Britpop - kde jsou teď?

9. listopadu 2015 v 17:19 |  Ostatní
Britpop jako takový je skoro mrtvý, ale jeho představitelé ne - heslem britpopu nikdy nebylo "žij rychle a zemři mladý", takže britpopové hvězdy se sice sjížděly kokainem a někdy i heroinem, ale ne natolik, aby na to umřely.
Sice si díky tomu z devadesátých let moc nepamatují, ale pořád můžou jít dál a věnovat se dalším projektům. O těch bych chtěla psát dnes. Minule to bylo o slávě v devadesátých letech a o jejich příspěvcích britpopu tehdy.
Jenže Albarn dělal spoustu věcí mimo Blur, oba Gallagherové mají/měli vlastní skupiny po rozpadu Oasis, LG si založil módní značku, Jarvis Cocker se vydal na sólovou dráhu.
Přežili divokost devadesátých let a dali se na sólový dráhy/začali se věnovat věcem mimo hudbu/dělali do různých divných oborů, co je zrovna napadly. Fanoušci z nich mají srandu, ale pořád je milují - je lepší když se Alex James z Blur věnuje sýrům a farmaření než kdyby byl postý na odvykačce, a Liam Gallagher může dát světu stále něco ze své osobnosti spíš takhle než kdyby se předávkoval...
Akorát je v tom jedna chyba. Britpopové hvězdy nebudou nikdy hvězdami tragickými. Jejich předávkovávání se u nich nevedlo ke smrti, "jen" k trapným excesům a občasným zhroucením a záchvatům paniky, a koho zajímá tohle, když oni to stejně přežili, a teď se plahočí s řídnoucími vlasy a přibývajícími kily po pódiu a snaží se hopsat jako kdysi... Ach ano, britpop. Jeho smůla je, že nebyl extrémní. Jakkoliv bojoval s americkým grunge, jakkoliv dobře grunge Blur zparodovali v Song 2 - britpop postrádá hrdinu, mladého, krásného, nešťastného, tragického hrdinu.
Tomu se říká povrchnost. Ale funguje to dobře.
A britpopu taková postava chybí. Kdo by měl být hrdinou britpopu? LG a jeho hulvátský chování a žvýkání a styl chůze a lennonovský brejličky a přesvědčení, že je inkarnací Johna Lennona? O britpopu se všeobecně soudí, že je rozťatý na dvě půlky - blurovskou a oasisovskou. Jenže fanoušci Oasis se ještě dost často dělí na fanoušky Liama a fanoušky Noela.

Liam je hulvát, nevychovanej fracek, toužící po neustálý pozornosti a konfliktech.
Liam je jediná upřímná postava v hudebním průmyslu, a lidi ho nenávidí právě za jeho upřímnost.
Noel je namyšlený stárnoucí idiot, který si myslí, že je nejlepší na světě ve všem co dělá, a svojí arogancí a přezíravostí a snahou hrát si na hudebního boha, kterým není, štve všechny kolem.
Noel se vyhrabal z dělnickýho Manchesteru, prožil si těžký dětství s tyranským otcem, vyhazov ze školy, problémové dospívání, divoký mládí a stal se legendou, získal titul "božský génius" a dosáhl toho, o čem vždy snil - přestože mu v začátcích všichni říkali: Z takovýho prostředí, z jakýho seš ty, se rockový hvězdy neroděj.

Vyberte si, co chcete. Ale v každým tvrzení je pravda.

Jenže Liam a Noel, už od dětství zvyklí na rány, fyzický i psychický, se nikdy z ničeho nezhroutili.
Lepší adept by byl Albarn. Jenže Damon ten přerod z frajírkovskýho kluka s naušnicí do inteligentního muže s přehledem o světě a jeho problémech a snahou zachránit všechny a spasit je, zvládl. Dobu závislosti na heroinu navíc ani nijak zvlášť neodsoudil. Řekl, že mu to pomohlo uvědomit si spoustu věcí.
A Jarvis Cocker? Ten se držel v pozadí, jako vždy. Na rozdíl od Gallagherů a Albarna neměl nikdy chuť vystavovat svoje problémy na odiv veřejnosti a chlubit se, na jakých předáváních cen se čím sjel a kolik za jakou drogu utratil. Svoje si zkusil, o tom nikdo nepochybuje. Ale nedělal z toho aféru.

Takže - kde by měl britpop brát své tragické hrdiny? Nemá kde. Proto se tu nemohu věnovat jejich tragickým smrtím, protože ty ještě - díkybohu - nenastaly. Budu se věnovat jejich tragickým žitím.

Slavná britpopová parodie na skvělý film Trainspotting, ve kterém se mnoho britpopové hudby objevilo




Blur
Z původní čtyřčlenné skupiny se v roce 2001 během nahrávání alba "Think Tank" utrhl Coxon. Skupina nahrála tohle album bez něj a pak se rozešli. (v průběhu čekání na další studiové album vyšly dvě live alba). Alex James se začal věnovat sýrům, Dave Rowntree politice, Damon Albarn koupil dům u Reykjavíku, začal hlásat protiválečné názory a zasazovat se proti válce v Iráku a Afghánistánu. Co je ale hlavní a důležitý pro hudbu - Albarn se proslavil i se svou druhou skupinou, Gorillaz. Vznikli už v roce 1998. A stali se nejslavnější virtuální skupinou. O nich budu ještě psát později, v části "Co vzniklo z britpopu".
Blur se dali zpátky dohromady pro koncert v roce 2009 v Hyde Parku. A pak na Brit Awards 2012 a na uzavíracím ceremoniálu londýnských olympijských her.
Nakonec odjeli spolu i na turné a dali se do nahrávání nového alba. The Magic Whip. Vyšlo 27. dubna 2015 (a já byla u toho a pamatuju si to!).

To album je mi mnohem sympatičtější než dřívější nahrávky z devadesátých let - tam mám z každého alba oblíbených pár písní, tak dvě tři, a hotovo - ale The Magic Whip se dá poslouchat celý. To album se mi líbí, přestože "hitovky" a jasný písničky jsou tam jen dvě, a to hned ta úvodní - Lonesome street - a pak ke konci veselá zpěvavá Ong Ong. Zbytek je unylý, smutný, osobní, přemýšlivý (jak se stalo Albarnovým zvykem), skoro vůbec to nepřipomíná ty rozjuchaný kluky z Girls and Boys a Parklife. Víte, Albarn hrozně dospěl. Tam, kde skákal do rytmu Parklife a zpíval ty devadesátkový hity, tam je teď takový zamyšlený a zodpovědný a celkově dospělý. Nevím, jestli za to můžou drogy nebo ta angažovanost v protiválečným hnutí nebo co, ale prostě působí hodně jinak. Už to není ten fracek, vzbuzuje dojem vážnosti a přemýšlivosti a možná až geniality. Rozhodně myslí hodně, to nezapřu. A vyzařuje z něj inteligence, i když se občas chová jako idiot, to ano, ale už to vůbec není to idiotsví z Brits Award z devadesátých let, kdy Blur a Oasis soupeřili o to, kdo bude sprostší a kdo to komu víc natře.

Albarn, 2015


Jeho heroinové období z něj neudělalo trosku, jenom zásadním způsobem změnilo jeho myšlení a chování. Jakkoliv nemám ráda toho blonďatýho frajírka z devadesátých let, to, co se z něj stalo v době braní heroinu a potom, už je něco úplně jiného. Stačí si srovnat Girls & Boys s čímkoliv pozdějším, Song 2 je sice skvělá a úžasná a božská, ale je to píseň dělaná z hněvu a pomstychtivosti, takže to není dobrý příklad - ale třeba The Universal je skvělá, zvlášť pokud máte rádi Mechanický pomeranč, nebo jednoduše divný videoklipy během kterých budete mít napnutý každý sval v těle.
A ta hudba taky. Nemám nijak zvlášť ráda Albarnův hlas (spíš v Gorillaz, když už, tam se mi líbí a strašně se hodí k 2D), a tady na tý písničce oceňuju tu smyčcovou část a to "it really, really, really could happen...", v kombinaci s bělobou klipu a jeho bizarností je to strašně skvělý. Musím říct, že tu skladbu mám hodně ráda.


Ale když už jsem se zmiňovala o heroinu, nemůžu zapomenout na jinou skladbu - na tu heroinovou. V ní je ta atmosféra, ta krása i smutek a nemožnost cokoliv dělat a podvolení se osudu a neschopnost pustit se toho. Beetlebum. Ten začátek, ten stále se opakující zvuk, a potom ten text zpívaný jakoby mlhavě a unaveně a tiše, to všechno tvoří takovou podmanivou píseň. Je to jako odevzdat se a nechat se nést. A to přesně v tom textu je. Poddat se, uvolnit se, jen tak plout. Ale vůbec to není bezstarostný. Ne, je to smutný. Beetlebum, what have you done? A potom se v textu několikrát opakuje ta otupělost a smutek a neschopnost se hnout a bránit se - je to jen o tom ležet na zádech a dívat se do stropu a pomalu umírat. I když nejdřív je v tom apatie - nothing is wrong, nic není špatně; všechno zmizí, všechno se vytratí, nic už neexistuje.
Je to strašně krásný. A ve videu ta část, kdy Damon leží na zemi - ach.
He's on, he's on, he's on it. Už v tom jede.




Oasis
Stejně jako Oasis měli největší slávu a největší hity a nejvíc mediální pozornosti, jejich rozpad byl nejbolestivější a nejvíc probíraný ze všech. Skupiny jako Oasis se nerozpadají pořád. Beatles se rozpadli, ano. Rolling Stones? The Who? Led Zeppelin? Pink Floyd? Skoro všechny obří skupiny přečkaly krize bez rozpadu, i když se jim měnilo osazenstvo a provázely je spory mezi členy atd atd. Jenže ty skupiny se nakonec nerozpadly. Aby se skupina rozpadla, musí jí třeba umřít zpěvák. Někdy ani to není dostatečný důvod. Zkrátka, Oasis se rozpadli uprostřed turné, protože Noel a Liam byli v jedný místnosti a mluvili spolu. Takhle jednoduchý to je.
Noel to pěkně vysvětlil v jednom interview "Teď je všechno v pořádku, teď mezi námi už nejsou problémy. Nemluvíme spolu, takže nejsou problémy."
Noel ze skupiny odešel před koncertem, který byl jedním z posledních v tom turné. Tohle vede spoustu fanoušků k doměnce, že to turné vlastně nebylo ukončené a že Noel prostě musí někdy dokončit, co začal - takže věří, že se Oasis dají dohromady třeba pro ty "zbývající" dva tři koncerty.
Myslím že Noel na tohle kašle.
Prohlásil, že Oasis se nesejdou a žádný koncerty nebudou. A pokud ano, bude to stát kurevsky hodně. A udělá to jen pro peníze. Nic víc. Ale tolik peněz prý nikdo nemá.
Hned po rozpadu v roce 2009 to vypadalo, že Liam ani Noel už nikdy ani nevysloví jméno toho druhého. Noel si "potřeboval odpočinout", protože, jak řekl už mnohokrát dříve, "Pracovat s příbuzným je vždycky náročnější než cokoliv jiného, zvlášť když tím příbuzným je Liam Gallagher."
LG nevypadal, že by si Noelův odchod nějak bral. Byl pořád stejně cool a v pohodě a povýšený. Založil si móní značku a ze zbytků Oasis zformoval skupinu Beady Eye, a vzhledem k tomu, že mu v Beady Eye zůstali hudebníci z Oasis, vypadalo to, že má lepší start pro "sólový projekt" než měl Noel (který si ale dokázal složit vlastní skupinu - Noel Gallagher's High Flying Birds).

Jenže Liam nikdy nebyl hudebník, on byl opravdu "jen" zpěvák. Skupina může stát na jeho osobě, ale když nemají písničky na hraní, nepomůžou si. Chvíli jo, ale po nějakém čase to přestane stačit i velkým fanouškům. Přitom si myslím že skupina Beady Eye není nijak hrozná. Ale chybí jí Noelova textařská schopnost a upřímně - chybí jí Liamův charakteristický zpěv. Liamův hlas, který se tak vryl do duší "dělnické třídy" v devadesátých let, se změnil, a i když pořád je a existuje, už v něm není ta síla a energie a krása a všechny ty věci... Pořád zpívá, ano, pořád umí zpívat, ale není to ono, není to ten pravý LG-hlas. Na tom se shoduje hodně fanoušků. A někteří tvrdí i tohle (což dává smysl) - usmíření Oasis a nový turné by bylo super, ale nechci aby se to stalo - nechci sledovat jak Liam na pódiu bojuje se zpěvem a jak ty krásný písničky jsou ničený jeho zničeným hlasem. Jeho hlas není zas až tak špatný, ale prostě kdo zná tu devadesátkovou verzi, může se na to jeho snažení z posledních let vykašlat, protože už to není ono.

Takže LG si drží pověst největšího idiota a "národního pokladu" Anglie, píše na twitter poznámky k fotbalu nebo k tomu, co napsal hudební magazín NME, a komentáře na Noela a vzkazy jako "až si se mnou budeš chtít promluvit, víš kde mě najdeš" a tak. Fanoušci se sází, kdy se konečně bratři usmíří. LG zveřejnil fotografii s VIP vstupenkou na Noel Gallagher's High Flying Birds. Fanoušci šílí, noviny píší o turné které by se mělo odehrát v následujícím roce, "zdroj blízký Liamovi to potvrdil", milovníci britpopu jsou na mrtvici - a Noel Gallagher to všechno se svým klidem a cynismem popře a prohlásí, že Liam by se měl zamyslet nad tím, jak falešné naděje u fanoušků vyvolává a že to k nim není fér.
Takhle to teď funguje. "Zdroj blízký LG" šíří do světa zprávy o blížícím se znovusjednocení Oasis, Noel se vyjádřil, že "ten blízký zdroj se s Liamem určitě probouzí každý ráno v posteli", čímž měl na mysli Liamovu manželku (oni svoje manželky navzájem nikdy neměli rádi. Liam Noela nepozval na svou svatbu a pak mu - jak praví legenda - v neděli ráno zavolal a oznámil mu, že se oženil, a zeptal se, jestli je překvapenej. A Noel odpověděl "Nejsem překvapenej, že ses oženil, spíš se divím, že seš tak brzo vzhůru." To je typicky noelovský).


V dobách Beady Eye složil Liam píseň (ano, dokonce to zvládl) nazvanou Don't Brother Me. Je to hodně osobní, je to hodně výsměšný, Liam se staví do role mírumilovného bratra který se chce usmířit. Přestože v prvních verších se posměšně vyjadřuje k Noelově sólové tvorbě a paroduje jeho píseň "If I had a gun..." ve slovech "Did you shoot your gun?", tak následně se kouzlem přemění na po-rodinném-usmíření-toužícího lidumila a nabízí olivovou ratolest.
A přestože ta píseň zněla mnoha lidem v době svého vzniku falešně, teď už mi taková nepřipadá. Složil novou, další, letos. A co v ní neudělal? Ano, opět zmiňuje Noelovu píseň - z nejnovějšího alba "Chasing yesterday" - a bere si kus jejího textu - "In the morning I hear you say 'There's no love worth chasing yesterday..." A vypadá to, že Liam - poté, co ztratil vlastní skupinu - se připlazil na kolenou za Noelem a prosí ho o znovuobnovení Oasis a o novou dávku tý nejpodmanivější drogy, jakou kdy okusil - slávy.
Liam by byl skvělý tragický hrdina, aniž si to kdokoliv uvědomuje. Jenže kolem něj je tolik komedie, že se k tý tragický podstatě nikdo nedopracuje.

Liamova slavná fotka se vstupenkou na Noel Gallagher's High Flying Birds, která způsobila pozdvižení


A co Noel?
Noel má všechno. Má skupinu, turné, spoustu fanoušků - ne sice tolik jako za dob Oasis, ale to je pochopitelné. Má manželku a děti a peníze a slušný život. Proč by se měl chtít vrátit zpět do toho mlýnku na maso s názvem Oasis - aby se konečně s bratrem servali do krve? Ne že by to ještě neudělali. Během nahrávání Whats't the story...? Noel pracoval ve studiu a Liam - z nějakých obyčejnými smrtelníky nepochopitelsných důvodů - se rozhodl ho nasrat, zašel do hospody a přivedl do studia bandu ožralů. Skončilo to bitkou a Noel měl po ruce (náhoda?) baseballovou pálku.
Ne, Noel tohle už nemá zapotřebí.

Noel má svojí skupinu, která má v názvu jeho jméno, a s blahosklonným povýšenectvím poskytuje rozhovory, v nichž dává všem najevo svojí nadřazenost - ale naprosto úžasným způsobem, který lze buď nenávidět za tu povýšenost, a nebo milovat za vtip.

Noel byl většinou známý jako ten tišší a klidnější, alespoň na veřenosti a před kamerami, a když Liam v devadesátých letech agresivně vykřikoval, že rozbije držku Robbie Williamsovi, a Williams mu to oplácel neméně bojovným stylem, Noel to komentoval svým legendárním:


A zatímco Liam se nyní už dokázal uklidnit ze svých "hejtů" na všechno, Noel se teprve rozjel ve velkém. Jenže zásadní je, že Noela nesmíte nikdy brát příliš vážně. On opravdu nemá důvod se zabývat zpěvačkami typu Miley Cyrus nebo Taylor Swift. Zajímavější to začíná být ve chvíli, kdy se naváží do Alexe Turnera nebo Serge Pizzorna, tedy kolegů z aspoň podobnýho hudebního stylu.
Hlavní je - nebrat si to doslova. Gallagherové jsou Gallagherové. A dokud není člověk uražen aspoň jedním z Gallagherů, není doopravdy slavný. Ano, Noel řekl, že One Direction jsou parta zasraných čuráků; že jeho kočka je víc rock'n'rollová než Justin Bieber; že o Taylor Swift si nikdo nemyslí, že umí zpívat, kromě jejích rodičů, a tak dále. Ale tohle je prostě čistě pro pobavení, tohle on ani nemůže myslet vážně - respektive může, a asi i myslí, ale on si jen užívá své postavení hudební legendy a čím jiným by se Gallagher měl bavit než urážením ostatních?
Nejhlavnější je, že on to taky nebere vážně - on jen čeká na odezvu. Když urazil Eda Sheerana, Sheeran se nezalekl a místo aby mu to oplatil, nabídl, že dostane jeho dceru na svůj koncert. A Noel se vesele zasmál, prohlásil, že ten kluk Sheeran je vlastně fajn, a bylo to v pohodě.

Pak kritizuje Turnera a Pizzorna za jejich touhu zalíbit se fanouškům a přílišnou starost o vzhled a o to, jakej maj účes. To jsou věci, který opravdu Oasis nikdy neřešili.
Ale s Kasabian bývali Oasis na turné, Pizzorno a Meighan mají Gallaghery za svůj vzor, a není to tak dávno, co se Noel vesele fotil s Turnerem, načež prohlásil, že by radši vypil kanystr benzínu než poslouchal interview s Alexem.


Jo, Noel Gallagher bude navždy Noel Gallagher. Hrozně mě tenhle chlap baví.

Pulp
Pulp spolu sice vystupovali na festivalech v roce 2011 a 2012, ale jako skupina mají ukončenou činnost a nejsou spolu. Jarvis Cocker se vydal na sólovou kariéru, která strašně připomíná Pulp - on se vůbec nezměnil, písničky jsou pořád ve stejném duchu, akorát bez tý diskotéky kolem - jsou to Pulp bez vlivu syntezátorů a osmdesátých let a tanečnosti. Zůstala ta Jarvisova slavná poetika a zpěv, akorát hudba kolem je jiná. Občas jemnější, s klavírem a akustickou kytarou, jindy mnohem rockovější než bývalo za dob Pulp. Ale u Cockera to bylo vždy hlavně o textech - a ty mají pořád stejnou schopnost vyprávět příběh.
A Jarvis se s žádnými pocity neskrývá, píše o touhách a chybách a temných stránkách a mě opravdu mrzí, že je tak upozaděný jen proto, že se nikdy nepředváděl, až teda na ten incident s Michaelem Jacksonem - v roce 1996 se Brit Awards účastnil i Jackson a s početnou skupinou tančníků předváděl píseň "Earth Song", a ten nenápadný brýlatý první hipster na světě se dostal na pódium a vystrčil na Jacksona zadek. (oblečený). Aby dal najevo, co si myslí o pompéznosti a nabubřelosti toho vystoupení.

Ale od té doby uběhlo hodně let, Cocker zestárl, stále stojí kdesi v pozadí, a i když jeho písně nemají chybu, chybí jim ten disko nádech z dob Pulp a sám Jarvis není dostatečně ambiciózní a slávy-chtivý, aby se s tím dral do popředí. Fanoušci si ho najdou, to on ví.

Cocker 2015

Další projekty:

Gorillaz - Albarnova věc. Geniální a mistrovský nápad, virtuální skupina, úžasná hudba a zvláštní texty, ve kterých všichni vidí drogy. Frontman 2D je velmi inspirován Damonem z devadesátých let - neustále pod vlivem (Damon býval pod vlivem drog; 2D pod vlivem prášků), ale pořád roztomilý. I když vypadá, že nemá tušení, co se vlastně děje.
Propojenost a komplikovanost celýho tohohle projektu je skoro dechberoucí, jejich živý vystoupení a videa taky, protože jste někde mezi realitou a fikcí, a všechno se to prolíná a kombinuje a 2D a Murdoc a spol. skutečně ožívají, protože kdo určil kde je hranice mezi člověkem a umělcem a skutečnou osobou...


Beady Eye - skupina Liama Gallaghera, vlastně to, co zbylo z Oasis po odchodu Noela. Nemůžu říct, že by byli špatní, ale Liamův hlas už nestačí na to, aby z jen-tak-nějaký-skupiny udělal dobrou skupinu. Bez Noela to moc nejde.
Ale mám od nich ráda pár písniček, asi nejvíc Don't brother me (kvůli Gallagherovským vztahům) a hlavně Beatles and Stones. Ta je hodně pěkná a taková typicky liamovská - ustojím zkoušku času jako Beatles a Stones, nědělám co po mně ostatní chtěj, a to je děsí, ale je mi to jedno. A zároveň zní pohodově, taková fajnová jízda s Liamem.
Jinak si je občas poslechnu, ale neni to nic srdcovýho ani zásadního. Poslouchají se dobře, ale v hlavě nezůstanou.

Noel Gallagher's High Flying Birds - Noelova skupina (to by nikdo nečekal), se kterou poměrně úspěšně objíždí svět. Jsou o něco baladičtější než bývali Oasis, ale nechybí jim rytmus a skvělý texty. Ale i Noel se do toho dokáže občas pořádně opřít, třeba v In the heat of the moment. A občas má člověk chuť si jen tak v pohodičce broukat melodii a kývat se do rytmu, v The death of you and me. Nebo prožívat drama v The ballad of the mighty I, což je podle mě jedna z jeho nejpovedenějších skladeb. Určitě aspoň o jednom z jeho dvou alb něco napíšu v samostatným článku, protože je mám ráda. Nejsou nijak převratní, originální, experimentální. Drží se klasických témat a klasického zvuku. Ale Noel si prostě jede po svý lajně a sere na ostatní. Všichni už vědí, že je génius, a on to znova dokazovat nemusí. Takže jeho písničky jsou pohoda na druhou, i když někdy smutný.


Pretty Green - nejlepší věc, na světě; módní značka Liama Gallaghera. Ano, toho Liama Gallaghera.


Ale ne, nechci mu křivdit. Liam nosí hnusně zelený bundy parka, klobouky, čepice, šátky s paisley vzory, a občas se dokáže vyšvihnout i do elegantního obleku. Ale stejně jsem se smála, když jsem viděla jeho módní značku.


A přitom Liam chvílema vypadá naprosto normálně a vychovaně a slušně a působí jako jakási mezigenerace mezi Paulem Wellerem a Milesem Kanem. Liam je takový chameleon. A i když nemám ráda to označení - řekla bych i "komplikovaná osobnost". Asi jako jeho milovaný idol John Lennon, který byl citlivý a nadaný a hlásal mír a chtěl štěstí a lásku, a přitom se k oběma svým manželkám choval strašně, urážel i svoje nejlepší přátele, a neustále se choval sobecky. V Liamovi je strašně jednoduchý vidět jen idiota.



Takže svět britpopu je stále živý. Blur můžete poslouchat na jejich nové desce, která je ale už opravdu zjevně jejich poslední. Jarvis Cocker, který stejně v Pulp hrál největší roli, stále tvoří se stejnou poetikou a podobnými tématy jako vždy. A u Oasis můžete doufat v znovusjednocení - ačkoliv je otázka, jestli by takové nouzové řešení prospělo legendě Oasis, nebo ji spíš poškodilo. Všichni si chtějí pamatovat zamračeného ošklivého Noela Gallaghera a opilýho vlasatýho Liama s lennonkama, jako to bývalo v devadesátých letech, protože tehdy Gallagherové přepsali historii hudby. Oni kopírovali Beatles; a téměř všechny dnešní skupiny zase kopírují Oasis.
Náhlé usmíření a sjednocení by trochu tu slávu asi pokazilo. Ale byla by to senzace, to přiznávám. Zatím můžete poslouchat What's the Story..? a The Magic Whip a Different Class. A nakupovat u Liama v Pretty Green.

A abych to ukončila přesně v té náladě, v jaké bych si přála aby sláva britpopu pokračovala - Don't look back in anger. Jedna z nejslavnějších a nejkrásnějších balad britpopu, ale ne tak strašně ohraná jako Wonderwall.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama