Leden 2016

Blur - The Magic Whip

23. ledna 2016 v 23:23 Ostatní
Nakonec jsem si to album zamilovala. Ať se snažím jak chci, tak z devadesátkový tvorby Blur se mi nic nelíbí tolik, jak by možná mělo nebo mohlo, kromě těch pár singlů, který se ale vyskytují na každý kompilaci nebo seznamu "best of...", ale alba jako taková nejsou zrovna moje. Klasická Girls and Boys, typicky britpopová Country House, typicky anglická/londýnská Parklife, nešťastná Tender, smyčcová The Universal, heroinová Beetlebum. A samozřejmě Song 2. Ale jinak je neposlouchám a ty alba se mi nelíbí.
Jenže v roce 2015 přišla změna, protože Blur vydali poslední album. Je to britpop, ale dost vzdálený svýmu klasickýmu zvuku, s pár příjemnými experimenty, a Damonovou vyspělostí a hlasem 2D z Gorillaz. Díky tomu, že jsem si zamilovala Gorillaz, jsem se dokázala znova pustit do poslechu Blur, i když Albarna mám radši právě jako 2D v Gorillaz - přece jen, jejich hudba je pro mě zajímavější. Ale tohle poslední album od Blur samotných v sobě něco z Gorillaz má také, i když samozřejmě ne rap a všechny ty experimenty a spolupráce s ostatními hudebníky. Ale dokážu ho poslouchat, vnímat, milovat, a znova poslouchat líp než všechny ostatní blurovský alba dohromady.

Možná je to jeho exotickou insporací a zaměřením, na albu/obalu/videích/hudbě/textech objevuje inspirace Asií, Koreou, Japonskem, Čínou. Samozřejmě že se to nezmění v K-pop a ve videích jim netancuje Hello Kitty, ale ty videa jsou hodně "podřízená" tomu východnímu stylu a dá se říct, že i jednoduchá. Ale já u Blur na videa koukám málokdy, a když už, tak asi na čtyři, takže tohle mě vůbec nijak netíží.


Psí odpoledne (1975)

14. ledna 2016 v 15:15 Filmy a seriály
Je načase oprášit prastarou sekci mého blogu, kam jsem kdysi plánovala ukládat filmy a seriály. Zatím je tu pouze můj milovaný film "Hlava 22" z roku 1970, ale nic dalšího. Asi je to tím, že filmy nejsou moje silná stránka, nijak zvlášť je nevyhledávám, a když už něco vidím, nemám potřebu o tom psát, protože mi přijde, že nemám co napsat. Protože film asi vnímají všichni stejně? Ano, jsou filmy, ve kterých si každý může najít něco pro sebe, co ostatní nechápou; ale těch zas tolik neznám. Chtěla jsem tu kdysi psát o Pěně dní, ale nečetla jsem knihu a hodnotit jen film se mi nezdálo dobrý. Určitě jsem chtěla napsat něco o filmu Submarine, protože jsem na něj čekala dost netrpělivě a protože knihu jsem četla strašně ráda a zamilovala jsem si jí. A pořád mám rozepsaný články o seriálech Mad Men a Mighty Boosh, protože to jsou za poslední dobu jediný nový seriály, co se mi líbí.
Ale teď k filmům. Rozhodně se nepovažuju za filmovýho znalce. Líbí se mi různý typy filmů. Něco jsou klasiky, něco jsou neznámý filmy o kterých se nemám s kým bavit, něco jsou naprostý sračky, o kterých to vím a přesto se mi líbí. Některý se mi líbí kvůli příběhu, některý kvůli hercům (i když žádnýho oblíbenýho herce vyloženě nemám; možná kromě Benedicta, že? a teď možná i Al Pacina, haha), některý kvůli soundtracku (Trainspotting je soundtrackově geniální věc!), a některý ještě z nějakýho tajemnějšího důvodu, kterej asi ani sama neznám.
Co se mi líbí, to se mi prostě líbí. A je mi jedno, kdo v tom hraje, kolik to získalo oscarů nebo jak známý to je. U filmů takovýhle blbosti řeším snad ještě míň než u hudby.

Ale čas od času se mi nějaký film zalíbí víc než ostatní. A mám pocit, že o něm bych něco napsat měla, protože jsem nikdy nikoho neslyšela zmiňovat jeho název a je mi to líto.
Takhle přesně je to u filmu s názvem Dog Day Afternoon. Neboli Psí odpoledne.


Vypadá to jako klasická naháněčka policistů a lupičů. Svým způsobem to je klasická naháněčka policistů s lupiči. Co jinýho? Tři chlapi (nebo spíš dva chlapi a jeden kluk) se rozhodnou vykrást banku. Jejich přepadení vypadá trochu jako vykrádání banky v nějaké parodii. Ale není to vtipné; ten film není komedie. Ačkoliv to působí trošku jako scéna z Uprchlíků, když hlavní hrdina, Sonny Wortzik (naprosto skvěle hraný Al Pacinem), vytáhne dost nešikovně zbraň z krabice a namíří s ní na přepážku v bance.

Město, které se neprobudí

5. ledna 2016 v 23:42 Jednorázovky
AL

Když jsem dorazil, vypadala celá společnost už tak vesele, že by si snad ani nevšimli, kdybych se ve dveřích otočil a zase se vrátil domů. Nebo se šel jen tak procházet. Jenže to by mě pak mohli vidět na ulici a volat ať jdu dovnitř, protože po nějakým tom čtvrtým pivu je jim vlastně jedno, kdo s nima u stolu sedí a kdo je nebo není jejich kamarád. Trochu jim tu lhostejnost závidím, hlavně ve chvíli, kdy vstoupím do hospody.
Rád bych byl lhostejný k tomu, kdo tam sedí, a docela bych uvítal i to, kdyby jich bylo míň. Moc řvali a na stole díky všem těm skleničkám a půllitrům nebylo skoro žádný místo. Když si sem sednu, budu si muset něco objednat. Kam to pak postavím? A kam si sednu?
Vára je snad nejuřvanější, Blondýna se hihňá jak pominutá, Em. je v pohodě, ale možná až moc přátelská - strašně ráda všechny označuje za kámoše a bere jim peněženky a mobily a bundy, a já vím že je to jen sranda a všechno, ale nechci aby se mi hrabala v něčem osobním, nedokážu se naladit na stejnou vlnu jako ona, nedokážu se s ní bavit tak uvolněně jako to ona dokáže s každým.
A jinak tu není o co stát. Génius zase mlčí, a kdo si sedne vedle něj, je automaticky odsouzenej k mlčení taky. To já nechci. Chci vypadat přátelsky a vesele, ale bez nutnosti to nějak víc dokazovat.
Je tu Elíza. Poslední rozumnej člověk, kterýho ale nikdo nemůže vystát.
Sednu si k ní. Zvláštně mně pozoruje a pak se ke mně nakloní.
"Je fajn, že jsi dorazil. S nima je tu nuda."
Asi jí slyšeli. Znechuceně se na ní na dvě vteřiny otočili a pak se zase začali věnovat svýmu pití a zábavě.
Vím, že potřebuju alkohol. Jinak si tu s nikým nepopovídám. Jejich zábava není vtipná.
Zkusím se usmívat. Snažím se zapadnout. Nevím, o čem se baví. Ale když vypukne salva smíchu, směju se taky. Je to falešný. Všechno tady je falešný. Jejich úsměvy a příběhy, historky o víkendech na chatě a oslavách narozenin, všechny tyhle vyprávění jsou jen snaha o pozornost. Pořád se v tom předhánějí. Nepřestane je to bavit - jeden řekne, kolik toho kde vypil, a druhej ho musí trumfnout. Někdo se poblil v autě? Fajn. Větší borec se nepoblil.
Dávno do téhle jejich hry vidím. Pokračují v ní i teď. Stejná místa, stejná jména. Pořád dokola.
Máme smutný a prázdný životy.
Objednám si gin s tonikem.
V tu chvíli na mě vlastně poprvé promluví i někdo z nich -
"Fajnšmekr, ne?"
Nemám v krvi žádnej alkohol. Jinak bych sršel vtipem a mluvil jako oni - jó, jasně, jsem fajnšmekr, na rozdíl od vás, buzny - jenže takhle teď mluvit nemůžu. Nedokážu to. Po pěti ginech bych to klidně řekl, jenže teď mi to přijde jako ta největší hovadina na světě.
Navíc se na mě všichni dívaj. Znají jen pivo a krabicák, občas zelenou a rum s kolou. Gin je velká neznámá.
Nevěděj, jakej je to hnus, ale to jim vykládat nebudu.
"Tak co?"
Tohle je vlastně asi jediná chvíle, kdy se mnou Vára mluví. Proč by se jinak zahazoval s takovou nulou jako jsem já? Teď mám konečně pocit, že jsme si rovni.
"Gin s tonikem mám z jedný písničky - " aspoň to zkusím. Tohle je moje pravda. "Supersonic. Od Oasis."
Vára mávne rukou. Vím, že ho to vůbec nezajímá. "Ty neznám."
Řekl bych, že nemá pravdu. Každej zná Oasis. Málokdo podle jména, ale všichni podle aspoň jedný písničky.
"Hele, jo, počkej," Em. na mě mává rukou, jako bych někam šel a ona mě chtěla zastavit. "To mi něco říká."
Trochu mě to povzbudí. Už asi milion let jsem si chtěl popovídat o hudbě s někým, kdo jí miluje jako já. Em. je podle mě taková. Chtěl bych s ní mluvit někdy trochu vážněji, ne jen pořád o tom, jak jí sere zákaz kouření a jak neodmaturuje.
Chtěl bych s ní mluvit o tom, co má nějaký smysl. Hudba. Když i hudba ztrácí smysl, tak co si ho potom zachovává?
"Jo, Oasis - hele, to byla skupina z Manchesteru," přisunu si židli trochu blíž a položím ruce na stůl. "V devadesátých letech."
Její hnědý oči mě hypnotizujou. Ale nedává pozor - myslím, že tohle poznám. Nemyslí na Manchester devadesátých let, vůbec ne. Spíš jen tupě zírá skrz mě.
"Manchester - " promluví za chvíli. "To je v Anglii, že jo?"
Všichni se smějou. Já taky. Není to k smíchu.
Vára jí poplácá po rameni. "Ty vole, ty seš geniální normálně!"
Snaží se mu vysmeknout. "Tak sory, no, já sem zemák nikdy neměla ráda."
A tím to končí. Oni se smějou. Oni - ti na druhé straně stolu. Vára je jejich guru. Smějou se tomu, že jeden z nich neví, kde je Manchester.
Je mi jich líto. A závidím jim.
Zase sedím sám a oni se baví spolu. Se mnou je tu Elíza a Génius, dva staří známí, co se spolu jednou vyspali.
Přinesli mi gin.
Tohle bude dlouhá noc.

Dozvuky 2015

1. ledna 2016 v 14:35 Ostatní

Leden a únor byly v rytmu bílý amplitudový modulace na černým pozadí. V nervozitě a napětí z odhalení jsme si dávaly tajný panáky na cestu. Bezkonkurenční Alexovy vokály dokreslovaly scény v sobotu ve dvě ráno v tanečním sále, cigaretový kouř a rozbitý skleničky, všechno v táhlým a zastřeným "come on, come on, come on, number one party anthem". Bez toho by leden a únor nebyly úplný.
A pak rána a vysoký sklenice vody a otupělý úsměvy na tvářích všech - a do toho pořád tahle písnička, který každej může dát jaký chce význam.
Ale celý tohle album se pro ten začátek roku hodilo. Teď mám stejnej pocit - že je tu nejlepší možný období na poslech AM. Protože loni to vážně stálo za to.



Další slunečný odpoledne a ty si vykračuješ do rytmu svý oblíbený písničky... Nebylo to slunečný odpoledne, ale utahaný a studený rána, ale ta písnička fungovala stejně. Liamův hlas je jedna z nejlepších věcí, co jsem kdy poznala, a i když není tak perfektní jako Turnerův, tak má tu pravou rock'n'rollovou zuřivost a touhu to zazpívat, zvlášť na těch starších nahrávkách a koncertech, škoda jen že se Liam tak zdevastoval. Tohle album je záruka kvalitní hudby, britskýho rocku, a co na tom že Wonderwoll je sračka - je to sračka ze zlata. Ale miluju Hey Now a Some Might Say, tam podle mě vyniká Liamův hlas ještě víc. Ve Wonderwall se tak plácá na místě s nějakým blbým vyznáním, ale ve většině toho ostatního je LG hvězda první třídy, která si žije svůj dávný sen.
A o tom jsou celý Oasis. Vím o nich všechno to špatný, ale jsem ráda, že na nich vidím i to pozitivní. Jsou strašný, jsou hudební zloději, jsou neoriginální, jsou nafoukaný, jsou nepříjemní a otravní, ale je to poklad Británie a já je miluju.