Září 2015

Tragický playlist

30. září 2015 v 19:50 Hudba

Písničky, které jsou smutné, ale mnohem spíš než smutné jsou nějakým způsobem děsivé, varovné, tragicky vyznívající, je v nich kromě smutku i vztek, lži a nějaký nebezpečí. Nemyslím "jen tragický" songy. Ale prostě písničky s nějakým nebezpečím, nenávistí a tak. Měla jsem problém s pojmenováním playlistu, nakonec je to Tragický playlist, ale mnohem spíš by se hodilo něco jako "Playlist s písněma, které ukazují temnou stránku, naznačují nebezpečí, nenávist, lži, nebo vyvolávají nevysvětlitelný pocit úzkosti".
Doufám že je aspoň trochu jasný co myslím. Písničky ve kterých jsou nějaký hnusný lidský vlastnosti. Ale jsou to lidský vlastnosti. Nebezpečný písničky. Je v nich něco číhajícího.
Nebo prostě písničky co svým stylem tohle připomínají. Jestli to doteď není jasný, snad to tyhle písničky objasní.

i.d.

27. září 2015 v 23:01 Jednorázovky
Nikdo jiný tu není, nikdo jiný se nedostane takhle vysoko.
Avre a Lehraj. Ty jména mi leží v hlavě, něco s nima udělám a celkem vím co. S hlavou na stole se příběhy vymýšlí snadno. Red řekl, že budem na hlavách nosit lebky. Místo klobouků. Dáme jim do důlků pro oči masrhmallowy a budeme na hlavách nosit pozůstatky svých předků a v zrcadlech sledovat, jak se sami měníme a nakonec nikdo nepozná čí je čí lebka.
Napadaji mě takový věci. Batole s hlavou namazanou jahodovou marmeládou. Ženská co stojí ve vaně a sprchuje se a na zádech jí sedí obrovská vosa, přes celý záda.
Někdo vedle mě se chce zabít a já to nedokážu lidem vymlouvat, akorát mě to nasere. Moc poslouchám Oasis na to abych tohle chápala. Nejsem na tohle dobrej člověk. Moc odsekávám a moc málo to chápu. Nebo to možná chápu ale nevím, co s tím mám dělat já. Jestli to lidi dělaj z touhy po soucitu. Jsem dost nepříjemná.
Ale říkají mi "sunshine".
Neměla bych se tak snadno naštvat.
Někdy si přeju bejt někdo jinej ale pak to zase vymizí a díváme se na město z vyhlídky a já vím že mám život před sebou a nadávám lidem, co by si ho chtěli brát.
Házeli jsme hracíma kostkama a počítali pravděpodobnost našich selhání a pak jsme v atlase našli poušť Kyzylkum.
Chci zase krást cedule z automatů a podávat cedule "Pozor kluzký povrch" a sledovat noční světla na ulici a jak se kouří z toho obrovskýho masa co se točí v kebabhausu deset minut před půlnoci. Zkazili mě, ale vždycky jsem měla ráda noční světla. Těším se na leden. Těším se na plesy. Snažím se těšit na každý den. Snažím se na nich hledat něco pozitivního. Někdy je pozitivní ignorovat některý lidi. Jenže oni se naštvou. A já to dělám jen proto, že oni ignorují mě. Můžeme se ignorovat donekonečna. Oni se urazí snadno a já se urazím ještě snáz.
Mohla bych zkusit ze sebe tuhle hnusnou vlastnost dostat, zatím ji umím jen skrývat. Nikdo o ní neví.
Občas jsem ztracená i ve známým prostředí. Občas nevím, co dělám a proč to dělám. Někdy chci jen odejít a prásknout dveřma, ale to by bylo moc dětinský. Pořád se dobře ovládám a dokážu to.
Teď si dost stěžuju a vím to, ale někdy to udělat musím.
Udržuju se v tom, že zírám někam před sebe a hledám body kterých se můžu chytit, případně se dívám do minulosti na to co je dobrý. Nebo se rozhlídnu kolem sebe. Je toho tolik co bych mohla udělat a neudělám to.
Občas naštěstí. Občas bohužel.
Omylem jsem poslala screen tohohle blogu někomu komu jsem nechtěla. Ta panika je strašná. Chtěla jsem smazat všechny osobní věci aby se nedalo poznat že je to moje dílo. Radši jsem všechny magorie hodila do rozepsaných.
Došlo mi, kolik osobních věcí tu je. A kolik lží. Jenže já nevím komu lžu. Těm kdo to čtou? Nebo těm kolem sebe?
Mám z toho trochu strach. Je to kravina a moje hloupost. Chvíli to tu nechám být a pak sem vrátím ty články.
Nikdo jinej tu není a já nedokážu najít smysl ničeho.
Při Stop the world, I wanna get off with you padáme dolů barevným spektrem, nevím proč ale mám pocit že je to kvůli baskytaře. A při Acid Turkish Bath cítím jako by ta hudba byla všude kolem mě. Ne jen v uších a tak, ale jako bych byla v ní, uvnitř, něco takovýho. Je všude kolem. Tak to má být.
Máme zuby černý od vína a sedíme na chodníku a zíráme na měsíc tam nahoře v zakázaných výšinách. Jsem stejně zlá a zatracená jako všichni kolem a není toho moc, co bych v tu chvíli neudělala. Ale jenom si pustím La Fee Verte a stojím v bahně a opírám se o strom.
Asi nade mnou převzala kontrolu nějaká vyšší moc.

A nikdo jinej tu není a hudba je moje děvka.


Oasis - Definitely maybe

21. září 2015 v 17:20 Oasis
...In my mind my dreams are real...

Vždycky je zajímavé podívat se na první album skupiny, která se stala hrozně, možná až děsivě slavnou. Ono je to vlastně zajímavý u jakýkoliv skupiny - můžete porovnat, kam až se dostali textově a hudebně od svých začátků, jestli se vůbec někam posunuli, a porovnat jejcih původní image s tou pozdější.
U Oasis je jejich debut o poznání tvrdší a drsnější než pozdější tvorba - a tenhle symptom se taky vyskytuje u většiny skupin, drsné začátky, pak ten přerod a přesun k jemnější a líbivější hudbě. No, nevím jestli u Oasis můžu napsat "drsná hudba", protože to není nic, z čeho by vám vypadaly vlasy hrůzou.
Oasis zpívají o životě, o strachu, o braní drog a pití alkoholu, ale většinou to končí s nadějí - "ano, jsme v prdeli, všechno je na hovno, jsme závislí na drogách, ale pořád žijeme a to je to hlavní". Není v tom ani moc pesimismu - "je to jen moje představa, nebo jsem konečně našel něco, pro co stojí za to žít? je to zvláštní situace, ale všechno, co potřebuju, jsou cigarety a alkohol".
Oasis byli sice nafoukaný seveřané z Anglie s extrémně nevychovaným spratkem jako frontmanem, ale jejich texty nejsou beznadějný. Což je super. Přitom oba Gallagherové měli k sebelítosti a tragickýmu pojetí sebe samých mnohem víc důvodů než kdokoliv jinej na hudební scéně v tý době.
A ano, Oasis kradli, byli to hudební zloději a vykradači, kteří se zoufale snažili být jako Beatles tak moc, až nakonec Beatles dokonale vykradli, jenže Oasis měli přesně to charisma a dobu, která jim přála. Oasis vzešli prakticky z prachu, nebyli nic - a najednou byly jejich alba nejrychleji a nejvíc prodávaný v Anglii. Naprosto tu skupinu miluju a obdivuju, protože to, čím si Gallagherovi prošli předtím je fascinující, protože Oasis změnili svět hudby k lepšímu, protože jejich příběh je rock'n'roll a britpop v jednom, protože zvedli britskou hudbu a všechno, co v devadesátých letech nebo po přelomu tisíciletí v Anglii přišlo, se veze po jejich slávě, ne že ne. Ten vliv Noela Gallaghera je neskutečnej. On sám je neskutečnej.
Oasis zůstali věrní Británii, Liam nosil oblečení s vlajkama, Noelova kytara s Union Jack je už dneska legendou, a Ameriku se jim nikdy nepodařilo dobýt. To všechno je součást legendy jménem Oasis.

Jejich první album se v té době - roce 1994 - stalo nejprodávanějším debutovým albem vůbec. Začala hudbní mánie, nefalšovaně britská, jenže tentokrát v jejím centru nebyla sympaticky vyhlížející vysmátá čtevřice z Liverpoolu v oblecích, ale zamračená pětice nasraných sprostých mladých mužů z Manchesteru, kteří dosud zažívali všechno kromě slávy a úspěchu.



Magorie XI.

18. září 2015 v 21:46 Magorie
Naučila jsem se v práci pár dobrých věcí co se hodí.
1. u prosklených dveří neni dobrý klepat na sklo.
2. asi jsem si mohla toho nápisu "prostor je monitorován" všimnout dřív
3. dopoledne ujde, odpoledne se vleče
4. obědy jsou důležitý
5. v Bistru mají skvělý cheeseburgery. Mají úplně tu stejnou hladkou lesklou gumovou housku bez chuti jako v macdonaldu, stojí stejně a jsou třikrát větší. V Alkáči mají sice o pětikorunu levnější, ale se zrníčkama a suchou a dovnitř dávají jen maso a málo zelí a celý je tohrozně suchý.
6. nikdo není zvyklý na lidi co sedí v parku na lavičce a konzumují těstovinový salát.
7. ranní kofeinová dávka odpoledne zabíjí
8. krizová hodinka je asi tak mezi 13:30 a 14:30.

Ale nakonec si zase nemůžu tolik stěžovat.
Teď jsem už úplně nejoficiálněji jak to jde pracující student. Řekli že můžu zůstat a já to věděla od začátku - jste navždy svázaný s jejich podnikem. Nakonec si říkám, co jsem si udělala se životem. K. mi to chválí a těší se na nóbl drinky co jsem jí slíbila. JFK nevynechá jedinou příležitost aby mi naznačila že ona toho dělá mnohem mnohem mnohem víc než já a nestěžuje si. Já si kurva nestěžuju! Ona o tom furt mluví. Kdykoliv se zmíním o jedný věci, ona nahrne sto svých vlastních, aby mi ukázala, jak sama trpí. Nejsem zvyklá si lidem kolem stěžovat. JFK mě uzemní, ale já to nemyslím zle nebo jako stěžování. Jenže ona mi to takhle vrátí. Cítím se méněcenně.

Přemýšlela jsem, že mě asi zabije stereotyp. Dva dny to přežiju, ale dál ne. Strašně rychle se přizpůsobím nový situaci a novýmu prostředí - ačkoliv předtím z něj mám panickou hrůzu, ale nakonec mi stačí pár minut/maximálně hodin/ a jsem v tý situaci jako bych tam byla odjakživa. A už mě to nebaví. A chtěla bych něco neokoukanýho.
Jsem Blíženec. Potřebuju něco novýho. Tohle mě zabíjí. Pochopte mě.

Kasabian - Velociraptor!

5. září 2015 v 12:05 Kasabian
Kdybych měla jmenovat svoje nejoblíbenější album od Kasabian, tohle by asi vyhrálo. 48:13 miluju neskutečně, ale tohle album má klasičtější zvuk a hudbu. Nějak bych to nejradši nakombinovala, ale když to opravdu zhodnotím, tohle album mám raději. Má skoro filmovou atmosféru, má nádherný skladby, který jdou od dobře naladěných energických zvuků Re-Wired k téměř muzikálovýmu nostalgickýmu vzpomínání Let's roll just like we used to až třeba k tomu, co zní jako psychedelicky-pohádková skladba z roku 1967 od Syda Barretta, La Fee Verte. Taky jsou na tomhle albu jedny z mých nejmilovanějších skladeb od Kasabian vůbec, není tak experimentální, ačkoliv taky střídá nálady, ale je to mnohem umírněnější a ty písničky nějak plynou.
Z debutovýho alba "Kasabian" znám dobře snad jenom L.S.F a Club Foot a I.D., ale ty zase stojí za to; z druhýho "Empire" miluju vlastně jen ty dvě první a jinak se mi to album nijak zvlášť nelíbí, třetí "West ryder pauper lunatic asylum" mám ráda hodně, ale zkrátka a dobře to není Velociraptor!, nemá to tu jeho zvláštní atmosféru a důležitost.

Protože tohle album patří mezi ty momentálně nejdůležitější v mým životě, však taky bylo v tom článku "5 alb".