak nemůžete pochopit, proč neustále smrká a kašle a všechno ho rozbrečí. Madison je asi můj oblíbenej politik).
Jefferson a Madison byli ve skutečnosti velcí přátelé - a tady je z nich obávané duo (Jefferson ten bojovný, Madison "podržtaška").
Z Jeffersona se stává mínistr zahraničí - a ve vládě začíná konflikt mezi ním a Hamiltonem.

Konají se kabinetní války - Cabinet Battle 1 a druhá část, Cabinet Battle 2. Obě připomínají Epic Rap Battles of History, a hlavně Hamilton vystupuje jako agresivní a někdy i vulgární obránce své pravdy, který neví kdy přestat mluvit.

Madison, you're mad as a hatter, son, take your medicine
Damn, you're in worse shape than the national debt is in
Sittin' there useless as two shits

Je to fakt jako Epic Rap Battles, možná proto mě to tolik baví - při představeních proti sobě Jefferson a Hamilton stojí s mikrofony, každý má ze sebou svoje podporovatele, kteří mu přikyvují a projevují souhlas nebo nesouhlas s tím, co je řečeno.

Hamilton - rapový muzikál 1/2

21. července 2016 v 17:46 Ostatní

Hey yo, I'm just like my country
I'm young, scrappy, and hungry
And I'm not throwing away my shot

Muzikál Hamilton. Není to tak úplně muzikál. Muzikály jsou občas shazovány jako přihlouplé, jednoduché, opakující se. Ale já měla muzikály vždycky ráda, podobně jako rockové opery (vždyť se s nimi muzikály často překrývají), a prostě mě baví sledovat příběh ve formě písní. Samozřejmě klasický muzikály, typu Hair nebo West Side Story, nebo i třeba My Fair Lady, to jsou prostě takový klasiky - ale mými nejoblíbenějšími byly stejně vždycky ty utajenější a neznámější (aspoň tady v Česku) - jako 1776 (vznik USA, ach) a nebo Chess (dva šachisté a svět rozdělený Studenou válkou). Poslední dobou jsem se zaposlouchala i do poměrně nového muzikálu - Book of Mormon. Ne že by mě to nějak zvlášť ovlivnilo, neni to asi nic co by mě dokázalo bavit nějakou delší dobu - hudebně je to "prostě muzikál", je to vtipný, pak dojemný, a nakonec i poučný; úvodní skladbu Hello!, ve které se představují mormoni chodící od dveří ke dveřím se svými naučenými vzorovými dialogy, nedostanu nikdy z hlavy - je skvělá. Ale jinak to neni nic až tak zajímavýho.

Ale Hamilton je výjimečný. Zaprvé: je výjimečný pro mě, protože miluju historii. Moderní dějiny - a pak Francouzskou revoluci a Americkou válku za nezávislost. To jsou dvě témata, který miluju už pár let, jsou to moje oblíbený okamžiky v dějinách a je to něco, u čeho si doopravdy říkám, že o tom vím hodně a jsem si tím jistá. Zadruhé: je to rap. Skoro celý "muzikál" je rapovaný. Něco takovýho jsem nikdy neslyšela, a nejen že je to naprosto úžasný způsob, jak podat nějaký příběh neotřele a novátorsky - prý je to taky způsob, jak dostat na muzikál širší obecenstvo. Samozřejmě - mladí lidé bez jakéhokoliv zájmu o historii by do divadla na hru o Alexandru Hamiltonovi asi nešli. Když je to muzikál, tak možná. Když je to rap? Sem s tím.

Pochybuju, že to takhle ve skutečnosti funguje. Ale - a to je vůbec nejdůležitější - Hamilton podává historické osobnosti a okamžiky tak, že cítíte, že se tohle opravdu dělo. Možná je to částečně rapem, částečně jejich mluvením (prostě když na pódium naběhne Lafayette a začne s něčím jako "hey y'all!", tak hned je o něco živější než v jakémkoliv historickém filmu, kde přikráčí do místnosti a ukloní se). Ty postavy v tomhle muzikálu opravdu žijí, tancují, skákají, zpívají/rapují, a hlavně - získávají si sympatie tím, jak jsou skutečné. Prostě tohle je muzikál nejen pro ty, co milujou historii amerického boje za nezávislost (jako já), ale pro všechny, kterým aspoň něco říkají jména jako Washington, Jefferson, Adams, Hamilton, Lafayette... Nebo ani to ne - možná je to pro lidi, co mají rádi rap.
Nebo že by to bylo opravdu pro všechny? Jo. Je to pro všechny, kteří se nebojí dozvědět a slyšet něco novýho.

V čem je ještě muzikál výjimečný? Pro mě rozhodně tím, že jsem si díky němu Hamiltona vůbec oblíbila. V muzikálu jsou ukázané jak jeho přednosti, tak chyby - ale já ho dřív, při čtení životopisů prvních tří amerických prezidenů (kde vlastně byl spíš jako "vedlejší postava") neměla ráda (protože mám ráda Jeffersona, a ten ho rád neměl - ach jo.).
Ale tady je Alexander Hamilton hlavní postavou.
A ne ledajakou. Už od začátku se v textech oněch písní opakuje, že na Hamiltona časem všichni zapomenou, že se mu nikdy nedostalo takového uznání, jakého by si zasloužil.

A právě tady, v Hamiltonovi, má samotný Hamilton tu zbožňovanou roli "nepochopeného génia". A popravdě - musíte ho litovat. Neměla jsem na něj moc pozitivní názor z dřívějška - ale tady? Na konci vlastně skoro brečim.

Je to perfektní propojení muzikálu a jeho teatrálnosti s upřímností rapu; teda aspoň tak to na mě působí. V průběhu úvodní skladby "Alexander Hamilton" (jak nápadité) přichází "vypravěč", muž který začne zpívat/rapovat o Hamiltonovi, o tom jaký byl jeho život, a přidávají se další lidé - další důležité postavy z Hamiltonova života (jeho spolubojovníci z války, přátelé, nepřátelé, manželka...), každej nějak popisuje svůj vztah k němu ("I died for him" - "I loved him"...). A už v tý první písni se vlastně dozvídáte všechno - sirotek z Karibiku, co od čtrnácti pracoval, sám se vzdělával, vrhnul se po každé příležitosti co dostal, odplul do New Yorku, přidal se k armádě, sloužil u generála Washingtona... Patřil později k jeho kabinetu, stal se ministrem financí - ale celý život ho provázelo neštěstí. A nakonec? Kdo zná historii, ten ví.
Kdo ji nezná, stejně také už od první písně ví, jak příběh skončí - onen původní vypravěč to sdělí jednoduchou větou. I'm the damn fool who shot him. Ano - onen první vypravěč je Aaron Burr, který nakonec Alexe Hamiltona zastřelil v souboji.

Takže první píseň říká vše, divák/posluchač zná konec. Muzikál tedy není o překvapivém vyvrcholení - spíš o tom, jak se k němu dostat. Jak se to stalo? Kdo je sakra ten Alexander Hamilton?
A proč je zrovna o něm takový přelomový, propracovaný a úspěšný muzikál? Cítím se jako dost povolaná osoba o tom psát - snad poprvý v životě se takhle cítím, jako že já mám přece právo o tomhle psát. Tuhle část americký historie mám zmáknutou, věřte tomu. Nikdy jsem o tom na tomhle blogu nepsala - to jen na tom starým. Tak teď si to konečně užiju.

Alexander Hamilton je na tohle ideální protože - jak se zpívá právě v úvodní písni - "America forgot him". Hamilton je dneska...prostě ksicht na desetidolarový bankovce. Na rozdíl od ostatních "otců zakladatelů" o něm nevznikly knihy ani filmy, není tak slavný - a přece na něm něco je. Jeho osud byl sice poněkud smutný - a když tomu dáte tu správnou formu, může být ještě smutnější. Zvlášť v porovnání s ostatními historickými osobnostmi té doby - Washington si žil v pohodě, Jefferson taky; oba byli jižanští gentlemani se sídly a pozemky. John Adams se k úřadu prezidenta vypracoval vlastní pílí a tvrdohlavostí, ale měl kolem sebe milující rodinu a nakonec si žil taky dobrý život. Ale Hamilton? "Syn Skota a kurvy" ze "zapomenutýho karibskýho ostrova", otec ho opustil, matka umřela; odstěhoval se k bratrancovi, ten spáchal sebevraždu. Neni to už dost? Ne. Odjel budovat kariéru do New Yorku, mladý, ambiciózní a na první pohled arogantní - ale pod tím vším samozřejmě zranitelný a nejistý - tak je to aspoň vykreslený v muzikálu. A dobře se tomu věří. Přirozeně máme rádi "hrdiny", kteří to neměli snadné; Alex Hamilton je určitě jedním z nich.


What's your name, man?
Alexander Hamilton

Kaiser Chiefs - Employment

8. července 2016 v 22:04
O Kaiser Chiefs jsem taky chtěla něco napsat už nějakou dobu, protože je dost poslouchám. Akorát jsem se nemohla rozhodnout mezi dvěma alby - to moje víc oblíbené, klidnější, uhlazenější "Yours truly, angry mob" s všeobecně známou hitovkou Ruby, anebo to první, syrovější a nejlepší, "Employment"? Radši začnu od začátku - takže debutový Employment.
KC jsou z Leeds. Tohle album vydali v roce 2005. Už se stalo "klasikou" v oblasti indie/post-punk/pop-rockových nahrávkách, říkejte si tomu jak chcete. Přirovnala bych ho k debutovýmu albu FF "Franz Ferdinand" z předchozího roku. Prostě album jedný mladý nezávislý skupiny, která dělá hudbu protože jí to baví a má neskutečný charisma a strašně energický vystupování na koncertech (v tom jsou si počátky Kaiser Chiefs a Franz Ferdinand dost podobný; dokonce mám pocit, že spolu i koncertovali). Není to tak drsný jako třeba debutovka Arctic Monkeys, ale stejně v tom - hlavně v porovnání s pozdějšími alby - je cítit ta svoboda a nespoutanost, kdy ještě skupinu nesvazovala popularita a potřeba se někomu zavděčit a zalíbit. Prostě hráli to, co chtěli a měli rádi, a fanoušky si našli.
Ano, "Employment" je opravdu nářez; nečekejte žádnou drsňáckou hudbu, spíš hodně energie napěchovaný ve čtyřiačtyřiceti minutách. Takovou upřímnost a přímost kluků z průmyslovýho města, no. Údajně je tohle album vzor a příklad post-punku. V tom se já nevyznám, ale líbí se mi to. Ať už je to cokoliv.
Kaiser Chiefs jsou navíc téměř neznámí, aspoň tady, takže si můžu spokojeně hrát na děsně nezávislýho a indie posluchače s touhle deskou v ruce. Mám jí hrozně ráda, i když o ní nedokážu psát tolik jako třeba o FF nebo Kasabian. Nevím co psát. Tohle se má poslouchat, ne popisovat. Jejich písničky z tohohle alba nejsou dělaný na rozebírání, ale na prožívání a poslouchání.
(tohle album teď taky musím ocenit za jeho krásu v porovnání s těma sračkama, co dělaj očividně teď.) Ale ty jejich začátky byly fakt dobrý!



Magorie XIV

6. července 2016 v 22:57 Magorie
Všechno nějak strašně rychle uteklo. Pití je legální. Porno je legální. Juchů.
Ale necejtim žádnou změnu. Sedim tu a poslouchám Amy MacDonald, protože ta mě provází už od dětství. Nechytám žádný "dospělácký deprese", jako to dělala K. loni, kdy mi těsně před půlnocí svých narozenin brečela na telefonu, že se jí nechce bejt dospělá, ale ona toho měla mnohem víc k řešení než já.
Mě se tohle nějak netýká.
Stejně jako mi přijde stupidní řešit spoustu jinejch věcí. Všichni vyšilujou z maturáku. Majáles jsme taky zvládli jen tak tak. Proč jsou všichni podělaný z maturáku? Panebože. No tak si každej projdeme svých třicet vteřin po koberečku. Největší dilema mám z toho, jakou písničku si zvolit. To je to jediný, na čem mi na maturáku záleží. Vybrat si správnou písničku.
Mám spoustu typů, ale nějak nevím, kterej je ten správnej.

Don't look back in anger- je to epický, ale vyznívá to tak, jako že jsem byla celou dobu nasraná a teď se rozhodnu už nebejt. A to nechci.
Don't look back into the Sun- to by bylo hrozně pěkný, akorát k Libertines nemám takovej vztah jako k jinejm skupinám, co by mi tam mohly hrát. Don't look back into the sun, now you know that your time has come though they said it would never come for you.
Patrolling Days- strašně ráda bych slyšela Hives, a Pelleho, jak řve na celej sál MY PATROLLING DAYS ARE OVER AND I AIN'T SHOT NOBODY SINCE!
eez.eh. Písnička, co mi dává život. Nádherná skladba, neobvyklá, moderní, skvělá.
Don't let me be misunderstood. To je nejkrásnější písnička, co mě popisuje ze všech nejlíp. Bylo by super jí mít takhle na maturáku, protože je nejpravdivější a nejupřímnější ze všech. Panebože kurva ať mě nikdo hlavně nechápe špatně.
Ale stejně tak by bylo super mít tam něco od Beatles.
Nebo Pink Floyd!
Eclipse. Ten konec.
Nebo Brain Damage. I'll see you on the dark side of the moon.
Třeba miláčka Jarvise Cockera a Pulp a jejich Common People.

Rent a flat above a shop, cut your hair and get a job
Smoke some fags and play some pool, pretend you never went to school

Nebo psychedelický období. Break on through. Nebo třeba něco od Beatles? To záleží na tom, co budu mít na sobě. Když to budou nějaký šaty ála 50. léta, zvolim Eddieho Cochrana. Buddy Hollyho bych si taky mohla nechat zahrát, ale to neudělám, kvůli tomu prokletí a špatnejm věcem, co se kolem jeho jména táhnou. Haha.
Co ještě? Kdybych měla něco batikovanýho a šílenýho a snovýho, mohla bych nastupovat na See Emily play nebo tak něco. LSD a léto lásky, víte co.
Ježiš, třeba i něco od Kaizers Orchestra. Vždyť jsou pro mě hrozně důležitý, právě teď v těhle dobách. Mohla bych jít na Ompa til du dor, nebo i na Bak et haleluja. Protože to by nikdo nevěděl o co jde a já bych se jen smála.
Jo, tohle bude těžký. Nechci si vybrat jednu písničku a zavrhnout ty ostatní, to by nebylo fér.

Mám pocit, že se zbláznim. Že se prostě rozervu na kusy.
Na jednu stranu chci dělat spoustu hovadin.
Na druhou stranu chci být v klidu a v bezpečí zajetých kolejí, protože moje úzkosti a strachy mě nepustí moc daleko.
Ale když už se jednou ocitnu ve zlý a nečekaný situaci, dokážu si s ní většinou poradit.
A já se chci dostat ze svojí bezpečný zóny, abych zkusila něco novýho.
Chtěly jsme se přece courat noční Prahou, jet na Špejchar, a spát někde na Letňanech.
Půjde to?

Mám pocit, jako bych se každej den narodila a zase umřela. Jako bych dostávala furt dokola ty samý šance, co jsem promrhala už tolikrát, až to neni hezký.
Jako bych nesnášela lidi, co jsem včera milovala. A pak se to zase změní.
Jednou bych si chtěla udělat jasno v tom, koho a co mám ráda, a koho a co nesnášim.
Jenže u mě se to tak strašně mění, že to asi nikdy nedokážu zastavit.
Je jen málo lidí, co mám ráda bez výjimky a pořád,
Zbytek lidí mám ráda, ale jen chvíli. Pak mám pocit, že s nima ztrácím čas. Že jsou vlastně ve svojí podstatě hrozně moc hloupí a malí a neschopní, že se sami nedokážou zabavit, že se nudí, že si nevystačí sami. A že všechny moje rozhovory s nima jsou bezvýznamný a hloupý, že oni jsou hloupí, a já, když se s nima bavím, jsem taky hloupá.
Je tu ještě někdo, kdo občas nesnáší svoje nejlepší kamarády?

Kromě toho se zabavuju sama. Snažim se strašně moc číst, Chci si vybrat školu. Žurnalistika, francouzská filologie, anglistika-amerikanistika, skandinavistika. A pak třeba nějaký knihovnictví nebo archivnictví, co já vim.
Chci se někam dostat. Jestli se nedostanu, umřu. Nebo spíš odjedu sbírat jahody do Norska.
A třeba někde zakotvím. Mám pocit, že všichni maj strašný štěstí a že sou hrozně chytrý, a já, i když si občas připadám chytrá, jsem vlastně strašně hloupá a neznalá světa a naivní.
Ale zatím mi všechno až moc dobře vychází.
Udělala jsem řidičák a můžu říct, že to bylo primitivní, všechny ty otázky a jízda. Jela jsem jistě a klidně. Nic mě nepřekvapilo. Nechtěla jsem to strhnout do protisměru proti náklaďáku. Dostala jsem papíry a šla vyřídit jiný papíry na úřad. Asi jsem už oficiálně dospělá, když chodim na úřad a mluvím s těma lidma, který tam nesnáším už od pohledu

A vymazala jsem pár starejch článků na blogu, Chci to tu uklidit. Založila bych si novej blog, ale na fletchera jsem si nějak moc zvykla. Celý je to tu vlastně o hudbě. Až budu mít hodně slashe, dám ho na ten druhej blog, co jsem založila jen a čistě na povídky. Milex a tak. Víte, já shippuju Alexe Turnera a Milese Kanea.
Píšu na Archive of our own anglický povídky o nich. V jedný, co se jmenuje podle kusu z "One of my turns" - Silent Freeway - je Alex schizofrenik a Miles se o něj snaží postarat. Haha. To je mi podobný.
Taky jsem napsala psycho povídku na Belldom, víte, Matthew Bellamy/Dominic Howard.
Sem asi nepoučitelná a nenapravitelná.
Miluju hudbu, ale miluju i všechny ty perverznosti, co se daj najít o zpěvácích.
Snažím se na tý hudbě hledat všechen význam a smysl, a přitom dávám dohromady zpěváky a kytaristy a bubeníky.

Ale hlavně že žiju. A je léto. A mám všechny papíry. Papíry sou totiž asi to nejdůležitější, co v životě můžete mít; o tom psal už Remarque.