Červen 2016

Smutný playlist

28. června 2016 v 14:33 Hudba

Už tu byl tragický playlist plný těžkých a zlých písní. Ještě mám v zásobě uklidňující playlist. A Playlist života, ha. Ten je nejosobnější a nejlepší. Ale ten se nedá ani publikovat, tam se všechno furt mění.

Karma Police - Radiohead
Od Radiohead toho znám až ostudně málo - i když díky profesorovi literatury a jeho nápadu psát úvahy na hudební videa jsem jejich klip k Burn the Witch viděla snad stokrát - a ačkoliv ten název skupiny je mi známej a všechno, ale nikdy jsem se nepustila do hlubších průzkumů. Video si pamatuju že jsem před dávnými lety viděla v televizi, už tehdy jsem zaregistrovala jeho divnost, a asi částečně i hudbu, protože když jsem si to asi před půlrokem ze zvědavosti pustila, něco mi to připomínalo.
Hezky na začátek tohohle smutnýho playlistu, smutná písnička, zvláštní písnička, pomalá a i smutně zpívaná. Ono od Radiohead znám vlastně jenom skladby v tomhle stylu.
Celý je to podle mě - i v souvislosti - o pomstě, o souzení druhých. Možná i o spravedlnosti. Proto je to "karma police". Například v tom klipu celou dobu nějaký auto pronásleduje chlapa, co před ním utíká. A nakonec je to chlap, kdo vítězí - zapálením benzínu a způsobením výbuchu toho auta. Prostě o fungování karmy a odplaty. Souzení ostatních.


Working class hero - John Lennon
Tohle byla první písnička (po Imagine, samozřejmě) která mě od Lennona (jako sólovýho umělce) naprosto dostala, rozbrečela, úplně se přenesla ne "přes mě" ale "skrz mě", protože ten text a ta jemná hudba a smutek a i vztek tý písničky se mě strašně dotkl a pořád se mě dotýká. Lennon má hrozně smutnej hlas, v téhle písničce rozhodně.
But first you must learn how to smile as you kill.
Je to strašně krásná písnička, strašně smutná, se smutným koncem (přihlédneme-li ještě navíc k Johnovu konci) a prostě jsem jí asi začala mít i radši než Imagine, protože Imagine je sice taky hrozně krásná a má všechno a ten význam!, jenže Working Class Hero je podlě mě hrozně moc upřímná a je v ní ta pravda. Ať už Lennon tvrdil, že jediný dvě písničky, který myslel vážně a doopravdy, byly Help! a Imagine, ale tohle je podle mě taky hrozně pravdivý a upřímný a ... z jeho života.
Že si v tom textu hodně vypsal svůj vztek ze života.


tak nějak

18. června 2016 v 23:27 Hudba
Tak nějak jsem měla zase narozeniny. Kdo by to byl řekl. Důležitější byl koncert McCartneyho. Je to legenda, která tu asi už moc dlouho nebude. Buďme realisti. Kamarád mi to napsal - "doufám, že pokud má bejt někdo nesmrtelnej, bude to McCartney. Ale po Bowiem musíme být realisty." Tak buďme. Jsem šťastná, že jsem tam byla. Paul má svoje léta a tak, ale stejně dokáže rozezpívat celou arénu.
Bylo to celý nějak zvláštěnšjí než The Wall. Show sice byla proti Zdi dost chudá, žádný padající bomby a letadla a zdi, ale zase - byl to sakra Paul, byl to Paul kterej napsal tolik zásadních věcí, že je prostě strašný ho nemilovat.
Já si tak strašně zamilovala písničku Temporary Secretary! Je to šílenej elektronickej úlet z osmdesátejch let, ale naprosto skvělej, a chytlavej.


Samozřejmě to bylo nezapomenutelný atd, to se nedá popsat. Vyprodaná aréna a Hey Jude. Tak nějak.
Ale půlku koncertu jsem probrečela s vědomím, že tenhle úžasnej člověk, plnej elánu a života a radosti a vtípků, tu taky nebude věčně.
Tohle mi asi u The Wall ani nedošlo. Zeď byla mistrovský dílo, ale takový strašně...divadelní. Prostě představení. Proti tomu Paul působil tak nějak blíž k lidem. No, tak jsem probrečela velkou část koncertu.
Já měla Paula vždycky ráda. Ne jen proto, že má narozeniny stejnej den jako já. Ale já měla vždycky radši takový ty ne-tak-vystavený frontmany. Třeba u Libertines taky. Ne že bych mohla srovnávat svojí lásku k Beatles a svojí náklonnost k Libertines, ale Barat je pro mě snesitelnější než Doherty. Asi mám radši ty zodpovědnější, který kolem sebe neměli takovej rámus. No a u Beatles je to taky tak - Paul mi přišel vždycky sympatičtější než John. I když samozřejmě mám Lennona ráda, ale nechci si ho idealizovat jako "toho hodnýho chudáka s brejlema". Stačí o Beatles něco vědět, a pak už přijdete na to, že oni byli s Paulem oba dost velký hajzlové, když na to přišlo. Ale to je na delší vyprávění a asi každej, kdo o Beatles něco ví, si to zjistil sám.
Jenom že jsem vždycky líp snášela ty, který nebyly tolik proslavený svýma skandálama a výrokama a tak. Dostala jsem knihu "Dopisy Johna Lennona". A pořád se moje pocity ohledně něj přelejvaj sem a tam, od obdivu a lásky zase zpátky k lehkýmu opovržení - asi jako u toho životopisu Cobaina. Ty hysterko, říkám si. Polituj se, chudáčku.
Ale tohle všechno jim odpustim. Ta hudba, víte, ta je silnější.
Ale zpátky k McCartneymu. Prostě jsem ho vždycky měla radši než Johna. Nedělal kolem sebe tolik rozruchu, i když si sám zažil svý - akorát to prostě tak strašně nerozmazával. To je mi asi hodně sympatický.


Jo, to jsem zase utekla od tématu. Prostě koncert byl skvělej. Akorát tam občas vidíte ty pipinky v šatičkách, co o Beatles věděj asi tolik, že je to stará a prej i hodně slavná skupina, a že je to přece strašně vintage a retro, a co na tom, že je to jediná skupina z 60. let co znaj. A že Paul dělal i něco bez Beatles? He, koho to zajímá.

Ale to koncert nezkazí. Jo. O čem jsem vlastně chtěla psát?


Asi o něčem takovým. Užívejte si legendy, dokud jsou tady na zemi. Nebudou tu věčně.

Tady je skvělej příklad fungování Beatles někdy v roce 1965, asi. Paul se snaží tvářit, že opravdu hraje a zpívá, John už to jen paroduje, protože tohle nesnášel. Vlastně je to opravdu tak - myslim si to co Lennon, ale sama se chovám jako McCartney, Když se něco musí udělat, tak se to musí udělat.


2016 leden-červen v hudbě

14. června 2016 v 19:17 Hudba
Za jeden půlrok se toho dá naposlouchat hodně. Psala jsem takovej článek na konci loňskýho roku - a už jsme v půlce tohohle. Super. Je možný že před rokem jsem objevovala Kasabian a poslouchala čerstvý album FFS? Je to šílený. FFS vydali před rokem album - a já ze sebe furt nesetřásla šok z toho, jak moc dobrý album to je. Dobrý a divný dohromady.
A teď je o rok víc a já mám za sebou o pár desítek tisíc poslechů víc a jsem asi i zase o něco moudřejší, aspoň co se hudby týče.
Třeba před rokem jsem sotva znala Muse, nemohla jsem vystát Blur, neznala jsem Gorillaz, od Kasabian jsem zatím znala asi tři písničky, nevěděla jsem že The Last Shadow Puppets vydají konečně druhý album, a už vůbec jsem neměla nejmenší tušení o nějaký norský skupině Kaizers Orchestra a o tom, že se do ní bezhlavě zamiluju a začnu se - už doopravdy - učit norsky. Jeg elsker musikk.

Teď čtu životopis Kurta Cobaina a přesto Nirvanu neposlouchám. Možná začnu pak, až to dočtu. Teď jsem jen ve stádiu střídavého obdivu a nelásky. Taky miluju Gorillaz, to sice už dýl, ale neustále si nacházím nový a nový informace, a podle všeho by letos mělo vyjít nový album, na který se fakt hrozně moc těšim.
Zatim poslouchám ty starý věci. A Muse. A připravuju se na koncert Paula McCartneyho, jo. A taky jsem se zaposlouchala do Blur a do Libertines, protože jsem potkala dost zajímavýho člověka, co právě tyhle dvě skupiny miluje.

LEDEN:
řekla bych, že začátek roku se jako obvykle nesl v duchu AM a pak taky letos trochu v duchu Pulp a jejich Different Class, protože jsem si zamilovala dokonalý popisy situací a lidí z těch písniček. Vůbec Pulp a jejich texty - to všechno je geniální. Jarvis Cocker vám v třech minutách písně rozprostře nepříliš lichotivý a smutný obraz lidí ve smutných životních situací - a je na vás, jak si ho přeberete. Z veškerýho britpopu je tohle ten nejlepší, nejpopisnější, nejzaímavější a nejpravdivější. I když těch písniček, který jsem si v zimě zamilovala, bylo hodně a hodně - například geniální Monday Morning (Is this the light of a new day dawning? Future bright that you can walk in? No, it's just another Monday morning, so do it all over again, oh baby) nebo děsivou Fear (This is the sound of someone losing the plot, making out that they're alright when they're not), tak nejpřiléhavější pro lednový období bude asi Party Hard.

I used to try very hard to make friends with everyone on the planet.
I've seen you havin' it, havin' it yeah
but now you've just had it.
Entertainment can sometimes be hard when the thing
that you love is the same thing that's holding you down

Loni byla hymnou párty skutečná No. 1 Party anthem, letos to je Party Hard.

When the party's over will you
come home with me?


Tohle mělo znít tehdy na parketu, na všech těch protančených parketech na akcích. I na tý, kde jsem ztratila klíče. I na tý, ze který jsme utekli ven. I na tý, kde mi nějakej kluk sebral z hlavy klobouk. A tak. Tohle bylo to šťastný období - prostě správnej leden se zmrzlou vodkou a spoustou zažitých skupin. Jo.