Dozvuky 2015

1. ledna 2016 v 14:35 |  Ostatní

Leden a únor byly v rytmu bílý amplitudový modulace na černým pozadí. V nervozitě a napětí z odhalení jsme si dávaly tajný panáky na cestu. Bezkonkurenční Alexovy vokály dokreslovaly scény v sobotu ve dvě ráno v tanečním sále, cigaretový kouř a rozbitý skleničky, všechno v táhlým a zastřeným "come on, come on, come on, number one party anthem". Bez toho by leden a únor nebyly úplný.
A pak rána a vysoký sklenice vody a otupělý úsměvy na tvářích všech - a do toho pořád tahle písnička, který každej může dát jaký chce význam.
Ale celý tohle album se pro ten začátek roku hodilo. Teď mám stejnej pocit - že je tu nejlepší možný období na poslech AM. Protože loni to vážně stálo za to.



Další slunečný odpoledne a ty si vykračuješ do rytmu svý oblíbený písničky... Nebylo to slunečný odpoledne, ale utahaný a studený rána, ale ta písnička fungovala stejně. Liamův hlas je jedna z nejlepších věcí, co jsem kdy poznala, a i když není tak perfektní jako Turnerův, tak má tu pravou rock'n'rollovou zuřivost a touhu to zazpívat, zvlášť na těch starších nahrávkách a koncertech, škoda jen že se Liam tak zdevastoval. Tohle album je záruka kvalitní hudby, britskýho rocku, a co na tom že Wonderwoll je sračka - je to sračka ze zlata. Ale miluju Hey Now a Some Might Say, tam podle mě vyniká Liamův hlas ještě víc. Ve Wonderwall se tak plácá na místě s nějakým blbým vyznáním, ale ve většině toho ostatního je LG hvězda první třídy, která si žije svůj dávný sen.
A o tom jsou celý Oasis. Vím o nich všechno to špatný, ale jsem ráda, že na nich vidím i to pozitivní. Jsou strašný, jsou hudební zloději, jsou neoriginální, jsou nafoukaný, jsou nepříjemní a otravní, ale je to poklad Británie a já je miluju.




Co napsat k albu, který bylo dělaný v noci proto, aby bylo v noci i poslouchaný? Pusťte si ho v noci. Přemýšlejte o něm v noci. Chovejte se podle něj v noci. Začala jsem ho milovat. Už ho nepovažuju za svoje nejmíň oblíbený od nich.
Je tak strašně plný různýho experimentování se zvuky, mnohem víc než jejich předchozí alba, a navíc má to téma noci, to téma, co mě vždycky přitahovalo.
Ulysses je hlavní modlitba noci, zezačátku lákavá a pak najednou děsivá, ale všechny ostatní skladby se do noci hodí stejným způsobem. všechno je to perfektní, ale na to přicházím teprv postupně a průběžně. To album se mi na první poslech moc nelíbilo, ale čím větší odstup mám, tím víc se mi asi začíná líbit. Některý písničky přesně vystihují určitý pocity a momenty. A myslím, že Franz Ferdinand mají celkem smysl pro zoufalost, závislost i oddanost a zlost. Takže i tohle všechno v tom je.



Šílenství po skupině, která hraje něco, co se mi až tak nelíbí, ale takovým způsobem, že je naprosto žeru. The Hives. A tohle album - to je moje jaro. Ještě než jsem vyplouvala směr Londýn za zvuků London Calling, byl tu Majáles a snad ten mě svojí povahou a tématem a šílenstvím kolem dokopl k Hives, a nelituju toho, protože tohle album jsem si strašně oblíbila, stejně jako jejich frontmana, což je fakt "ten týpek z Hives", Blíženec a skvělej frontman a tak. Na jejich koncert bych šla ne až tolik kvůli hudbě - tu až tak neznám, kromě tohohle alba a pár dalších věcí jako Walk Idiot Walk nebo Tick Tick Boom a tak - ale kvůli tý atmosféře, kterou oni dokážou šířit a vyvolat mezi lidma. To je vidět už i z videí.
A Patrolling Days je píseň vítězství, pro mě. Zařadila jsem ji do svýho seznamu sedmi písní, co jsem si duševně přivlastnila a co jsou o mě a slouží k rozšifrování toho, kdo jsem a co jsem. Patrolling Days v tom má velký a důležitý místo.



Před cestou do Londýna jsem se myšlenkově vydala do roku 2009 a do Sheffieldu. Nějak jsem nepřišla na chuť Suck it and see, a tak mě zajímalo, co s albem Humbug. A nakonec je to asi moje druhý nejoblíbenější album od Arctic Monkeys. S děsivou Crying Lightning jsem se seznámila už dřív, ale teprve při poslechu celýho alba mi došlo, jak je vlastně celý takový temnější než byla ta dřívější. Pořád mám pocit, že tohle je jejich nejtěžší album vůbec. Temný. Zlý (občas). Ale že je tam ta svíravá hudba. Snad kromě Cornerstone, protože Cornerstone nemůže bejt zlý, hlavně ne s tím videem. Jinak třeba Pretty Visitors a Dance Little Liar - takový typ mám na mysli. Se zadníma vokálama a tak.



Cesta do Anglie by nebyla stejná bez tohohle alba co mi hrálo do uší. Někdy mezi The Wall a Lucid Dreams od FF jsem přepla na fiXu a zjistila, o co jsem celou dobu přicházela jen proto, že jsem si jí kdysi zhnusila tím, jak jí všichni žrali v nějaký době fixího šílenství nebo co. A nějak jsem zůstala viset na těch několika skladbách, co se mi hrozně vryly do hlavy, ani nevím jestli hlasem zpěváka nebo hudbou která dokáže strhnout nebo vůbec tím textem a spojeníma, který se mi pořád cpou do představivosti a nutí mě chtít je používat, jako sebedestruktivní program a nekonečný umění.



Sladký šedesátky, nevinný skupiny co se snažily být jako Beatles, a Monkees. Tohle je naprosto sladký a nevinný šedesátkový léto, i když příběh skupiny Monkees má hořkou příchuť, protože po jejich veleúspěšných albech a singlech a hlavně megahitu I'm a believer a po jejich seriálu najednou přišlo vystřízlivění, konec toho dětinskýho a roztomilýho humoru a oni už nechtěli být jen postavičky šoubyznysu se kterýma si producenti hrajou jak se jim zachce, oni se chtěli protiválečně angažovat, už nechtěli jen hrát v seriálu přihlouplý charaktery, oni chtěli něco řešit a ukázat světu, jenže to už se moc odchylovalo od původních témat seriálu. Peter začal brát drogy, nakonec se rozpadli.
Ale ty jejich písničky jsou převážně přesně takový, jaký od nich byly žádaný. Hloupý, sladký, nevinný. Šedesátý léta jako vystřižený z reklamy. Mám je asi ráda hlavně proto, že vím, jak bojovali - hlavně teda kytarista Nesmith - aby nemuseli být jen postavičkami bez mozku, aby se mohli také sami doopravdy projevit. Jenže to jim zničilo jejich seriál a nakonec i samotnou skupinu. A mám ráda ty sladký nevinný skladby, co jim většinou psal někdo jinej a oni je jen zpívali - stejně tak mám ráda ty experimenty od nich samotných. Oni byli prostě taková výstavní americká napodobenina Beatles, která měla sloužit Americe jako kompenzace a náhrada. Jenže jim se to po nějaký době přestalo líbit.
Jak já je tehdy poslouchala! Znám je hrozně dlouho, I'm a believer asi zná každej, ale v tom období na začátku léta jsem se zase dívala na některý díly jejich seriálu - a miluju na něm všechno. Ty šedesátky, tu nevinnost, tu veselost. A to, jak se v průběhu let seriál snažili změnit a vyjádřit v něm i svoje názory. A jak se ten seriál díky tomu rozpadá.



Letní album kterýho jsem se bála a ze kterýho jsem se opatrně zamilovávala do Johnny Delusional a pak i do všeho dalšího, hlavně asi Police Encounters a So many bridges. Je to strašně divnej zvuk, Franz Ferdinand a Sparks dohromady, a i když některý písničky doteď nemusím, celkově si album poslechnu jednou za čas a nadchnu se pro nějakou kravinu z něj, třeba So desu ne, to je podle mě nejdivnější skladba. Asi i Piss off, ale ta se mi líbí textem.
Ale přiznávám, že je to dost chytlavý. Divný a chytlavý. Některý věci si nejde nezpívat.



Tohle byla asi největší bomba celýho roku co se hudby týče. Úplně zničeho nic. A já je předtím celou dobu přehlížela! A teď tu byli, čtyři borci z Leicesteru, a symbolizovali Anglii moderní doby. Generace, co vyrůstala právě na Oasis a drsných devadesátých letech Trainspottingu. Tohle jsou Kasabian. Ta jejich dřívější drsnost je sice dneska obroušená spoustou sladkých rozhovorů a Tomovými úsměvy a tak, už dávno si Tom Meighan nebere za velký vzor Liama Gallaghera a už dávno netrousí hnusný poznámky na adresu ostatních umělců. Dneska se věnujou hudbě a svým životům.
Šla jsem podle jejich kariéry pozpátku a nakonec jsem objevila velkou směs electro, indie a pravý anglicky-rockový hudby. Směs divných psycho zvuků a experimentů s elektronickou hudbou, směsice drog co oni dřív konzumovali na denním pořádku a do toho několik geniálních nápadů. A i když dneska jsou klidnější, jejich hudba přetéká nápady a originalitou, i když zrovna 48:13 je hodně minimalistický album. Mám ráda tu jeho nechutně křiklavou barvu a podobně nechutně křiklavoě taneční a electro hudbu.



To vlastně nebyl můj nápad. Ani to nemůžu označit za svoje oblíbený album, i když některý písničky jsem si dost oblíbila. Ale patří to k létu. Chvíle, kdy jsem měla naposlouchaný FFS a Kasabian jsem ještě tolik nežrala - pravá chvíle na něco co normálně neposlouchám, něco úplně novýho - a já sama bych k tomu nepřišla, to všechno Blink! A její nadšení pro tuhle skupinu.
Ale zjistila jsem, že můj nevyhraněný hudební vkus je opravdu velmi nevyhraněný, a že jsem schopná poslouchat cokoliv, když se mi to zamlouvá a zalíbí.
A tady je to o energii a šílenství a nespoutanosti a vyřvanosti - a to všechno je v tom cítit - asi nejvíc v No waves a Cheap beer; a tohle spolu s Max can't surf jsou pro mě písničky spojený s létem, s tou částí léta, kdy na ničem nezáleželo, rádio v autě hrálo naplno a jediný stálý přístav byla poštovní schránka.



Slyším hlasy, říkaj mi abych přestal... Jak geniální tohle album je? Moc. Poslechněte si ho celý a pak můžete jásat - hudba je spasena, dokud existují skupiny jako Kasabian. Tohle album mi absolutně učarovalo. Doteď patří mezi moje nejoblíbenější, miluju jeho pomalý a zamyšlený skladby i tu rychlejší dávku energie třeba v titulní skladbě. Ale myslím si, že ty pomalejší a svým způsobem smutnější písničky ho mnohem líp vystihují. Miluju je. Miluju ho. Co jsem bez něj dělala? Co bych bez něj dělala? La Fee Verte znamená nekonečně hodně. I hear voices vystihuje veškerý pocity kolem půlnoci. Days are forgotten je... já nevím, Tom jak to zpívá, tak se stává modlou. Tohle je úžasný album. ty témata a jejich podání - nemám slov, prostě ohromující a čarovný britský rock s dostatkem experimentů ale zároveň s typickým zvukem Kasabian. Navíc tohle neni tak úsporný jako 48:13, tady jsou texty v plný délce, taky jsou skladby co znějí jako rockový hymny, do toho smutný zpovědi, to co zní smutně i to co tak nezní a přesto je smutný. Co víc? Tohle je všechno.
Podej mi absinth a já ti ukážu všechen děs.



Dlouho jsem nevěděla, co Gorillaz jsou. Skupina? Vymyšlenost? Vymyšlená skupina? Ano, a to geniálně. To jsem poznala někdy na konci léta. Jejich hudba je magnet. Chvilku jsem odolávala, pak se jich nemohla nabažit, hlavně teda tohohle alba. Clint Eastwood, 5/4, Tomorrow comes today a tak. To je prostě hudba kterou nedokážu rozšifrovat a miluju jí. Je v ní toho tolik, tolik stylů, tolik různých umělců, tolik rozdílných vlivů. Patří to k loňskýmu létu, neodmyslitelně. Byla jsem fascinovaná a doteď mě překvapují, co dokážou vytvořit.



Tohle je tak skvělý soundtrack, že ho poslouchám samostatně. Málokdy mám soundtrack tak ráda, abych ho poslouchala i mimo film. Snad jen Trainspotting - jenže tam se soundtrack skládá z písní různých osmdesátkových a devadesátkových skupin, který poslouchám i tak - a nebo samozřejmě Submarine, ale tam dělal soundtrack Alex Turner, takže o jeho kvalitě není pochyb. Jenže tohle je soundtrack beze slov a originální. A ta hudba - to je jako uklidnění, zapomenutí, odpuštění - a následný vynoření se a vražda. Prostě jako by zároveň uklidňoval, hladil, tišil, a pak najednou zabíjel.
Hodně k mýmu poslechu toho alba přispěla práce na prezentaci o mafii - k tomu se lepší hudba nedá dopřát - ale i tak můžu říct, že je to jeden z mých oblíbených soundtracků. Ta jeho plíživost a nenápadnost - to, jakým způsobem si člověka omotá kolem prstu tou sladkostí některých pasáží, třeba právě slavná "Love Theme" je taková - a pak se najednou změní do nebezpečný a strach vyvolávající skladby - to se mi jednoduše strašně moc líbí.



Jak já na ně nadávala! Jak já je neměla ráda! A přece - když jsem objevila Gorillaz, znovuobjevila jsem Damona. Občas mám pocit, že Damon Albarn si musel projít nebem i peklem, aby mohl skládat takový věci, jako skládá. Některý jeho počiny jsou naprosto geniální, a to hlavně u Gorillaz, ale skupina Gorillaz je celkově geniální, takže těch geniálností zanechám. A The Magic Whip je jako loučení britpopu. Ty veselý popěvky se strašně rychle střídají s typickými songy od Damona, věci jako There are too many of us nebo jeho smutné vyznání My terracotta heart pro baskytaristu Coxona.
Blur vždycky uměli rýmovačky se zapamatovatelným rytmem a hudbou, ale tady se mi líbí hlavně ty smutný věci. Asi proto, že jsem si u Gorillaz zvykla na Damonův hlas a tam ho mám spojený hlavně se smutnýma písničkama.
Damonův hlas totiž v těch zoufale smutných skladbách zní krásně. Tady můžu říct, že se mi i líbí.



Krásná, neporazitelná Zeď. Nenapsala jsem o ní už dost? Všichni víme, jak jí miluju a že jí nic nepřekoná.
A jsem strašně ráda, že jsem se do ní zase - aspoň na chvilku - zaposlouchala. Protože jsem byla vtažena zpátky do Floydího světa, který je pro nezasvěcené nepochopitelný a pro milovníky Floydů ráj na zemi.



Nikdy jsem to asi na blog moc nepsala, až tenhle podzim. Miluju starou hudbu. Hodně starou hudbu. Hraní Mafie a Mafie II mi to jen připomnělo, a díky tomu jsem velkou část podzimu strávila s Buddy Hollym a Elvisem a Eddie Cochranem a tak - a nakonec Frank Sinatra, samozřejmě. Možná na mě dopadlo i to, že 12. prosince to bylo sto let od jeho narození - ale prostě jsem se zamilovala do jeho písniček. Vlastně svým způsobem i do něj. Old Blue Eyes. Ten styl, ta elegance, ten úsměv. Ty modrý oči. Ale hlavně ten hlas a hudba - to je něco, co hrozně moc obdivuju a co mi taky hrozně moc chybí u spousty skupin, to vložení se do hudby a žití pro ní. On se narodil proto, aby zpíval; a je na něm vidět, jak moc to pro něj znamenalo.
Tohle album jsem si pustila snad stokrát, je to kompilace a ty já většinou moc nemusím, ale tady je to zkrátka shrnutí "the best of the best", takže je to na poslech nejlepší. Pořád znova a znova mě mrazí u My Way - ale jak jí Frank nesnášel! Všichni chtěli, aby jí zpíval, stala se z ní jeho poznávací píseň, a on jí nenáviděl. A po něm jí zpívaly stovky dalších, třeba i Sid Vicious. Jenže Frank neměl rád to vyznění písně, to chlubení se tím, jak všechno ustál a jak je sám se sebou spokojenej - protože tohle nebyl jeho způsob.
(takže proto sem My Way nedám, haha.)
Chci do Chicaga.




A jak ten rok končil, byl čas zase na malý experiment. Větší experiment. Už tak jsem byla bezhlavě zamilovaná do Feel Good Inc., takže proč se nezamilovat do celýho alba.
Je to snad ještě šílenější než debut. Je to krásný mix dětských sborů, rapu, a smutku. Gorillaz jsou temnější skupina, než vypadají. Nemůžu se dočkat, jak bude jejich příběh pokračovat.
A zvlášť jedna protiválečná píseň se mi vryla do hlavy - I need a gun to keep myself from harm, její text co se vztahuje k válečný misi USA v Iráku, a do toho dětskej sbor co opakuje hlavní linku textu. Tohle je Damon Albarn na vrcholu tvůrčích sil. Ta rapová část, ten sbor, do toho ty přechody se strunným orchestrem.


I need a gun to keep myself from harm
All the poor people are burning in the sun
But they ain't got a chance, they ain't got a chance
I need a gun, cos all I do is dance

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama