Březen 2016

Pulp

31. března 2016 v 22:14 Ostatní
Now, now that you're free
What are you going to be?
And who are you going to see?
And where, where will you go?
And how will you know
You didn't get it all wrong?

V létě jsem tu psala článek o britpopu, kde jsem zmiňovala Oasis, Blur a Pulp. O Oasis jsem psala víckrát, Blur jsem nakonec taky věnovala článek s jejich albem The magic whip, který se mi přece jen zalíbilo a který jsem taky v poslední době hodně poslouchala, a tak přišel konečně čas na Jarvise Cockera a jeho skupinu Pulp.

Pulp jsou jedna z nejbritštějších skupin, který můžete potkat. Jejich zvuk se pořádně nedá nikam zařadit, i když oficiálně spadají pod britpop, ale narozdíl od dalších britpopových skupin hodně kombinovali kytary a syntezátory a disco-motivy, i když k diskotéce nikdy nesklouzli, a to hlavně zásluhou textů Jarvise Cockera. Jarvis je ten pozorovatel, ten, kdo si všímá chování lidí kolem sebe, kdo sleduje a vnímá a pak o tom píše. Mám pro něj dost velkou slabost právě kvůli téhle povaze a mám pocit, že mu rozumím. Koneckonců, je mi ctí být stejným osobnostním typem jako on, he, a na to se můžete spolehnout. Díky tomu k němu mám nějak blíž než ke spoustě ostatních zpěváků a textařů - protože s Jarvisem Cockerem dokážu přes jeho texty a hudbu navázat kontakt a napojit se mu na myšlenky. Jestli to nezní moc ezotericky. Ale prostě je to jako když mluvím s kamarádkou, se kterou máme v určitý oblasti úplně stejný strachy a problémy a tak - a když začne mluvit jedna, druhá dokáže bez problémů její myšlenku dokončit, protože to přesně zná sama. Takovýmhle způsobem to mám při poslouchání textů Pulp a Jarvise - mám pocit, že znám ty situace. Ano, miluju Franz Ferdinand, ale k čemu mi to v téhle oblasti je, když Kapranosovi nerozumím a nedokážu pochopit jeho myšlenkový pochody? Tohleto "souznění" mám fakt asi nejvíc s Jarvisem Cockerem a taky se Sergiem Pizzornem z Kasabian. Pak ještě občas dojde z takovýmu napojení s různýma jinýma autorama, ale to je třeba pár písniček nebo jedna speciální písnička, který odpovídají mně - ale u Cockera a Pizzorna mám tenhle pocit pořád.

Jarvis je oběť hudebního průmyslu, neprávem zapomenutý a zneuznaný génius, který se k nechtěné slávě postavil rozumnějším způsobem než sebevraždou, který stvořil "nejtemnější album britpopu" nazvané This is Hardcore, kde vlastně popisuje, jaké to je, být hvězda. A samozřejmě je to temné - Jarvis hvězda být nechtěl. Sám řekl, že být slavný chtěl jen proto, aby chodili lidé za ním a začínali rozhovor, aby tohle nemusel dělat on - a s tím taky hrozně sympatizuju a líbí se mi to. On je takovej zapomenutej a nedoceněnej muž vedle frajera Albarna a chuligánů Gallagherových a je mi ho na jednu stranu trochu líto, že se mu a jeho skupině nikdy nedostalo takovýho uznání jako Blur a Oasis. Ale zase je to takhle asi lepší. Cocker rozhodně není rocková hvězda. On je pozorovatel rockových hvězd.
Jak já ho miluju.


do i wanna know?

14. března 2016 v 22:52 Magorie

Tancujeme spolu v přeplněném sále. Je tu možná tisíc lidí se svým tisícem příběhů, ale tenhle, který spolu tancujeme my, je jen náš. A nikdo to neví.
Opatrně našlapujeme, oba. Není to neznalost tance. Máme za sebou taneční. Oba.
On s jinou. Já s tím, koho by on chtěl.
Tancujeme ploužák. Nepamatuju si kroky. Existují vůbec kroky ploužáku? Nebo je to jen přešlapování na místě s hlavou na rameni partnera?
Míjíme známé tváře. Dívají se překvapeně a překvapivě mile. Mám bradu na jeho rameni, na saku, který si dal včera vyčistit. Miluju jeho pečlivost, jeho perfekcionismus, jeho oddanost. Ale nemiluju jeho.
Drží mě pevně u sebe. Já jsem ho dostala do týhle situace. Jeho i sebe.
Sleduju plakát s reklamou na vodku. Někdo si nás fotí. Jsme nejromantičtější pár na parketu.
Chvíli se tomu směje, poznám to podle toho, jak sebou cuká. Před pěti dny tohle dělal taky, ale při pláči. Poprvý v životě jsem utěšovala kluka při pláči. A teď s ním tancuju ploužák. Mám boty na podpatku, krásný šaty. Venku mi půjčil svoje sako. Kouřil s náma trávu. Ale cigaretu odmítl.
Rozhodl se přestat - kvůli němu.
Není z něj cítit kouř a sluší mu to. Když se na něj podívám, chce se mi brečet.
Všichni kolem se na nás usmívají.
Jsme přece krásný pár.
Vyměníme si pohled. Všechno je jinak, než to vypadá.
Doufám, že nás on vidí a že dokáže pochopit, co se děje.
Díváme se navzájem do očí. Bude polibek? Nebude. Není to zasranej romantickej film.
Ploužíme se dál po parketu. On stojí u kraje a cucá frisco. Nudí se. Nepije. Nebaví ho to tu. Brzo odejde domů. Všechno tohle je jasný. Zůstaneme tu my dva a ještě další dva ztroskotanci.
Venku čekají dvě flašky vína a v kabelčičce dva jointy. Všechno je v páru. Kromě nás.
Jsme tři. Já, on a on. Ale netvoříme ani trojúhelník. Netvoříme ani úsečku. Netvoříme nic. Jsme jen trojice lidí, kteří se náhodou dostali do situace, ve který nikdy nechtěli být.
Šeptá mi "maybe I'm too busy being his to fall for somebody new."
Tancujeme valčík na Do I wanna know?
Nic k sobě nesedí. My k tomu místu, náš tanec k hudbě, ani my k sobě navzájem.
Jsme tři.
A je tu i láska.
Miluje mě, ale jinak, než jsem si představovala.
Miluje jeho, tak, jak by o tom každý snil.

A ani jeden z nás není šťastný.

Devět

5. března 2016 v 21:30 Hudba
U spousty písní jsem psala, že se s nima ztotožňuji a že se mi líbí a že jim rozumím, protože chápu co chtěl autor říct a cítím to taky tak. A vždycky jsem to myslela v dobrém, že prostě ty písničky odpovídají něčemu ve mně.
Ale tohle je výběr devíti písní, který jsou - momentálně - nejpřesnějším shrnutím mě. Můžu říct že je chápu a že jsou o mě a že je znám dobře a vím o čem jsou a rozumím tomu. Takových písniček je víc, ale tohle jsou písničky u kterých se opravdu nebojím říct: tohle jsou písně o mně. Jestli mě chcete znát, musíte znát tyhle písně. Ty to všechno popisují tak, že to líp nejde. Tohle jsem já. Seznamte se.