Pink Floyd - The Wall 1/2

2. prosince 2015 v 22:12 |  Pink Floyd
Nikdy jsem o tomhle albu nenapsala článek. Strávila jsem noci čtením jeho textů, pokusy překládat si je, viděla jsem ho v živém provedení, viděla jsem nesčetněkrát film, viděla jsem koncert v kině, nechala jsem si překopat život jeho větama, a přesto jsem se nikdy neodhodlala k tomu o něm napsat? Sakra. Psala jsem o něm hodně, dřív rozhodně, a i teď na Floydy neustále narážím, protože je to hudba ke který se vracím když mě unavují všechny ty indie nezávislé skupiny a chce to nějakou jistotu a něco, na co se vždy můžu obrátit, a zmiňovala jsem ho v mnoha článcích, ale nikdy jsem se neodhodlala napsat přímo o něm. Napsat vyloženě takový článek. Psala jsem o poměrně dost albech, psala jsem o Kasabian když mě poprvý dostali svojí neklidnou a proměnlivou povahou, psala jsem o Franz Ferdinand když mě vtáhli do světa toho takzvaného indie rocku s vlivy britpopu a post-punku, psala jsem o albu FFS který jsem v době psaní článku slyšela jen dvakrát, psala jsem o všem možným. A nikdy jsem se nedostala k albu, který je pro mě nejzásadnější v životě.
Mnohokrát jsem zmiňovala, jak moc pro mě tohle album znamená. Že mi změnilo život. Že se k němu pořád vracím. Že Pink Floyd mě naprosto omráčili a pořád omračují, i teď, stále dokola, znova a znova.
Ale nechtělo se mi psát článek zasvěcený jen tomuhle albu. Znamená pro mě totiž tolik, že to asi nedokážu vyjádřit, a nechci zůstávat u rozdělanýho článku, který nedokončím, nebo ještě hůř - u článku, ve kterým nebude všechna ta láska a obdiv a oddanost k tomuhle veledílu hudby. Vrcholu hudby.
Miluju Franz Ferdinand, miluju Kasabian, miluju Oasis, miluju Arctic Monkeys, miluju Kaiser Chiefs, Beatles, The Who, mám ráda The Hives a Gorillaz a nakonec i Blur a Pulp a mám strašně ráda Sinatru a Eddieho Cochrana a pak ještě spoustu hudby o který jsem se ani nikdy nezmínila. Ale nikdy se nic nevyrovnalo lásce k Pink Floyd. Ta byla jednu dobu šílená. A i když teď je většinu času skrytý pod vrstvami těch nových lásek, nikdy jsem jí nevytěsnila ze srdce, a pořád existuje a dýchá a žije si vlastním životem. Vracím se k nim. Neustále. Texty mi zní v hlavě a hudba v uších, rozebírám sama sebe, cihlu po cihličce, a nikdy nechci skončit, každý den se vlastně ve svém pokoji dívám do očí géniovi, který za tím stojí - Rogeru Watersovi - i onomu šílenému démantu, který stojí ještě více vzadu - Sydu Barrettovi.
Připadá mi, že je to už strašně dávno, co jsem z nich šílela. Ale jak tohle píšu, dochází mi, že jsem vlastně nikdy šílet nepřestala. Oni jsou tu pořád. Slyším jakoukoliv píseň a je to správně, je to jako vrátit se domů, najít něco, v co se dá věřit.
Ne, nikdy jsem je neopustila. Jenom se skryli pod vrstvy další hudby, co jsem od té doby našla a začala milovat.
Navrš na sebe spoustu vrstev, a pak se tam k tobě přidám. Tak to je. A pak se setkáme na odvrácené straně Měsíce.


Tohle album je víc než jenom album. Tohle je i koncert, animace, film, příběh. Všechno je to spojený. Buď vám to nic neřekne, nebo to budete milovat. Nedovedu si představit, že by někdo skončil na půli cesty - že by si řekl "je to fajn hudba" a tím by skončil. Ne, to nejde. U takovýho díla jako je Zeď rozhodně ne.

Asi o tom ani nedokážu psát, jako píšu normálně o "běžných" albech. To by mi srdce vykrvácelo, haha. Nemůžu se soustředit na text, aniž bych zmínila hudbu nebo filmovou sekvenci nebo něco, co s tímhle mám spojený, nemůžu od sebe jednotlivý písničky odsekat, to nejde. Jedna se přelévá do druhé, zanikají a vznikají v sobě navzájem, ta hudba se přelévá sem a tam, prakticky žádná písnička nekončí tak, jak jsem zvyklá, nikde není to zaseknutí a useknutí a násilný ukončení, prostě to k sobě perfektně sedí a zapadá a ty zvuky, který propojují jednotlivý písničky, dělají mezi cihlami maltu a slepují je dohromady, do jednolitýho celku absolutně bez děr.
Navíc si to album můžete rozkládat a skládat jak chcete. Samozřejmě poslech celého alba v kuse je bezchybný, ale jakákoliv písnička z něj vybraná obstojí i samostatně, i když občas je třeba znát souvislosti pro ten největší požitek.
Můžete obdivovat kytarový sóla a riffy a změny rytmů a hudební zlomy v písničkách, ale nikdy to nebude perfektní bez textů, a znalost textů ztrácí hodnotu bez znalosti onoho příběhu, který za nimi stojí, a k tomu je jedině dobře znát příběh Syda Barretta, který byl předobrazem "od reality odtrženého Pinka". Od reality odtrženého. Tohle spojení mi pořád leží v hlavě a pořád jsem naprosto zblázněná do všeho, co může znamenat.
Žádný spojení mě asi nikdy tak nedostalo, a já ani dnes nevím pořádně proč, ale tahle tři slova mě naprosto vzala a uchvátila a v tu chvíli jsem musela o Zdi vědět všechno a znát ten příběh, znát to, co stálo za všema těma cihlama a co se skrývalo za nimi...

A pořád jsem se toho nenabažila. Pořád jsem si neřekla - dost bylo cihel, dost bylo stavění a bourání zdi.

Protože tu hudbu můžu poslouchat pořád dokola, texty neomrzí, příběh mě uchvátí pokaždé prakticky stejně silně, a když se dostanu do týhle floydí nálady, chci jen listovat knihama co o nich mám, číst si knihu od Nicka Masona, což byla věc co jsem si koupila za svojí vůbec první výplatu v životě (ano, i takový význam to pro mě má), listovat knihou fotografií, poslouchat nervydrásající začátek Another Brick in the Wall pt. 1 a prožívat to všechno znova, tu lásku k Floydům a to šílenství s Pinkem.


Vždyť já ani nevím, jak to celé začít. Napsala jsem toho už dost a pořád jsem ještě ani nezačala.

In the Flesh? Jak to celý začíná? Dost potichu. A nenechte se zmást. To ticho je jen falešná hra s nervama a všechno se to pospojuje na konci. Navíc to celý začíná tak nějak v půlce zvuku. Geniální. Prostě máte pocit, že jste se dostali do už dávno rozehraného příběhu, kde se toho už dost stalo. A je to tak správně, protože přesně to se stalo ve chvíli, kdy jste zmáčkli "play".

Tell me, is something eluding you, sunshine?
Is this not what you expected to see?

Už na začátek takovej výsměch? Jasně. Jsme přece jen uprostřed příběhu. I když teprve na začátku. Hehe. Vlastně se mi tohle strašně strašně strašně moc líbí. Není to to na co jsem byla zvyklá v Tommym nebo Quadrophenii od The Who, není to příběh vyprávěný od začátku do konce. Je to prostě přehlídka jednotlivých kousků zdi.

Neni asi jiný album, který bych opravdu musela poslouchat celý. Jako že když slyším první tóny první písničky, tak vím, že následující hodina a půl patří Floydům a Zdi.

A i když se to pak zklidňuje při The Thin Ice, pořád ve vzduchu visí ta hrozba a nebezpečí (z toho tenkýho ledu?), hlavně když znáte už tu předcházející píseň, a tohle všechno se projevuje nejvíc v tom sestupným konci, ze kterýho vás vytáhne začátek Another Brick in the Wall part 1, což byla odjakživa jedna z mých oblíbených skladeb na albu, nejen kvůli tomu proslavenému pokračování, ale hlavně kvůli tomu, jak jsou si všechny tři části podobný a zároveň rozdílný, jak se ten rytmus a "all in all it's just another brick in the wall" opakuje, jak na sebe navazují, a jak ukazují jedny u klíčových částí Pinkova života (smrt otce, škola, dokončení zdi). A tahle první část je skvělá. Rogerův hlas je skvělej. On se zarývá do duše. A ta hudba taky, neklidná a přetrvávající.

Happiest days of our lives považuju hlavně za most, kterej jak ve filmu tak na albu vysvětluje a nastavuje scénu pro následující skladbu, a Roger zní správně úchylně, to se musí nechat, ale samozřejmě netrpělivě čekám na Another Brick in the Wall part 2, protože tu zná každý, tu miluje každý, tu musíte znát, té se nedá vyhnout. A i když má podle mě primitivnější text než první i třetí část, je nejslavnější, ať už to dělá Gilmour a jeho kytara nebo co (ale v kytarových sólech se nevyznám. Tohle tam prostě patří a hotovo).
Samozřejmě - tahle písnička není úplná bez animace. Bez mlýnku na maso. A na žáky. Vůbec celá filmová sekvence se mi neskutečně líbí, ty uniformy a chodby a místnosti a masky na obličejích.

A Mother jsem stejně nikdy neměla moc ráda, k tomu se přiznám, protože je dost pomalá, a až vlastně na koncertě mě rozbrečela a asi se mě tam poprvý nějak víc dotkla, a od té doby, co jsem jí slyšela tam, mi připadá i mnohem víc nebezpečná.

Oooh, baby, oooh, baby
Of course, momma's gonna help build the wall

Taky myslím, že se mi začalo líbit to střídání Roger-David v hlasech (to teda na koncertě nebylo; ale v klasický albový verzi), ta Rogerova nejistota a strach a Davidovo uklidňující "hush my baby, baby, don't you cry" (protože Gilmourův hlas se na tuhle část hodí) - a to, jak v té starostlivosti a opečovávání je skrytýho mnohem víc nebezpečí než v okolním světě.
Možná.
Ovšem nejsmutnější je konec, samozřejmě, nemůžete nesympatizovat s Rogerem-Pinkem, když se trochu ublíženě a trochu vystrašeně a trochu poddajně zeptá na to prosté:

Mother, did it need to be so..high?

Následující Goodbye Blue Sky je prostě láska na první poslech, může tuhle krásnou kytarovou skladbu někdo nemilovat? Smutek zabalený v tom melancholickém brnkání na kytaru, otázce "slyšel jsi padající bomby?" a v propojení s animacemi, filmovými (letadla měnící se v kříže, vlajka Británie ze které opadávají části až nakonec zůstane jen zkrvavený kříž) nebo koncertní (která je celá krvavá, rudá, děsivá) - ukazuje, jak je to vlastně současná věc a jak jednoduše se dá napasovat na současný dění a věci, jak z letadel nemusí padat jen bomby (že, Rogere?).


Musím říct, že při koncertě (to už bych si asi tak úplně nevybavovala, ale před dvěma měsícema jsem viděla záznam z koncertu a strašně mě to vrátilo nazpět no a vlastně díky tomu jsem začala psát tenhle článek) jsem si u téhle skladby připadala strašně přecitlivělá a bezradná a smutná, a hlavně ještě když se do toho přidaly další pocity z další písničky.

A během Empty Spaces jsem byla úplně v jiným světě, možná i vesmíru. Nevím jestli to dělala ta výška nebo akustika, ale doslova jsem měla závrať. A doteď mám tuhle skladbu spojenou se závratí a obrovskými promítanými scénami a hudbou jako z nějakýho velkolepýho filmu (hlavně na začátku), a rozkouskováváním slov "whatsha-all-weuse-tofill-theemp-ty-spaces-ssswherewaves..." A tak dále. Ten moment byl neskutečný.
Verze na albu nemá takovou sílu. Nikdy jsem neměla jasno v tom, jestli mám radši Empty spaces jako opravdový Empty spaces, anebo preferuju What shall we do now? Obě verze mají svý plusy. Empty spaces je celou dobu taková vlastně dost tichá a nenápadně se vinoucí, ale What shall we do now? vyloženě útočí s těma otázkama a návrhama, co teď dělat?
A v klasický albový verzi vyniká ten úlisně-úchylný Watersův hlas, zatímco v What shall we do now? je dán prostor tý frustraci a vzteku a chrlení slov a spojení, což mi taky přijde neskutečně sympatický.

Young lust je pro mě prakticky vždycky překvapením i chvílí vydechnutí, protože tam, kde se od Mother potápíte hlouběji a hlouběji do smutku a deprese a zoufalství je tohle vlastně poslední záchranný bod, to slyšíte i v hudbě.
Na chvíli se ze všech těch sraček a smutků vyhrabete zpátky do reality a obyčejnýho světa, k vykřikujícím holkám a štětkám a do rock'n'rollovýho světa - a vždycky mě překvapí, že už jsme až tady.
Že ten malý Pink je už hvězda.
Že zeď je už skoro hotová.
Že telefon vyzvání bez odpovědi.
Že není nikdo doma.

Ale jedna z nejlepších věcí na albu je podle mě One of my turns. Miluju ji od chvíle, kdy jsem si poprvý přečetla text.
Ten rozhovor.
Ten zvuk televize v pozadí.
Začátek hudby.
Noc za nocí předstíráme, že je to v pořádku.
A ta chvíle, kdy se Pink promění, to vzedmutí hudby a hlasitosti a veškerýho vzteku.
Filmová sekvence nemá chybu. Destrukce pokoje a vyhození televize z okna starým dobrým rock'n'rollovým způsobem vedou. A líbí se mi celá ta chvíle, kdy se vlastně hudba na chvilku úplně ztiší, jen aby za moment mohla vyjet naplno a Pink vyskočí z té židle...
Jako ta chvíle, ve vztahu, nebo i normálně v životě, kdy "jsme zestárli a už nic není taková zábava jako dřív". A chvíli to zjištění působí jako sedativum, jenže pak najednou je i to málo a místo otupělosti přijde vztek.

A líbí se mi to zlehčování - i když podávaný tak výsměšně a krutě, až to bolí. Vždyť o nic nejde, je to jen jeden z mejch blbejch dnů. A to, jak vlastně Pink uprostřed písničky "nabízí" jídlo/procházku/učení se létat, to je jako další rána pěstí do tý faleše, za kterou skrýváme svoje skutečný pocity. Vždyť on je úplně na pokraji šílenství, má "jeden ze svých špatných dnů" a "jednu ze svých nálad", a do toho vykřikuje "Chtěla bys něco jíst?", jako by to opravdu bylo v pořádku - a přitom už jen z toho hlasu je jasný, že neni.
Možná to moc prožívám. Tuhle písničku rozhodně jo.


Don't leave me now, tohle je to anestetikum, tohle je to (přehnaný) zklidnění a umrtvení a zoufalý doprošování. Komu by to nervalo srdce, když Roger kvílí "don't leave me now"? A přitom se vlastně hudebně nic neděje, ono se vůbec nic neděje, jenom se stále opakuje ten zvuk a dýchání, dost temný zvuk abych řekla pravdu, a tohle je asi jedna z nejbezradnějších situací na celým albu. Hlavně když se dá říct, že je to poslední chvíle, kdy se Pink může zachránit.
Pořád to mám spojený s animací ve filmu. Kdy Pinka ohrožuje vlastně jeho manželka, jejíž stín se přemění na tu zrůdu, a jak se on před ní zoufale brání a skrývá, tady je mi ho obzvlášť líto.

Protože tohle je jeho poslední pokus o setrvání ve skutečným světě. Poslední pokus o obnovení vztahů a zachránění a možná i o zboření pár cihliček ve zdi. Ale ve chvíli, kdy se to "dýchání" a ten pravidelný rytmus vystupňují do posledního "ooh, babe, why are you running away?", je jasný, že na záchranu je pozdě a že zeď je hotová.
Já vím, že na koncertě je zeď doopravdy hotová až po posledním tónu poslední písně z první půlky, Goodbye cruel world, ale podle mě je ve skutečnosti hotová už tady. A to Pinkovo loučení se světem, před kterým se uzavřel, má vlastně dvě části, tu nasranou a vzteklou a prakticky lhostejnou v Another brick in the wall part 3, a pak tu smutnou, tichou, loučivou a roztřesenou, a svým způsobem ne tak ráznou a odhodlanou v Goodbye cruel world.

Takže když se mu v Don't leave me now nedostane pomoci, tak můžete jen sledovat tu hudební linku a spojku do následující písničky. Tohle je taky tragická část, protože byste Pinkovi rádi pomohli. Je to jako by zoufale prosil, žádal, a chtěl nějakou pomoc, jako by říkal "prosím, teď mě neopouštěj, teď ne". Ještě chvíli vydrž, ještě můžeme být zachráněni.
Ale nemůžeme.

Nejvíc je to vidět na tom přechodu písniček, na tý hranici, kterou tvoří zvuk rozbíjení televize.
A hned v tý první větě následující Another brick in the wall part 3. Poslední část téhle "ságy písní" je samozřejmě nejvyhrocenější. První část byla plíživá vzpomínka která se ozývá někde z konce paměti, druhá část byla revolta, ale třetí je okamžitý výbuch emocí.

I don't need no arms around me
I don't need no drugs to calm me
I have seen the writing on the wall
Don't think I need anything at all

Protože tady je ta změna, tohle je nový Pink, tohle je ta přeměna, ten přechod a zlom. Ještě před chvílí bylo všechno jinak, že? Před chvílí tu byla prosba a tragické utrpení. Jenže najednou se v tom trpícím a odstrčeném člověku probudila síla živená vztekem a zlostí a opovržením. A on teď už nepotřebuje pomoc. A Pink viděl "nápis na zdi", což sem zapadá do příběhu a zároveň to má svůj mytický význam. Už není cesty zpět. A taky je to odvržení a odhození toho, co bylo předtím. Tak jako tak, stejně to všechno byly jen další cihly do zdi. A přivedly ho sem.
Pink se změnil. Kdy se z trpícího chudáka, kterému neustále někdo ubližoval, stane diktátor s kladívky ve znaku? Teď. A přitom tím zase ublíží nejvíc sobě, a nikomu jinýmu.

Ach, Pinku...

Poslední záchvěv reality a se objevuje v Goodbye cruel world. Jako by ten vztek náhle vyprchal (a tady je vám Pinka zase líto), ale už je pozdě (zeď je hotová), a finální "goodbye" jako by zakrylo poslední paprsky reality, co snad ještě prosakovaly do světa za zdí.


Goodbye.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Amazonka Amazonka | Web | 29. prosince 2015 v 19:16 | Reagovat

Jak já jsem se zlobila, když jsem si tohle album narvala do mobilu a písničky se mi seřadily podle abecedy... (jo, řadí se mi to prostě tak, jak to tam dám...) "Zeď" je prostě kompletní zážitek, celý to album je jako jedno téměř nerozdělené dílo.

V "pinkflojdovství" jsem teprve nováček, nicméně čím více poznávám jejich tvorbu, tím více mi přirůstávají k srdci a můj relativně nedávný střet s jejich hudbou si dovolím označit za osudový. Vždy jsem je brala jako nějakou skupinu, kterou každej zná, něco na způsob Beatles. Ale nyní mě nenapadá nikdo, ke komu jejich tvorbu přirovnat, přijdou mi jako taková kategorie sama pro sebe.

2 Sunshine Sunshine | 30. prosince 2015 v 10:41 | Reagovat

[1]: To s tím řazením znám moc dobře! Proto jsem si před ty názvy napsala čísla, takže pak se mi to řadilo podle čísel - a teda správně podle příběhu :D
A vítej u "pinkfloydovství"! Určitě to stojí za to. Ve chvíli, kdy začneš jejich hudbu prožívat, jsou osudoví. Nemají srovnání. Dokáží převrátit život naruby a zavést úplně nový chápání hudby.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama