Srpen 2015

5 alb

25. srpna 2015 v 18:00 Ostatní
Ani nevíte, kolikrát jsem tenhle článek už měla rozepsanej a kolikrát jsem ho chtěla psát a dopsat a zveřejnit, ale nikdy jsem se k tomu nedostala. Asi jsem neustále čekala na další vývoj, na další etapu, na další alba.
Je strašně těžký, vybrat jich pět.
Když nad tím budu moc přemýšlet, nikdy se k těm pěti nedostanu.

Ráda bych do toho seznamu dala víc alb. Měli by tam být Arctic Monkeys, asi i Kaiser Chiefs - ale to je přece jen hudba, ke který jsem našla cestu přes Franz Ferdinand, a mám je nějak spojený s nima. Kasabian se tomu zařazení do "indie rocku" nějak vymykají, navíc jsou teď jedni z mých nejoblíbenějších, a celý tohle léto už mám teď s nima spojený, takže se omlouvám všem ostatním skupinám a albům, o kterých jsem na to místo uvažovala. Ale Velociraptor! od Kasabian obsahuje několik pro mě zásadních skladeb a bylo by nespravedlivý to tu nezmínit, protože se pro mě během několika málo poslechů stalo hodně důležitým. Ty písničky vystihly věci, na který jsem se dřív nezaměřovala. Popsaly pocity, který jsem předtím nikdy nepopsala, a všechno ty vystihly.
Mohl by tam taky být Miles Kane, jehož beatlesácky-šedesátkově-stylizovaná hudba mi přináší strašně moc radosti a vděčnosti, že takoví interpreti jako on existují. Samozřejmě The Last Shadow Puppets se svým jedním albem, který mi svojí ledově zimní atmosférou pomohlo přežít skutečnou zimu. Ačkoliv to je hudba, kterou poslouchám hodně a ráda, nemůžu říct, že by mě to ovlivnilo i jinak než hudebně. Nebo že by mi to změnilo hudební vkus.
Mohli by tu být ale i Beatles, jenže upřímně u nich nijak nesleduju alba, spíš jednotlivý písničky.
Nakonec by tam mohla být i Lady Gaga, protože si doteď pamatuju fascinaci její osobou když vyšlo "Papparazzi", ale zase její vliv na mě není takový jako u ostatních.

Magorie X.

23. srpna 2015 v 17:28 Magorie

V horku a vedru jsme pomalu umírali, váleli se doma i na hřišti a po tom pingpongovým stole, kterej strašně pálil. K. začala pracovat dřív než já. Já se byla dvacátýho července seznámit s pracovnim prostředím a ona hned druhej den začínala práci, bohužel jinde; pracuje víc než já a bere míň než já, ale zase je tam nadýl. Prádelna. V tom počasí. Hned první den její práce jsme si zase udělali seanci s levnou limonádou. Platila jí kartou, like a boss. Prodavačky na ní divně koukali když zahlásila že chce "platit kartou". A my se smály.
Pořád chce jít darovat krev. Ona je ve svý podstatě hrozně hodná, akorát na lidi co nemá ráda dokáže být dost hnusná, ale díky tomu že nemáme rády stejný osoby tak je to vlastně v pohodě. A moc věcí jí nevychází. Spolu máme strašnou smůlu a i ona sama má smůlu, vím to z toho co mi vyprávěla na porcinkuli. Teda teď momentálně má šťastnější období. Řidičák, společný Prague Pride a tak. Asi nějaký lepší období v našich životech.
Teri byla na festivalu a má zase fotky se svýma oblíbenýma zpěvákama. K. má strašnou smůlu a Teri má děsný štěstí. A já sem vždycky na pomezí a neumím se rozhodnout. Nedokážu se rozhodnout co sem. Jsem pesimista? Jsem optimista? Jsem hippie? Jsem dáma? Chci mít krásný šaty a mod look a linky a klobouk? Chci mít barevnou sukni a batikovaný triko? Dokážu se neustále přepínat mezi radostí s Teri a zkroušeností a tíhou života s K.?

Asi tohle bude můj problém. Snažím se vyjít s každým (kromě úplně beznadějných případů) a přizpůsubuju se. Tématům, stylům. Když jsem s Teri, je to souznění, umění, hudba, francouzština, Arctic Monkeys, kavárny a ležení v parku a otevírání flašky vína rozbitím o obrubník chodníku. A pak s K. a to je zase filosofie života, problémy a radosti, vydělávání peněz a škola a život a učení se s Nirvanou hrající v pozadí, tousty a kečup a levný nudle a chození do supermarketu a dvě socky bez peněz. A s Redem úchyl a debaty o skutečnosti porna; a pak Erik a jeho bezstarostnost a radost z her na počítači a konverzací v angličtině a Doctor Who a rybí prsty s pudinkem a River Tonic přepsaný na River Song. A s JFK zase mluvení o výletech a blbostech každodeního života a o tom kolik cukru si dáváme do čaje. A Em je zase o stylu a make-upu a sociálních sítích a šatech a o dění ve světě; Anni taky; s Géniem se nedá mluvit protože je strašně arogantní, akorát když je ožralej a mluví o tom že chce někomu pochcat barák. A Vára je zase idiot, ale ve skutečnosti když na to přijde tak hrozně hodnej idiot. Sice vždycky všechno ví nejlíp, ale nikdy neopustí a nezradí a nenechá v průseru.
Em se někdy před dvěma rokama opila na Kiss party a přijeli policajti a všichni utekli. Jen Vára s ní zůstal a přikryl jí mikinou a vzal jí do náruče a byl s ní - byl s ní když se všichni ostatní báli, a byl sice taky ožralej, ale byl tam a to je hlavní. Vyprávěla mi to, jak se probudila a on jí držel a ptal se, jestli je to dobrý.
Do tý doby jsem ho neměla ráda, ale teď s ním mám dobrý vztahy. Moc kouří a málo čte, ale poslouchá Nirvanu a neni zlej.

16. srpna 2015 v 0:01 Já (a kecy kolem)
Dneska jsou to (podle všeho asi přibližně možná?) přesně tři roky, co jsem založila tenhle blog.

A bylo by asi fér si něco uvědomit. Kdo jsem já?
Já jsem člověk, kterej stojí za článkama a recenzema a playlistama a za prakticky vším, co na blogu je. Píšu o hudbě, protože si bez ní svůj život nedokážu představit, přestože se mi hudební vkus často mění, ale důležitost hudby pro mě zůstává. Taky píšu lehce úchylný povídky o gayích anebo o svých oblíbených zpěvácích, ze kterých gaye dělám. A samozřejmě je tu Magorie, ach ano, Magorie, jediný opravdový místo na blogu.
To, že jsem začala psát Magorii, považuju jeden ze svých největších osobních úspěchů na blogu. Potřebovala jsem někde uchovávat vzpomínky na ty skvělý i špatný věci a události a lidi. Pak taky považuju za osobní vítězství, že jsem začala sestavovat playlisty. Vždycky jsem milovala rozebírání pocitů z písniček, a to, že písničky podle nálad můžu strkat do jedný nebo druhý škatulky mě nesmírně naplňuje. A ještě o tom psát.

Ale jinak mě už tisíckrát napadlo - co o mně vlastně čtenáři vědí? Píšu o sobě hodně nebo málo? Víte vlastně, kdo jsem nebo jaká jsem? Kolik jsem toho na sebe ve článcích odkryla? Magorie je nejupřímnější soubor toho, "čím jsem", ale nemůžete jí věřit na slovo. Ráda v ní udržuju lehký chaos, který si ale asi neuvědomí nikdo kromě mě. Některý věci byly prostě jinak, některý ne, některý jsou přesný, některý zkreslený. Asi ráda lžu. Na Magorii se mi tohle hrozně líbí.

Kolik toho o mně doopravdy víte?

3 roky

7. srpna 2015 v 20:04 O blogu
Je to neuvěřitelný, že už tady na téhle adrese žiju tři roky. Nemám tušení, který den jsem si blog založila, ale bylo to někdy přibližně v půlce srpna 2012. Hledala jsem svůj první článek, a mám pocit, že jsem ho někdy v průběhu těch třeí let smazala, protože jsem se za něj styděla. Už jen to, že jsem smazala vůbec úplně první stopu, kterou jsem zanechala na blogu, ukazuje, že nějaké "blogové narozeniny" ignoruju a fakt si nepamatuju, který den to bylo...
Taky jsem přemýšlela, co mě k tomu tehdy vlastně vedlo, a je načase odhalit pár děsivých faktů o mojí blogové minulosti.

1. Fletcher-memorial-home není ani zdaleka prvním blogem, který vedu. Ten úplně první pokus nevznikl ani na blog.cz, ale na nějakých jiných stránkách a věřte tomu nebo ne, byl o životě a době Ludvíka XIV. Možná si teď myslíte: LOL. Chápu. Ale já miluju historii a vždycky - aspoň od chvíle, kdy jsem si přečetla všechny díly Třech mušketýrů - jsem ji strašně žrala. A tehdy, někdy v jedenácti letech, jsem si bůhvíproč řekla, že svět potřebuje znát rodokmen a portréty a zážitky Ludvíka XIV. Já byla tenkrát ještě divnější než teď. Ono z těch stránek nakonec nic nebylo, protože se s nima hrozně blbě pracovalo. Pevně věřím, že už časem pošly a neexistují.