Prosinec 2015

a 2015

31. prosince 2015 v 21:50 Zbytek
Vážně je už 2015? Skoro už ani ne, co? Teda, nemám ve zvyku se dívat za tím, co bylo, a brečet nad tím, takže s tím nebudu začínat ani teď. Mohla jsem pár věcí udělat jinak, ale většinou to všechno byla moje volba, i když ne třeba úplně svobodná, ale nakonec - vždycky to byla moje věc a moje blbost, když se něco nepovedlo tak, jak by mělo. Takže si vlastně nemám na co stěžovat.
A tenhle rok byl skvělej. Ne vždycky, samozřejmě, co by to bylo za rok, kdyby bylo všechno perfektní. Ale nakonec to byl velmi dobrý rok. Na jednu stranu se toho stala spousta a na druhou jako by to bylo včera co jsme s Bárou tancovaly před zrcadlem připravený jít na ples dvacátýho ledna. A teď tu bude zase všechno znova. Je to koloběh, pořád a pořád dokola. Ale nějak mám pocit, že to jde pořád líp a líp. Nebo jsem čím dál větší optimista? Nevím. Zase čím větší optimista jsem, tím horší jsou pak stavy propadu a paniky a strachu z budoucnosti. Ale to je teď vedlejší.
Zůstanu u toho, že to byl dobrý rok.
Všechny ty plesy na začátku, mráz před Jitkou, půjčený kabáty a falešný poplachy a dlaždičky na záchodech a rozmazaná rtěnka před zrcadlem, a tak všechno, to byla krásná doba, doba AM a One for the Road a No. 1 Party Anthem. Jsem zvědavá, jaký to bude teď. Asi až ostudně stejný, předpokládám. Venku zima a unvitř teplo, chuť melounu a strašně nepohodlný boty - co víc by se dalo čekat?
A to všechno bylo pak nějak najednou pryč, a bylo jaro, a Patrolling Days mi hrálo do uší pořád dokola, když jsem v jedenáct dopoledna šla ze školy. Mám v paměti prostě ten jeden určitý den, kdy to takhle bylo. A moje teď už zničený boty s anglickou vlajkou, a Majáles a roztrhaný punčocháče, chuť čaje s mlíkem po ránu, těstovinový saláty k svačině a pořád dokola Patrolling Days. Pořád. Taky odpoledne s Nirvanou a matematikou a čínskýma nudlema a kaktusovým džusem, odpoledne o kterým jsem psala v Magorii. Takový symbol přechodu jara do léta. A pak léto.

Anglie a Ponorka. Takový určující věci. Ponorku jsem přečetla skoro v kuse, pořád jsem jí s sebou nosila. Anglii jsem si užila extrémně. Bylo to krásnější než můžu popsat. Byla jsem na anglickým předměstí a chodila jsem do Sainsbury's a jela jsem autobusem a bylo to tak nádherný a anglický, že to prostě musím ještě zažít, ještě znova a pak zase a zase, protože je v tom ta nejnádhernější britskost. Milovala jsem každou vteřinu. Mluvila jsem anglicky, kupovala věci, ptala se na cestu, poskakovala s K. a Em po nábřeží Londýna. Nádherný období, nádherný dny a noci.

No a léto, léto přišlo náhle, léto ve znamení řidičáků který nebyly moje, ve znamení horkých nocí a nekonečných rozprav na lavičkách, nových objevů v oblasti hudby, řešení cizích problémů, krásných šatů, nesplněných plánů, a samozřejmě práce, práce a zase práce, na kterou jsem si strašně rychle zvykla a hle - když začala škola, práce pokračovala. A vlastně pořád pokračuje. Táhne se to za mnou. Mám pocit, že už se jí nezbavím, haha. Nějak mě pořád pronásleduje.
Ale bylo to opravdu dobrý léto, se spoustou hudby, i když jsem nebyla na Colours, kde byli Kasabian, ale na druhou stranu jsem si jejich hudby užila i tak víc než dost a můžu říct, že jsou podle mě jedni z nejtalentovanjěších současných hudebníků a patří k mým nejoblíbenějším skupinám vůbec. La Fee Verte se mi vryla pod kůži. A spousta dalších písní taky.

No a podzim, hnusnej a studenej podzim, kterej kupodivu letos vůbec nebyl, ani jsem ho nezaregistrovala, možná cestou domů v dešti a se sluchátkama v uších, ale tentokrát tu nebyl žádnej smutek ani deprese, aspoň ne v té podzimní souvislosti. Zamilovala jsem si Sinatru a jeho hlas, kterej neskutečně uklidňuje a hladí, a neznám moc podobně uklidňujících a příjemných hlasů. Přišla jsem na to, že hrozně moc miluju starou hudbu, a letošní podzim byl opravdu v jejím znamení. Měla bych někdy napsat článek o Buddy Hollym a Eddie Cochranovi a spol., kteří měli ještě tragičtější osudy než všichni v klubu 27, ale tolik se o nich nemluví.
Taky jsem si koupila Mafii II a psací stroj a vlastně jsem začala utrácet víc než kdy předtím, ale to přímo souvisí s prací a pocitem, že na to přece mám. V Praze jsem si koupila Velociraptor! od Kasabian.
Znovu jsem objevila lásku k Floydům. Rozepsala se o nich a zaposlouchala se. Miluju je. To není žádná novinka.

A nakonec - zima. Jsem tu zase. Ice openparty se lehce vymkla kontrole. Chudák ten kluk, co se mnou seděl v zastávce a pak na chodníku. Ale Em tam byla se mnou a nebyla na tom o moc líp s tím svým. Ale vlastně to bylo strašně fajn. A na tom jsme se shodly všechny.
A vůbec to nevypadá jako zima. Pořád se scházíme, pořád se smějeme, pořád jsme stejný jako před rokem.

A přitom se pořád měníme a nic už neni úplně stejný jako před rokem, protože se toho stala strašná spousta a něco se vyřešilo a něco ne, ale konečně můžu říct, bez nějakých úzkostných stavů a tak - protože ty přijdou zase za nějakou dobu - teď jsem šťastná. Teď, v tuhle chvíli. Doopravdy.

And if you have nobody left to rely on
I'll hold you in my arms and let you drift
Going down to Lonesome Street


Pink Floyd - The Wall 1/2

2. prosince 2015 v 22:12 Pink Floyd
Nikdy jsem o tomhle albu nenapsala článek. Strávila jsem noci čtením jeho textů, pokusy překládat si je, viděla jsem ho v živém provedení, viděla jsem nesčetněkrát film, viděla jsem koncert v kině, nechala jsem si překopat život jeho větama, a přesto jsem se nikdy neodhodlala k tomu o něm napsat? Sakra. Psala jsem o něm hodně, dřív rozhodně, a i teď na Floydy neustále narážím, protože je to hudba ke který se vracím když mě unavují všechny ty indie nezávislé skupiny a chce to nějakou jistotu a něco, na co se vždy můžu obrátit, a zmiňovala jsem ho v mnoha článcích, ale nikdy jsem se neodhodlala napsat přímo o něm. Napsat vyloženě takový článek. Psala jsem o poměrně dost albech, psala jsem o Kasabian když mě poprvý dostali svojí neklidnou a proměnlivou povahou, psala jsem o Franz Ferdinand když mě vtáhli do světa toho takzvaného indie rocku s vlivy britpopu a post-punku, psala jsem o albu FFS který jsem v době psaní článku slyšela jen dvakrát, psala jsem o všem možným. A nikdy jsem se nedostala k albu, který je pro mě nejzásadnější v životě.
Mnohokrát jsem zmiňovala, jak moc pro mě tohle album znamená. Že mi změnilo život. Že se k němu pořád vracím. Že Pink Floyd mě naprosto omráčili a pořád omračují, i teď, stále dokola, znova a znova.
Ale nechtělo se mi psát článek zasvěcený jen tomuhle albu. Znamená pro mě totiž tolik, že to asi nedokážu vyjádřit, a nechci zůstávat u rozdělanýho článku, který nedokončím, nebo ještě hůř - u článku, ve kterým nebude všechna ta láska a obdiv a oddanost k tomuhle veledílu hudby. Vrcholu hudby.
Miluju Franz Ferdinand, miluju Kasabian, miluju Oasis, miluju Arctic Monkeys, miluju Kaiser Chiefs, Beatles, The Who, mám ráda The Hives a Gorillaz a nakonec i Blur a Pulp a mám strašně ráda Sinatru a Eddieho Cochrana a pak ještě spoustu hudby o který jsem se ani nikdy nezmínila. Ale nikdy se nic nevyrovnalo lásce k Pink Floyd. Ta byla jednu dobu šílená. A i když teď je většinu času skrytý pod vrstvami těch nových lásek, nikdy jsem jí nevytěsnila ze srdce, a pořád existuje a dýchá a žije si vlastním životem. Vracím se k nim. Neustále. Texty mi zní v hlavě a hudba v uších, rozebírám sama sebe, cihlu po cihličce, a nikdy nechci skončit, každý den se vlastně ve svém pokoji dívám do očí géniovi, který za tím stojí - Rogeru Watersovi - i onomu šílenému démantu, který stojí ještě více vzadu - Sydu Barrettovi.
Připadá mi, že je to už strašně dávno, co jsem z nich šílela. Ale jak tohle píšu, dochází mi, že jsem vlastně nikdy šílet nepřestala. Oni jsou tu pořád. Slyším jakoukoliv píseň a je to správně, je to jako vrátit se domů, najít něco, v co se dá věřit.
Ne, nikdy jsem je neopustila. Jenom se skryli pod vrstvy další hudby, co jsem od té doby našla a začala milovat.
Navrš na sebe spoustu vrstev, a pak se tam k tobě přidám. Tak to je. A pak se setkáme na odvrácené straně Měsíce.