Magorie XII.

19. listopadu 2015 v 17:47 |  Magorie
Strašně dlouho jsem tohle nepsala a strašně dlouho jsem nepsala nic. Je snadný říct, že nemám čas. A částečně je to pravda. A když už ho mám, trávím ho jinak než psaním na blog. Článek o pokračování britpopu jsem měla rozepsaný od devátýho srpna. A jinak tu není nic co by se byť náznakem blížilo ke konci.
Došlo mi, jak nehorázný štěstí většinu času mám. Možná dělám šťastný události i z naprostých hovadin, ale pro mě je každej aspoň trochu dobrej den skvělej. Ať už se držím starých linií nebo mezi regály s krabicákem s K. pátráme po calvados nebo sedim v divadle na Revizorovi nebo bloumáme po prostorách UK.

Mám pocit že jsem za tenhle podzim navštívila milion dimenzí a tisíce míst, nejspíš ve svým mozku. Trochu jsem si přehrabala priority a uklidnila se z hysterismu léta a začátku září. Vztahový krize a tak. Teď pořád sebe a kamarády vidím jak se na vlnách šílenství a vylepování básní "Lenin žil, Lenin žije, Lenin bude žít" po stěnách školy neseme někam k ještě větším dadaistickým dobrodružstvím. Protože pes je houpací síť. Protože když jsem od Erika chtěla pití, začal mávat prsty ve vzduchu a prohlásil "Teď ne, já hraju na klavír." Protože jsem na zakouřeným bowlingu neviděla nic, držela jsem mezi prsty cigaretu a Tom se smál, že takhle si mě musí zapamatovat, a já neviděla nic, akorát to, jak se mi před očima hádají ti nejmilovanější a nejbližší lidé, a viděla jsem to jejich přátelství jak se rozpadá, jak jejich hlasy sílí a jak se jejich výrazy mění, jak se to dlouhé přátelství bortí pod tíhou naprosto nepochopitelných argumentů a výčitek, a ta noc, která byla nádherná, se najednou mění v noční můru, každej má svojí pravdu a svůj názor a nikdy se nedohodnou, a pak stojím s Várou na dámách a ťukáme na kabinku kde je K., a na zemi je voda a nejsou tam zrcadla a Bára stojí venku se skleničkou koly s rumem a všichni říkáme to, co jsme nechtěli, a nemyslíme to tak, jak to zní, ale nedokážeme se tomu ubránit.

A K. pak pobíhá po baru s cigárem a vodkou a Vára jde k sobě, mám spát u něj, chce nám nechat klíče, Bára se urazí, Em navrhne že můžem jít k ní, nikdo se na ničem nechce dohodnout, začnou si vyčítat všechny hovadiny a tvářit se, že dneska se obětovali pro ostatní. Fascinující. Kdyby se tam právě nerozpadaly mezilidský vztahy, byl by to příklad na studii chování.


Na open byla jen Em a Anni a a flašky s vínem schovaný v křoví. Smály jsme se na sebe a stály zabořený podpatkama v bahně a já měla kostým Flashgirl, Em Batgirl a Anni Superwoman. Bylo to poprvý a doufám že ne naposled co jsme takhle dokonale a ve velkém předstíraly že jsme někdo kdo nejsme. Bylo to skvělý. Cizí lidi na mě mluvili a chválili mi kostým a my tři jsme tam klopýtaly z lesíka ke dveřím a dovnitř a pak jsme venku potkaly Génia a Topiče a K. a další inteligenty který přišli k baráku ale nechtěli dovnitř, aby nemuseli platit vstupný a namyšlení se svojí plnoletostí plánovali začít obcházet skupinky ožralých dětí venku a šeptat jim "Nechci nijak plašit, ale táta dělá u policie a říkal, že dneska večer má být zátah..." Celá Jitka má ještě v paměti zátah z předloni. Nikdo by tam nechtěl být. Em říkala, že když za ní přišla ženská se slovy "dobrý večeř, mohu vidět váš občanský průkaz?", ona odpověděla "promiňte" a prošla kolem ní. Shodly jsme se, že tohle je nejlepší způsob. Anni se tehdy svezla domů v policejním autě.

A stejně jsme si z Báry dělaly srandu, že ona by byla vždycky ta první kontrolovaná.

Jak divná ta situace je mi začalo docházet až ve chvíli kdy mě nějakej třiatřicetiletej kluk držel za ruce a já měla v puse jeho jazyk a nemohla si vzpomenout, jak že se jmenuje. Em seděla na obrubníku a povídala si s někým cizím. Byla jsem pak s nima a omylem si udělala asi padesát fotek silnice. Vůbec jsem nekřenila. Ten kluk odjel a my vesele blábolily o tom, že by nám teď zátah nevadil protože jsme byly docela daleko od vstupu. Em se povedlo tehdejší razii vyhnout díky tomu že byla venku. A pak se zvedne a odejde a já sedim na chodníku sama, v kostýmu Flashgirl. Pak jsem v bahně stála u břízy, pouštěla si nahlas La Fee Verte a psala nasranou zprávu na messengeru.

Věci byly zajímavý už tehdy, a to byl teprv konec září.
A od tý doby a o flašku calvadosu a jedny obarvený vlasy později jsem tady teď.
Na bowlingu nebyl bowling, ale zbytečný hádky s kamarádama. Útěky domů a do bytů ostatních a nově otevřená mexická hospoda a víno a věk na kterej se nikdo neptal a jídlo, který nikdo nedojedl. Dělila jsem se o deštník s holkou, kterou neznám. Pak jdete nocí na sídliště s Eli a ta vám pouští fiXu a diví se, že jí znáte, a snažíte se jí něco vysvětlit, ale skončíte u společnýho citování textů; našly jsme společnou řeč a nechtěly se jí vzdát, takže od křižovatky k nemocnici to byla krasojízda a ona se strašně smála, že by nikdy tohle nečekala. Upřímně, já taky ne.


Ale spala jsem u Em v bytě na podlaze a ráno mě pálily oči a bylo teprve šest deset a já musela jít domů, s K., která se ještě neprobudila z naštvání, a cesta ze sídliště na sídliště nikdy nebyla delší. Ty dvě spolu nemluvily. Smrděly nám vlasy cigaretama a K. řekla, že chce cigaretovou špičku, zatímco já si procházela fotku z noci kde jsme spolu ještě šťastně až do smrti seděli všichni u stolu.
A nad sídlištěm svítalo.

Takže ta podzimní melancholie nějak nepřišla. Nebo jsem si jí nevšimla. Líbí se mi, že už zase čtu. Mnohem víc než přes léto. A už to nejsou jen fakta a životopisy. Mám pocit, že takhle to mělo vždycky být. A budu mít psací stroj. Mám strašnou chuť psát a přesně vím co.
A rozhodla jsem se nenechat strhnout úzkostma z mluvení s lidma co se tváří že jsou chtřejší než já, a ta bába v práci má smůlu, kašlu na ní, prostě až za ní budu muset jít kvůli klíčům, tak jako rovný s rovným. Ne že já jsem ten outsider, ubohej a malej a hloupej, co se bude doprošovat a koktat a třást se. Připadám si chytře a dospěle, když můžu klapat podpatkama po tý chodbě. A když dostávám hnědou obálku se svým jménem a úzkou páskou s číslama. Ale nepatřim tam a vím to. Chci vidět, jak dlouho mi tohle odhodlání vydrží.

Jsou skoro Vánoce a jediný, co mě zajímá, je, že to za chvíli bude sto let od narození Sinatry. Hrozně mě jeho písničky uklidňují - nebo prostě cokoliv co zpívá, jasně, i ty písničky co nejsou jeho ale "jenom" je nazpíval - můžu to poslouchat donekonečna. Ne že bych z toho čerpala životní moudra a pocity a myšlenky, ale prostě můžu to mít puštěný pořád, hrozně mě uklidňuje a utišuje a naplňuje pocitem hřejivý lásky a pohody a klidu, že je všechno v pohodě. Ale já byla vždycky milovník starý - opravdu starý - hudby. Akorát jsem jí nikdy takhle neposlouchala.

S Redem zase trávíme čas na dějinách umění a kombinujeme užitečnost znalostí a seminářů a naší lásky k Epic Rap Battles of History, protože to je zase jedna z věcí co nemám společnýho s nikým jiným kromě něj, takže to je prostě naše speciální věc. Renesanční umění a rap, to je naše.


Nakonec i dělání letáků ve stylu Warhola a jejich vylepování na zdi, dělení se o arašídy a vtipy o Freddie Mercurym na obraze Primavera jsou něco, co asi nikdo kromě něj pochopit nemůže.

Ale s K. jsme vypily calvados a smály se pověrčivosti a hlouposti pátku třináctýho a plánovaly otevření kadeřnictví a hrály si s mými vlasy a jejich barvou a délkou a s plánováním budoucnosti a zapíjely tyhle debaty energetákem, kterej pořád stojí na stole, a usínaly na zemi a na gauči s Vítězným obloukem pod hlavou.
A ráno jsme se probudily a na instagramu se všichni modlili za Paříž.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama