Blur - The Magic Whip

23. ledna 2016 v 23:23 |  Ostatní
Nakonec jsem si to album zamilovala. Ať se snažím jak chci, tak z devadesátkový tvorby Blur se mi nic nelíbí tolik, jak by možná mělo nebo mohlo, kromě těch pár singlů, který se ale vyskytují na každý kompilaci nebo seznamu "best of...", ale alba jako taková nejsou zrovna moje. Klasická Girls and Boys, typicky britpopová Country House, typicky anglická/londýnská Parklife, nešťastná Tender, smyčcová The Universal, heroinová Beetlebum. A samozřejmě Song 2. Ale jinak je neposlouchám a ty alba se mi nelíbí.
Jenže v roce 2015 přišla změna, protože Blur vydali poslední album. Je to britpop, ale dost vzdálený svýmu klasickýmu zvuku, s pár příjemnými experimenty, a Damonovou vyspělostí a hlasem 2D z Gorillaz. Díky tomu, že jsem si zamilovala Gorillaz, jsem se dokázala znova pustit do poslechu Blur, i když Albarna mám radši právě jako 2D v Gorillaz - přece jen, jejich hudba je pro mě zajímavější. Ale tohle poslední album od Blur samotných v sobě něco z Gorillaz má také, i když samozřejmě ne rap a všechny ty experimenty a spolupráce s ostatními hudebníky. Ale dokážu ho poslouchat, vnímat, milovat, a znova poslouchat líp než všechny ostatní blurovský alba dohromady.

Možná je to jeho exotickou insporací a zaměřením, na albu/obalu/videích/hudbě/textech objevuje inspirace Asií, Koreou, Japonskem, Čínou. Samozřejmě že se to nezmění v K-pop a ve videích jim netancuje Hello Kitty, ale ty videa jsou hodně "podřízená" tomu východnímu stylu a dá se říct, že i jednoduchá. Ale já u Blur na videa koukám málokdy, a když už, tak asi na čtyři, takže tohle mě vůbec nijak netíží.



Album začíná písničkou Lonesome Street, která se pro mě okamžitě stala jedním z nejoblíbenějších počinů Blur, protože zavání britpopovou jednoduchostí a lehkostí a nadějí. To, co dělávali Oasis ve svých písních - že dávali naději - dělají Blur tady. I když text je částečně smutný, nakonec, i název připomíná spíš nějakou melancholickou skladbu o smutku a opuštění, ale píseň samotná je podle mě krásně optimistická. (Když si poslechnete ty ostatní písničky a zjistíte, jak depresivní jsou ony, tak je Lonesome Street přímo ukázkový optimismus). Já si zpočátku při pohledu na název téhle skladby vždycky vzpomněla na píseň "Lonesome Town" od Rickyho Nelsona, která přesně odpovídá náladě v názvu - protože je smutná, tragická, zoufalá, zlomená. Ale Lonesome Street má opačný účinek, po ní si nebudete chtít probodnout srdce nejbližším nožem při zoufalém vzlykání z nešťastné lásky - po Lonesome Street se chce člověku vykračovat si ve sluncem zalité ulici a prozpěvovat si to chytlavé "ooo-ooh-ooo" z refrénu.
I když přiznávám, že je divný slyšet hlas "2D z Gorillaz" takhle, protože v "gorillazovských písničkách" zní o něco smutněji a zoufaleji a přece jen je k němu jiná kombinace a styl hudby - ovšem na tomhle albu se ta zoufající verze Damonova hlasu taky projeví, ale až za chvilku.

Ta chvilka je hlavně New World Towers. Je to pomalá písnička, ve který se vlastně nikam neposunete - a o tom to celý je. Stání na místě nebo bezcílný potkloukání se - hlavně s neonama nad hlavou. Zelená, zelená, neonově zelená. Miluju tu její vláčnost a ospalost, protože to vyvolává dojem prázdných bulvárů a silnic s neonovýma nápisama na budovách kolem. Pro mě tohle dost připomíná Gorillaz - ty smutný, zpomalený písničky; ale to je asi hlavně kvůli Damonovu hlasu. Klidně by to mohl zpívat 2D. Pro mě to má stejný kouzlo jako třeba právě Tomorrow Comes Today od Gorillaz, je to pomalá písnička, která má ale strašný kouzlo, a i když by někdo mohl říct, že se mu u toho chce spát, tak mně se asi prostě tenhle styl líbí. Pomalý rozvláčný text, vcelku nekomplikovaná a tichá hudba, a ztrácející se ozvěna.


Když bylo tohle tak uspávající - pro někoho - tak to chce něco, kde jsou konečně slyšet pořádní Blur s chytlavýma melodiema. Go out je písnička, ke který si budu vesele mumlat nějakou zprzněnou verzi textu, prozpěvovat si "o-o-o-o-o" v refrénu, nechám se tím na chvilku strhnout, ale na druhou stranu si jí sama od sebe jen tak nepustím, přijde mi prostě jako stopadesát jiných blurovských písniček. Jsou milý a hezký, dá se k nim podupávat do rytmu, ale dýl mi tohle nevydrží.
O něco líp jsem na tom s Ice Cream Man, asi hlavně proto, že to byla asi první písnička, kterou jsem z tohohle alba poslouchala víc a několikrát. Ta písnička má vazbu k obalu alba a ke zmrzlině, která se v rámci propagace alba prodávala, ale zároveň jsou v písničce narážky na mnohem temnější témata (než je zmrzlina!), například věta "I was only 21 when I watched it on TV" naráží na masakr na náměstí Nebeského klidu, a celé to vychází z reálií Číny a Hongkongu.

Pak ta nálada umírá v Damonově výlevu Thought I was a spaceman - a je to opravdu výlev jeho hodný. Musím říct, že asi vím proč mám tak ráda ten gorillazovský styl písniček - tam se takovýhle typ písní kombinuje s rapem nebo hiphopem, triphopem nebo electrem, a to tomu dodává šťávu a originalitu. Bez těch experimentálních částí dostanete "jen" něco jako je tahle písnička. Je to smutný, to je slyšet, ale nic víc. Nijak jsem si jí nedokázala oblíbit.
Zato I broadcast mám čím dál radši. Snad proto, že zachraňuje tu unuděnost po Thought I was a spaceman, a taky proto, že v ní je konečně slyšet pořádně něco zásadního - kytary! Má to rytmus, refrén, a je to o dost hlasitější a výraznější než předchozí skladba, tady se zase projevují ty devadesátky a klasický britpop jak ho mám ráda.


Opravdu - a tím myslím vážně a nejvíc opravdu jak jen může být - smutná písnička je My terracotta heart. Hlavně když znáte její pozadí, její význam - a jste schopný si to uvědomit z Damonova hlasu a tohohle "citového výlevu". Tohle je Damonova omluva pro Grahama Coxona za všechno. Za konec jejich přátelství při nahrávání alba Think Tank, který bylo způsobený příliš dlouhou dobou na výsluní a ve studiu a na koncertech; Damonovým heroinem a Grahamovým alkoholem. Tohle je skutečně omluvná a krásně citlivá písnička o uvědomování si vlastních chyb a o neschopnosti je změnit.

I'm running out of heart here
Just sitting out the constatnt doubt in my head
But I don't know what it is
I'm sweating out the toxins
Is my terracotta heart breaking?
I don't know if I'm losing you again
If I'm losing you again

Je pěkný nechat se unášet refrénem, procítit tu omluvnost celýho textu a smutek hudby.


Velkolepým začátkem - skoro vojenským pochodem - se uvádí There are too many of us, která se vypořádává s faleší, odcizením a pocitem bezvýchodnosti a neustálého opakování a neschopnosti cokoliv změnit. Ta písnička byla označena za "majestátní", a myslím si, že tomu dost odpovídá, svým rytmem určitě. A v textu je vztek na svět, i když samozřejmě to není žádné fuckování, na to je Damon příliš vyspělý, takže je to spíš smutný pozorování světa kolem. There are too many of us, that's plain to see. A i když nejdřív to vypadá jako výpověď člověka šokovaného z metropolí, je to zároveň i odhalení lidí, kteří dělají dobré věci z nedobrého přesvědčení a jen pro vlastní prospěch. Žijeme v domcích vlastní nesmrtelnosti.

Mnohem pohodovější a klidnější, bez jakýhkoliv náznaků klaustrofobie a zoufalství, už je Ghost Ship. Řekla bych, že je to cestovatelská píseň, kterou si můžete pustit k procházce po Hongkongu, protože pro mě neznamená nic víc než popis sochy Buddhy a lanovky co k ní vede a mrakodrapů v nóbl čtvrti za zálivem.

Daleko zajímavější je pro mě Pyongyang, samozřejmě už ten název vyvolává určitý pocity, a začátek skladby, tichá hudba, která se rozroste až během refrénu, tu náladu ještě utvrdí. Navíc Damon ten začátek zpívá tak šeptavě - jako by se bál, že ho někdo uslyší - což se k celé náladě a tématu skladby hodí víc než dost. Podle mě je tohle jedna z nejkrásnějších skladeb alba, protože dokáže vyvolat pocit stísněnosti a pocit, že tam jste taky. Damon v Pchjongjangu nějakou dobu pobyl, samozřejmě hlavně v hotelu určeném pro zahraniční návštěvníky, který stojí na ostrově na řece Taedong. Tohle všechno se odráží hned v prvních slověch písně. I look down from my window to the island where I'm held. Celá píseň se týká témat, která by se ve skladbě pojmenované Pyongyang dala očekávat - celé je to úzkostné a stísněné a prolezlé paranoiou a strachem. The temperature keeps falling, soon there will be no lights, just a red glow of glass coffins, watched by someone through the night. Když to poslouchám, vybavují se mi moje představy scén z 1984.

Tomorrow I'm disappearing
Cause the trees are amplified
Neverending broadcast
To which I do not aspire


Po takhle temné skladbě je až překvapivě veselá Ong Ong. Už ani nevím, co ten název znamená, ale hledala jsem si to. Nicméně je to zase inspirováno Asií, ale už ne Severní Koreou, teď jde o mnohem uvolněnější a veselejší témata, a tohle celý působí jako bezstarostný zamilovaný prozpěvování s příliš chytlavým "lalalala" v refrénu. Je roztomile naivní a zamilovaná, což se od Damona tak často nevidí - protože jak jsem zmiňovala už tolikrát, po období drogových závislostí u něj došlo k obrovské proměně a ty lehkovážný devadesátky se už moc neopakovaly, naopak, jeho další projekty jako například Gorillaz jsou až překvapivě drsný a temný. A najednou tahle hravá písnička.
Ale mám jí moc ráda, je uvolňující slyšet něco takhle veselýho.


Protože ten úplný konec moc veselej zase neni. Ong Ong by se postarala o hezky optimistický závěr - nebo přinejmenším láskyplný závěr, se svým neustálým opakováním "I wanna be with you" - ale finální skladbou je Mirrorball. Depresivněji to ukončit nešlo. Jasně, tohle je labutí píseň britpopu, labutí píseň Blur, další alba bychom asi očekávat neměli - ale museli to uzavírat takhle? Ta písnička je vlastně jednoduchá, trochu klišoidně smutná, rozchodová, Damon jako obvykle rýpne i to situace která panovala v Hongkongu v době, kdy tam pobýval a psal - naráží na tzv. deštníkovou revoluci a na vyklizení prostorů kde byly protesty:

I'll be back when December comes
All the barriers have been pulled down
Where is everyone?

Takže zase se tu objevují témata osamění, opuštěnosti v obrovským městě - protože zase se to váže k Hongkongu - rozchodu, smutku, depresivního obklopení cizíma lidma které nezajímáte a kteří nezajímají vás.
A tak se ta smutná a pomalá skladba blíží ke svému konci, je jako široká řeka, která zabírá hodně místa a teče pomalu, pokud vůbec - to je tahle píseň. Nakonec jí mám taky ráda, často se mi strefí do nálady, často mi svým způsobem uvízne po poslechu v hlavě, ale zároveň mě trochu štve, že takhle to album končí. To už bych radši dala na konec Pyongyang - ale to by zase vyznělo tak, že se řítíme do diktátorského režimu.
Je mi to i líto - že poslední velká britpopová skupina zakončuje svoje rozlučkový album takhle depresivně, a přitom bylo na albu i tolik šťastnějších míst. Ale tohle už je jen otázka mých pocitů a ne toho, jak album ve skutečnosti zní.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Elke Elke | Web | 20. července 2017 v 13:22 | Reagovat

Každý z nás tak či onak aspoň raz tvárou v tvár s akciami, ktoré sľubujú veľké ocenenie - televízory, autá, chladničky alebo iPhone6. Ale je to naozaj - získať zdarma iPhone? Podrobnosti WEB

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama