Listopad 2015

Magorie XII.

19. listopadu 2015 v 17:47 Magorie
Strašně dlouho jsem tohle nepsala a strašně dlouho jsem nepsala nic. Je snadný říct, že nemám čas. A částečně je to pravda. A když už ho mám, trávím ho jinak než psaním na blog. Článek o pokračování britpopu jsem měla rozepsaný od devátýho srpna. A jinak tu není nic co by se byť náznakem blížilo ke konci.
Došlo mi, jak nehorázný štěstí většinu času mám. Možná dělám šťastný události i z naprostých hovadin, ale pro mě je každej aspoň trochu dobrej den skvělej. Ať už se držím starých linií nebo mezi regály s krabicákem s K. pátráme po calvados nebo sedim v divadle na Revizorovi nebo bloumáme po prostorách UK.

Mám pocit že jsem za tenhle podzim navštívila milion dimenzí a tisíce míst, nejspíš ve svým mozku. Trochu jsem si přehrabala priority a uklidnila se z hysterismu léta a začátku září. Vztahový krize a tak. Teď pořád sebe a kamarády vidím jak se na vlnách šílenství a vylepování básní "Lenin žil, Lenin žije, Lenin bude žít" po stěnách školy neseme někam k ještě větším dadaistickým dobrodružstvím. Protože pes je houpací síť. Protože když jsem od Erika chtěla pití, začal mávat prsty ve vzduchu a prohlásil "Teď ne, já hraju na klavír." Protože jsem na zakouřeným bowlingu neviděla nic, držela jsem mezi prsty cigaretu a Tom se smál, že takhle si mě musí zapamatovat, a já neviděla nic, akorát to, jak se mi před očima hádají ti nejmilovanější a nejbližší lidé, a viděla jsem to jejich přátelství jak se rozpadá, jak jejich hlasy sílí a jak se jejich výrazy mění, jak se to dlouhé přátelství bortí pod tíhou naprosto nepochopitelných argumentů a výčitek, a ta noc, která byla nádherná, se najednou mění v noční můru, každej má svojí pravdu a svůj názor a nikdy se nedohodnou, a pak stojím s Várou na dámách a ťukáme na kabinku kde je K., a na zemi je voda a nejsou tam zrcadla a Bára stojí venku se skleničkou koly s rumem a všichni říkáme to, co jsme nechtěli, a nemyslíme to tak, jak to zní, ale nedokážeme se tomu ubránit.

A K. pak pobíhá po baru s cigárem a vodkou a Vára jde k sobě, mám spát u něj, chce nám nechat klíče, Bára se urazí, Em navrhne že můžem jít k ní, nikdo se na ničem nechce dohodnout, začnou si vyčítat všechny hovadiny a tvářit se, že dneska se obětovali pro ostatní. Fascinující. Kdyby se tam právě nerozpadaly mezilidský vztahy, byl by to příklad na studii chování.

Britpop - kde jsou teď?

9. listopadu 2015 v 17:19 Ostatní
Britpop jako takový je skoro mrtvý, ale jeho představitelé ne - heslem britpopu nikdy nebylo "žij rychle a zemři mladý", takže britpopové hvězdy se sice sjížděly kokainem a někdy i heroinem, ale ne natolik, aby na to umřely.
Sice si díky tomu z devadesátých let moc nepamatují, ale pořád můžou jít dál a věnovat se dalším projektům. O těch bych chtěla psát dnes. Minule to bylo o slávě v devadesátých letech a o jejich příspěvcích britpopu tehdy.
Jenže Albarn dělal spoustu věcí mimo Blur, oba Gallagherové mají/měli vlastní skupiny po rozpadu Oasis, LG si založil módní značku, Jarvis Cocker se vydal na sólovou dráhu.
Přežili divokost devadesátých let a dali se na sólový dráhy/začali se věnovat věcem mimo hudbu/dělali do různých divných oborů, co je zrovna napadly. Fanoušci z nich mají srandu, ale pořád je milují - je lepší když se Alex James z Blur věnuje sýrům a farmaření než kdyby byl postý na odvykačce, a Liam Gallagher může dát světu stále něco ze své osobnosti spíš takhle než kdyby se předávkoval...
Akorát je v tom jedna chyba. Britpopové hvězdy nebudou nikdy hvězdami tragickými. Jejich předávkovávání se u nich nevedlo ke smrti, "jen" k trapným excesům a občasným zhroucením a záchvatům paniky, a koho zajímá tohle, když oni to stejně přežili, a teď se plahočí s řídnoucími vlasy a přibývajícími kily po pódiu a snaží se hopsat jako kdysi... Ach ano, britpop. Jeho smůla je, že nebyl extrémní. Jakkoliv bojoval s americkým grunge, jakkoliv dobře grunge Blur zparodovali v Song 2 - britpop postrádá hrdinu, mladého, krásného, nešťastného, tragického hrdinu.
Tomu se říká povrchnost. Ale funguje to dobře.
A britpopu taková postava chybí. Kdo by měl být hrdinou britpopu? LG a jeho hulvátský chování a žvýkání a styl chůze a lennonovský brejličky a přesvědčení, že je inkarnací Johna Lennona? O britpopu se všeobecně soudí, že je rozťatý na dvě půlky - blurovskou a oasisovskou. Jenže fanoušci Oasis se ještě dost často dělí na fanoušky Liama a fanoušky Noela.

Liam je hulvát, nevychovanej fracek, toužící po neustálý pozornosti a konfliktech.
Liam je jediná upřímná postava v hudebním průmyslu, a lidi ho nenávidí právě za jeho upřímnost.
Noel je namyšlený stárnoucí idiot, který si myslí, že je nejlepší na světě ve všem co dělá, a svojí arogancí a přezíravostí a snahou hrát si na hudebního boha, kterým není, štve všechny kolem.
Noel se vyhrabal z dělnickýho Manchesteru, prožil si těžký dětství s tyranským otcem, vyhazov ze školy, problémové dospívání, divoký mládí a stal se legendou, získal titul "božský génius" a dosáhl toho, o čem vždy snil - přestože mu v začátcích všichni říkali: Z takovýho prostředí, z jakýho seš ty, se rockový hvězdy neroděj.

Vyberte si, co chcete. Ale v každým tvrzení je pravda.

Jenže Liam a Noel, už od dětství zvyklí na rány, fyzický i psychický, se nikdy z ničeho nezhroutili.
Lepší adept by byl Albarn. Jenže Damon ten přerod z frajírkovskýho kluka s naušnicí do inteligentního muže s přehledem o světě a jeho problémech a snahou zachránit všechny a spasit je, zvládl. Dobu závislosti na heroinu navíc ani nijak zvlášť neodsoudil. Řekl, že mu to pomohlo uvědomit si spoustu věcí.
A Jarvis Cocker? Ten se držel v pozadí, jako vždy. Na rozdíl od Gallagherů a Albarna neměl nikdy chuť vystavovat svoje problémy na odiv veřejnosti a chlubit se, na jakých předáváních cen se čím sjel a kolik za jakou drogu utratil. Svoje si zkusil, o tom nikdo nepochybuje. Ale nedělal z toho aféru.

Takže - kde by měl britpop brát své tragické hrdiny? Nemá kde. Proto se tu nemohu věnovat jejich tragickým smrtím, protože ty ještě - díkybohu - nenastaly. Budu se věnovat jejich tragickým žitím.

Slavná britpopová parodie na skvělý film Trainspotting, ve kterém se mnoho britpopové hudby objevilo