Červenec 2015

Britpop

31. července 2015 v 22:24 Ostatní
Britpop je strašný název. "Brit" je sice hezký začátek, který hned dá jasně najevo, jaké země se to týká, ale ten "pop" na konci vůbec nevystihuje podstatu. Vypadá to, že jde o popík, o nějaký hloupý popík jehož hlavním cílem je zalíbit se, jenže to tak úplně neodpovídá. Sakra, vůbec to neodpovídá! A mým posláním teď je přesvědčit svět o tom, že britpop není tak úplně pop, a to skrz tři skupiny, který byly v britpopu v první linii.
Britpop patří pod alternativní rock. To zní přece líp, ne?
Jednu miluju, jednu nemám ráda a stejně jí poslouchám a z jedný mě uhranul hlavní zpěvák a textař.
Oasis, Blur, Pulp. Jsou si hodně podobní názvy. Ale tím to tak končí.
Ano, nejsou to jediný britpopový skupiny. Byly i další. The Verve ("čtyři panáci ve výkladní skříni") a jejich slavná Bittersweet symphony. Radiohead jsou celkem známí, ale já je kromě jedný jediný písničky, kterou od nich miluju, neposlouchám a neznám. Samozřejmě Coldplay, ti taky patřili tehdy k britpopu. A Suede, ale od těch jsem nic neslyšela. A Elastica. To je tak všechno co si vybavím. Jenže hlavní ikony britpopu byli a jsou Oasis a Blur. A Pulp s Jarvisem Cockerem jsou moji drazí oblíbenci. Proto se budu věnovat těmhle třem skupinám.

Na začátku devadesátých let měla Amerika grunge a Anglie něco takového postrádala. Co bylo v Anglii v tý době za hudbu? Přestárlý skupiny, rockoví bohové a jejich dlouho budovaná a zasloužená sláva, Pink Floyd bez Waterse, The Who a jejich znovusjednocování pro charitu. Freddie Mercury umřel. A kromě těch starých skupin, který se pořád držely na hudebním poli, toho moc nebylo. Chtělo to nový hudební idoly, novou generaci hudebníků a novou hudbu, trochu mladý krve na séně, jako v Americe. Anglie přece nemohla být v hudbě za Amerikou. V šedesátých letech byla britská invaze, obrovský boom skupin; mohlo se něco opakovat v devadesátých letech? Mohla tu vůbec ještě vzniknout skupina, která by ovlivnila celou další generaci? Ano, mohla. A ne jedna.

Jedna z pořádných hudebních základen Anglie na přelomu osmdesátých a devadesátých let byl Madchester. Tak se nazývala hudební scéna v Manchesteru a okolí v té době. Nejvýraznější kapelou byli zřejmě The Stone Roses.
To byl takový předvoj.

V Londýně se v roce 1988 na umělecké univerzitě přátelé z dětství Damon Albarn a Graham Coxon setkali s Alexem Jamesem. Albarn se přidal ke skupině pojmenované Circus, kde hrál na bubny Dave Rowntree. Po odchodu kytaristy se ke skupině přidal Coxon, po vyhození baskytaristy se připojil i Alex James a jméno skupiny bylo změněno na Seymour. Snažili se udělat dojem na nahrávací společnosti. Jediná, která o ně měla zájem, ale měla výhrady k jejich názvu. Tak ho změnili a podepsali nahrávací smlouvu. Jmenovali se Blur.

V Manchesteru se v "chudých dělnických poměrech" v roce 1991 zrodila skupina nazvaná podle jedné z málo známých písní Beatles - "The Rain". Původní zpěvák byl brzo nahrazen kamarádem basáka "Guigsy" McGuigana a bubeníka "Boneheada" Arthurse - Liamem Gallagherem. Skupina ničeho pořádnýho nedosáhla, jejich písničky byly špatný. V roce 1992 se Liamův bratr Noel vrátil z turné s Inspiral Carpets, kterým dělal bedňáka a se kterými "utekl do světa" aby nemusel pracovat v otcově stavební firmě. Šel se podívat na koncert skupiny svého bratra, vysmál se jeho písním a řekl, že když to takhle půjde dál, zhnijí navždy v Manchesteru, a nabídl svoje hraní na kytaru a svoje texty. Dal skupině směr, nový zvuk, nový texty. A nový jméno. Jmenovali se Oasis.

V Sheffieldu se už v roce 1978 dala dohromady parta kamarádů ve věku kolem patnácti let a založili skupinu. Přes patnáct let se marně snažili prosadit, scházeli se a zase rozcházeli a soustřeďovali se kolem hlavní osoby skupiny - Jarvise Cockera. Jmenovali se Pulp.




Kasabian - 48:13

18. července 2015 v 1:14 Kasabian
bumblebeee - stevie - treat - eez-eh - bow - s.p.s.

Myslím, že jsem se zase jednou hudebně našla. Chápete to? Ten pocit, kdy kolem nějaký skupiny strašně dlouho obcházíte, znáte je jménem a znáte názvy jejich písniček, ale vlastně ve skutečnosti je neznáte ani trochu, nic o nich nevíte, maximálně to, z jaký jsou země, a přibližně co hrají za styl (což při označení "indie rock" žádnou velkou představu nevyvolá) ale ve skutečnosti k nim máte pořád strašně daleko.
A pak se vám jednoho dne rozsvítí a konečně si je doopravdy poslechnete? Tím myslím vážně doopravdy, jakože celý album, a přečtete si jak se jmenují členové, najdete si jak vypadají a odkudže vlastně jsou přesně - a v tu chvíli si říkáte, co jste sakra celou tu dobu předtím dělali, jak to, že jste se k nim dostali až teď? Byli jste hluchý nebo co? Jak to, že vám tyhle geniální věci tak dlouho ležely před očima na Spotify a vy jste je ignorovali? Co jste proboha dělali?
Tohleto se mi stává až moc často. Ono i s Franz Ferdinand to bylo podobný - i když tam to trvalo jen asi dva měsíce. Pak Arctic Monkeys, tam snad dva roky. Oasis jsem znala "odjakživa" - to jméno mi přijde hrozně známý a vím že i v televizi občas dávali třeba jejich klip (pamatuju si "Don't look back in anger" a jak jsem si u toho někdy před sedmi lety říkala, že "jeden z tý skupiny" - Noel - má lennonky s červenýma sklama a jak divně to vypadá).

A teď Kasabian. Jestli se pohybujete kolem britský hudební scény, tak jste o nich asi už slyšeli. Já taky - přes Franz Ferdinand a Arctic Monkeys a Kaiser Chiefs. Líbila se mi Club Foot, protože mi přijde hodně úderná, dobrá, zapamatovatelná a strašně strhující při živých provedeních. Ale jinak jsem je ignorovala.
Pak mi to došlo a zkoušela jsem je poslouchat.
A je to jako bych přišla domů - všechno to zní tak dobře známě, i když jsem to nikdy předtím neslyšela, všechno zapadá do mě, všechno to ke mně sedí, líbí se mi to, je to perfektní. Co jsem kurva dělala všechny ty měsíce?
Začnu odzadu. Od jejich nejnovějšího alba. Četla jsem jednu českou recenzi a asi dvě anglický, ale strašně mě překvapilo, že se shodují na tom, že album "48:13" je sice pěknej experiment, ale nic extra a že ty písničky nejsou nijak výrazný a dávaj tomu nanejvýš 5/10. Nechápu.
Na youtube se pod videama vedou diskuse o "starých dobrých Kasabian" a o "nepovedeným experimentu", ale já tohle album miluju, ach, ty písničky a jejich divný klipy. Serge Pizzorno a Tom Meighan, prostě ti dva to uměj - teoreticky je frontman Tom, ale když se podíváte na fotku Kasabian, tak vás asi nejdřív zaujme Serge, ten taky většinu věcí píše a skládá a dělá rozhovory, ale...oni prostě patřej k sobě, jo.

Provedení alba je geniální a ty písničky úplně něco jak z jinýho světa, to je prostě odchod od toho klasickýho indie rocku (dělejte co chcete ale tohle album prostě úplně pod hlavičku indie rock nesedí) plus psychedelie plus futuristický rock plus spousta kláves a syntezátorů plus ty taneční prvky a dohromady to dělá nezaměnitelnej zvuk, zvuk Kasabian. Je to strašně jiný a přímý, a nedivím se, že se všude píše o "jednoduchosti a zábavnosti" alba, ačkoliv já bych to tak úplně nenazvala. Nemůžu to hodnotit z pohledu oddaného fanouška, kterej zná všechny předchozí alba skrznaskrz a s napětím očekával, jak dopadne tohle (takhle můžu hodnotit snad jenom FFS), ale můžu to hodnotit jako člověk, kterýho ke Kasabian přivedl právě tenhle fuchsiový experiment.



17.: Rio (slash fikce)

10. července 2015 v 22:00 Franzy Fridays
Skoro jsem na to zapomněla. Ale ne docela. Chudák Nick, takhle sebou nechat manipulovat. Jsem na něj zlá a je mi ho líto. Co naplat, Kapranos je Kapranos.

Série: Rio
Díl: 17/18
Fandom: Franz Ferdinand
Počet slov: 1000
Přístupnost: všem
Varování: manipulátorství. Srdceryvné zakončení příběhu jednoho manipulátora a jeho oběti. ještě bude krátká poslední epizoda, něco jako epilog.

Magorie IX.

7. července 2015 v 17:17 Magorie
Tentokrát to bude dost o hudbě, prostě jsem se zase jednou rozepsala.
Hodně jsme slavili, celý červen vlastně hrozně rychle utekl v tom oslavování, vrátili jsme se z Anglie, Génius má řídičák, Em měla narozeniny den přede mnou, já měla narozeniny den po ní, Paul McCartney měl taky narozeniny, dočetla jsem Ponorku, Těžký časy a Něžná je noc, poslouchala jsem fiXu a Blur a FFS, v jeden den jsem dostala mobil, CD Franz Ferdinand a dopis; mám instagram, v USA už jsou legální svatby homosexuálů všude, FFS hráli v Glastonbury, The Strokes hráli v Hyde Parku, K. mi napsala o půlnoci že umřela, Teri se vrátila a byl "Živý Hradec", starali jsme se o Várova mladšího bráchu, Em mi dala zadarmo brko jako odměnu za celoroční opisování chemie, byla ta slavná maXXXXXi openpárty, byl skvělej víkend s K., naše půlnoční hostiny s čínkýma polívkama a posloucháním Nirvany a Soundgarden, sledováním EZO.tv a Jany Demeterové, noci bez spánku, rána se spoustou kofeinu a mlíka, vaření a rozvařování těstovin k obědu, na což máme nějaký nadpřirozený talent, a sezení na pingpongovym stole na hřišti a chození v tý nový čtvrti za barákem. A prostě dny nějakýho duševního napojení.
Za ten měsíc se toho stalo zatim asi nejvíc, teda pokud nepočítám ty nárazový jednorázový akce v zimě jako plesy, nebo na jaře, to divadlo v Praze nebo Anglie, co byla na přelomu května a června; teď začalo léto a začalo vlastně dobře.