Noční playlist

25. června 2015 v 20:15 |  Jednorázovky


Povídka, zážitky, noc, hudba. Dejte to do kombinace a vpíchněte si to do žíly a nechte to ať se vám dostane do těla ve všech těl malinkatejch částech a úplně vás to vyplní.
Tenhle velkolepý plán jsem měla v hlavě hrozně dlouho. Noční playlist. Asi mě k tomu částečně inspirovalo album FF "Tonight", protože v něm vidím příběh a vývoj tý noci a to mě hrozně dostalo a fascinovalo. Protože mě noc fascinuje pořád, tak jako tak, prostě je to nejlepší část dne (a to je asi blbost, co?). Proč neudělat graf noci, žejo. Proč nevypast všechno co se v noci děje do hudby. Nebo spíš tu hudbu nevypsat do určitejch zážitků a stavů.
Dát dohromady to co mám nejradši a udělat z toho něco na pomezí článku o hudbě, článku o mně, Magorie a povídky.



19:00 Do you want to. Oh when I woke up tonight I said that I'm gonna make somebody love me. Někdy před osmou večer začíná dobrodružství. Těšíte se na večírek, na party, pařbu, openparty, kissparty, nebo jakoukoliv party co se pořádá ve městě kde jste, já vycházím z kulis Hradce. Je tu nervozita a natěšení. Hlavně když jdete poprvý. Konečně jste velký a skoro dospělý a můžete si vyrazit kam chcete a bude to vaše noc, a tyhle pocity se tak divně mixujou když se připravujete. Posloucháte Do you want to, protože je to přesně to, jak se cítíte. A chcete. Cokoliv. Ale dneska ste se vzbudili s tím, že někoho donutíte, aby vás miloval.

19:30 I predict a riot. Dostanete se na místo konání. Ještě neni ani tma a vy cejtíte, že se chystá velká akce, že jste součást, že k tomu patříte, že v tomhle jdete klidně s davem, protože doma na gauči nezažijete to co venku. Lidi se na vás možná koukaj a vy se cejtíte dobře, protože jdete někam, kam starý nechoděj, kam ani ti mladší nechoděj, je to prostě vaše akce a už to začíná, a je to dobrej pocit výjimečnosti. Cejtíte tu blízskost velký akce, kde bude spousta lidí, a trochu se bojíte a strašně se těšíte a víte, že tam stejně nevydržíte do konce, protože pak potřebujete bejt s tou "svojí" partičkou někde zalezlí a mimo davy, takže určitě v průběhu noci odejdete, ale teď ještě ne, teď to teprv začíná.

20:00 Disco 2000. Všichni se rozhodli setkat tady, na diskotéce dva tisíce, všechny ty Debory a jejich kamarádi z dětství, co se takhle domluvili, jsou tu. Celý město je tu. Zatím je to fajnová diskotéka. Mluvíte s lidma a necháváte je mluvit na sebe ale neposloucháte je.

20:30 Bumblebeee. (původně Little party never killed nobody, ale tohle se ke mně hodí víc). Klasická diskotéka. Všichni tancujou a první půlhodinu jeto zábava. Je tam hodně lidí a zvláštní světlo a spousta naděje na to, jaká tahle noc bude, a všechno vypadá jednoduše, když se do toho vrhnete po hlavě. Everybody go! Život je tak jednoduchý, když jsi u mě, protože když jsme spolu, jsem v extázi.

21:00 Girls and boys. Šílenství přeplněnýho parketu začíná. Všichni divně poskakujou, vypadá to hrozně směšně, a vy vypadáte taky směšně, protože děláte úplně to samý, a ať už si připadáte sebelíp a sebevíc sexy, nepomáhá to, pořád jste jenom jeden z davu, kterej skáče na místě do rytmu vlezlý písničky. Když vám z písničky už doopravdy hrabe, začnete myslet na svojí skupinu věrných, se kterýma jste už prošli nesčetně podobných nocí a se kterýma to táhnete až do rána, i když málokdy zůstanete na jednom místě. A počítáte, jak dlouho už tu jste. A kdy bude načase se zdejchnout.

21:30 Michael. Je to rozjetý a všichni jsou na nohou. čas na nejprofláklejší kusy už přešel, je tam horko a zpocený lidi si lezou po hlavách, možná přišel čas na výpravu k jednomu z těch barů obklopenejch lidma, možná nalejou, možná nenalejou, a o tom to je. Divný taneční kreace na každým kroku, lidi začínaj tancovat se všema kolem. Je tak akorát čas na rum s kolou, který skončí vylitý na něčím tričku protože před barem je strašnej nával a všichni se strkaj, a do toho něco ráznýho a rychlýho, co zachytí tuhle upocenou a skvělou atmosféru. Jsi ten jedinej koho sem kdy chtěl, tančíš jako sexy kurva, tak pojď ke mně, Michaeli, na ničem už nezáleží.

22:00 I bet you look good on the dancefloor. Ano, najednou vypadaj na parketu všichni dobře, protože určitý skupiny lidí už vypadli ven a je tu tma a lasery a ty toho moc neosvětlej, protože v jejich záři vypadjí všichni nějak podezřele živě a barevně, růžově, zeleně, modře. Přestáváte se orientovat v tom, kolik písniček už jste slyšeli, a jen jste rádi, že hudba pokračuje dál jak zabředáte a zapadáte hlouběji a hlouběji do noci.

22:30 Club foot. Občas vás chytne nějaká písnička se zapamatovatelným popěvkem nebo refrénem, třeba jednoduchý aaa-aaah-aaaa-aaah. Teprve teď je opravdová tma i venku. motáte se mezi dveřma a možná jste ztratili všechny známý z dohledu. Najednou jste sami a moc nevíte, kam jít. a ta atmosféra začne bejt lehce děsivá a tady si taky poprvý uvědomíte, že ta noc neni jenom skvělá, že se můžou dít i blbý věci, že klidně i vy můžete skončit blbě.

23:00 Tonight. Je samozřejmě čas na nějaký platonický zamilovávání se a čumění na určitý lidi a doufání, že oni budou to samý dělat taky, ale asi bezvýsledně. Pak se potkáte se starýma známýma. Klidně i s novýma. Jste zase s těma skvělýma lidma, a možná vám až teď dojde, jak jsou skvělý, když je vidíte jinak než při tom každodenním sraní se s životem. Normálně je vidíte, jak do sebe lejou kafe ze školního automatu, píšou si taháky na ruce, trhaj stránky atlasu nebo vám píšou vzkazy na skříňky. Teď jste jako v jiným světě, koukáte na sebe v tom špatným osvětlení, vidíte na nich něco novýho a jinýho. Jsou prostě jako jiný lidi. Možná koukaj úplně stejně na vás a říkaj si to samý, ale spíš ne, spíš je zajímá, jestli půjdete k baru nebo radši ven ke křoví, do kterýho oni schovali pár flašek co koupili předtím, nebo jestli si půjdete sednout do zastávky a dát si s nima trávu, všichni se tomu strašně hihňaj, a vy jste rádi, že jste s nima. Dneska chcete zapomenout na to obyčejný a žít trochu jinej život než obvykle. Chcete zapomenout. So let's come together.

23:30 Ulysses. Půlnoc se blíží a vy jste pořád střízlivý. Je čas na něco silnějšího, je čas najít nějakou novou cestu, novej způsob. Už jste se zase našli s nejbližšíma a chcete se sjet spolu. Zkusit něco novýho, něco, co vás možná zabije a nebo taky ne, možná vám to jen udělá dobře, ale to nevíte dokud to nezkusíte. Slyšíš sentimentální kroky - už to tu někdy bylo, už to někdo navrhoval - jo, nudim se, strašně se nudim, tak se něčim sjedeme. I když si můžete vybrat, jestli jo nebo ne, ale v tuhle chvíli vám přijde, že když to neuděláte, necháte si ujet ten magickej autobus před nosem a pak budete stát nechutně střízlivý a s plným vědomím na nástupišti a sledovat, jak ten barevnej vůz krouží okolo a kamarádi v něm zpívaj a maj se skvěle.
Takže radši nastoupíte s nima.

00:00 Patrolling days Den je najednou jinej, už je zítřek, možná ještě chvilku přetrvává včerejšek, nikdo se v tom nevyzná. Pořád říkáte zejtra a myslíte vlastně to, co je už dneškem, a říkáte "dneska" tomu, co bylo včera. Možná vám to přijde divný, ale vlastně tu jste už druhej den, no a možná o tom budete přemejšlet, možná začnete uvažovat o tom, jak trávíte svůj život, co v něm vlastně děláte, a možná se jen pustíte do zuřivýho poga pod pódiem a dáte do toho všechnu energii, co jste získali různýma cestama, a ještě si to užíváte, protože teď máte nejvíc energie, teď jste na vrcholu, teď vás nic nezastaví a vy se ještě nechcete zastavit sami.

00:15 Feel the pressure. Když se ta půlnoční atmosféra uklidní a vy stojíte zase na zemi, máte z toho pořád trochu zbytkáč, z toho půlnočního šílenství, kdy jste se do toho vrhli po hlavě a nic kromě čtyřminutový písničky neexistovalo, vypotácíte se ven, uhodí do vás zima, nad střechou haly je ohňostroj a vy nevíte proč, a najednou vidíte ten strašnej rozdíl mezi lidma uvnitř a venku, je to jako rozdíl mezi jednotlivýma osobama zvenku a zevnitř, jak vypadaj a jaký jsou ve skutečnosti, protože venku se v ne zrovna kvalitnim osvětlení potácej vaši známí, drží cigarety, flašky a skleničky, některý si navzájem drží vlasy, některý zvracej, za stromem v tom parčíku co tam je, některý seděj na zemi nebo na obrubníku, a všichni mají na ksichtech nezdravě šedou barvu, není jasný jestli je to osvětlením nebo únavou nebo jen tím že jste vy přešli z teplýho vnitřu nasvětlenýho laserama sem ven. A venku se klečí na kolenou, válí po zemi a po trávě, leze do křoví pro flašky co se tam nechaly než se šlo dovnitř, ale uvnitř jsou všichni frajeři, opírají se o rámy dveří a o sloupy co jsou vedle baru. Moc se v tom nevyznáte a je vám zima. Ale rádi ty lidi sledujete, ne že ne. Líbí se vám to a přijde vám to "umělecký", tohle celý, ta scéna, se zkreslenou hudbou jdoucí z haly.

00:30 Do I wanna know? Přišel čas na pravdu a na říkání věcí, které nemohou být vyřčeny ve dne. Trochu nevíte jak na tom vlastně jste a trochu se hledáte a nevíte, jestli to vůbec chete vědět, a možná si někdo z vašich kamarádl vybral tuhle chvíli na projevení citů, protože teď na to ta chvíle je, a pak jste to vy, za kým přijde, a vy, komu posmrká kapesník nebo rameno, komu bude brečet a řvát do ucha, jak je strašnej a vy se po tý půlnoční energický jízdě ocitáte v momentální hluboké depresi.
Asi to půjdete zapít.
Asi to zaplatíte vy, protože kamarád je zoufalej. Nevyznáte se v těhle situacích, vy jste takhle na rameni v půj jedný ráno nebrečeli, ne kvůli odmítnutí, možná spíš kvůli tomu, že je váš život jenom bezcílný plácání se na místě. To radši neříkáte, protože to neni moc empatický. Ještě před půlhodinou jste chtěli "stát uprostřed oka tornáda" a všechno vydržet i přes pochyby ostatních, chtěli jste "navždy být H-P-A", a teď těžko hledáte slova.
V noci prostě všechno jde jiným tempem.

00:45 Twilight omens. Zkusíte kamaráda nebo kamarádku uklidnit, obejmout, utišit, koupit pití (který je nějakým zázrakem čím dál tím dražší, jak noc postupuje), vodit chvilku venku. Vyslechnete si celej příběh od začátku, kdo s kým chodí a kdo co komu řekl, ale ve skutečnosti jste asi hrozně necitlivý, ale moc se vás to nedotkne. Prostě se mu/jí líbí nějaký hovado. Co vy s tím. Pokud to jde, hodíte ho/ji na krk někomu jinýmu. Jste hrozný. Jste příšerný. Jste kamarádi na nic. Litujete toho po zbytek večera. Ale tohle prostě neni vaše parketa. Tohle váhání "mám říct/nemám říct". Protože vy to nikdy nikomu neřeknete a štve vás, že kamarád/kamarádka to zvládl/a udělat, i když teď trpí kvůli odmítnutí. Jenže vy se nikdy nedokopete ani k tomu vyjádření, takže jste v ještě větší nejistotě.
Strašně vás to štve. Ale furt tu máte svojí skupinku věrných, ty svoje spřízněný duše, se kterýma tu jste doopravdy a který jsou vám aspoň fakt podobný ve svojí neschopnosti vyjadřování.

01:00 Drogový večírek. Vrátíte se dovnitř. Tam je cigaretovej vzduch a hudba se troch zasekla na nějakých napůl opicelkých a napůl neslyšitelných nahrávkách, nic moc neni vidět, ale to je možná dobře. Šlápnete do něčeho mokrýho na zemi. Leknete se. Je to jen mokrej hadr. Co tam dělá? Část lidí šla domů, část lidí šla ven, část lidí okupuje bar, pár lidí do vás vrazí a když s nima navážete něco jako oční kontakt, dojde vám, že takhle blízko drogám, opravdovým drogám, jste nebyli. Mají divný oči a divný pohledy. Pár lidí spí na židlích u stěn, i když nechápete jak to dokážou u tý hudby.

01:15 Brief encounters. Když už ta hudba umírá doopravdy, dojde vám, že se tu vlastně nudíte. Už tu jste stejně hrozně dlouho, už jste si tu na to zvykli. Letmo jste se zahlídli snad z půlkou města a nebaví vás to. Jsme mladí, jsme znudění. Všichni jsme jen letmá setkání. Všichni si vybíráme klíčky od auta a partnery a pak ty klíčky ztrácíme. Jsem na jistý party v jistý prdeli světa, ale je tu jen jistej kousek mě. Hudba už je jen opakuje. Netancujete, nemuvíte. Lehce se kývete do rytmu, ale ani už nechcete tancovat. Sbíráte síly k tomu sehnat svojí skupinku a rozhodnout se k odchodu. Jinak tu usnete. Tohle je teda ta svoboda?

01:30 No 1. Party anthem. Hledáte svoje lidi, procházíte parket a okolí, bar, něco si koupíte, všichni na vás koukaj divně když kupujete jen jednu skleničku. Asi jste sobci. Při chůzi prakticky spíte. Hudba tomu pomáhá. Koberec nataženej u baru vypadá pohodlně. Připadá vám, že tam jste už tejden, že se motáte pořád dokola. Padá na vás trochu únava a to vás děsí, protože ještě furt je do svítání spousta času. Potřebujete najít někoho, s kým usínat nebudete, a něco, po čem rozhodně neusnete.

01:45 You only tell me you love when you're drunk. Jste jako v začarovanym kruhu, zase jste u vylívání citů. Někdo si stěžuje na vztah. Někdo řekne "dneska se chci vožrat co nejvíc, protože mě kurva bolí noha a já si nemůžu vzít prášky", je to smutný, vy si připadáte jako falešnej člověk, kterej si stěžuje i když nemá na co, protože vy prášky proti bolesti brát nemusíte. Všichni kolem jsou na tom asi hůř než vy. Chvíli vám jich je líto. Chvíli je nesnášíte, že si oni stěžujou vám. Máte svoje starosti. Sice jiný než oni. Všichni jsou víc ukecaný, což by byla paráda, jenže oni jsou ukecaný v tom smutným slova smyslu. Vylejou (nebo vyblejou) na vás svoje smutky a vy v tom teď plavte.
Pak brečíte na záchodech, máte rozmazanou řasenku pod očima, lidi se vás leknout, jestli takhle vylezete, a vy nevíte, proč brečíte, jestli kvůli sobě nebo kvůli nim, jestli vy jste necitlivý nebo ostatní přecitlivělí, jestli je vám líto sebe nebo těch, kteří se vám dneska v noci svěřili se svými strachy a neúspěchy a vším, co je trápí, asi je toho prostě moc. Potřebujete konečně něco lepšího, musíte nutně najít ty nejspřízněnější duše, ty, kteří vás znaj tak dobře, že věděj, že občas prostě brečíte i bez důvodu, třeba ty, kteří věděj, že při první večeři v Anglii jste se rozbrečeli úplně bezdůvodně a naprosto bez jakýkoliv souvislosti.

02:00 Die on the floor. Ty lidi máte a milujete je. Chcete zapomenout na ty smutný věci. Chcete chvilku zůstat, vyvětrat ze sebe ty tragédie co vám ostatní řekli, chcete to tu na poslední chvíli v posledním stádiu trochu oživit, parket už je stejně napůl prázdnej, ale když se rozjede nějaký rychlejší písnička, musíte do toho skočit, dopijete tu láhev vodky s redbullem, tu smrtelnou kombinaci která chutná jako limonáda s lihem. a doufáte, že vás to buď postaví na nohy, nebo složí vedle záchodu. Spíš to první, ale hlavně ať se něco děje. Pak si zatancujete. Spíš jen tak zaskáčete, dokud vám žaludek málem nevyskočí krkem. O tom to taky je. Potřebujete cokoliv, co vás donutí zapomenout na to, že jsou tu horší chudáci než vy, haha. Ve skutečnosti prostě potřebujete něco dělat se svým životem.

02:15 One for the Road. Co takhle vydat se na cestu? Je to závažný rozhodnutí, jakmile odsud opravdu odejdete, už se nevrátíte, je tu teplo, jsou tu lidi, je to tu známý prostředí, ale je tu nuda. Máte přece svý lidi a s nima byste šli na konec světa, ne? Radši se vydaté na ten okraj světa, než abyste tu zůstali do svítání a viděli, jak to tu vypadá při světle. Pořád ještě máte o tomhle místě jistý iluze a nechcete si je kazit třeba tím, že byste viděli, že zdi jsou ve skutečnosti růžový (ve tmě vypadaj šedě). No, změna destinace možná prospěje. Jsou teprve dvě, ještě pořád máte dost času do rána a do chvíle, kdy město ovládnou normální lidi, co v noci spí.
Sejdete se u baru. Jsou tu zmatky, protože pořád je tu dost lidí a blbě se hledá. Někdo se potácí, někdo se opírá, všichni jsou v náladě, ale ani nálada nepřemůže tu nudu. Hudbu už slyšíte jen jako v ozvěně někde za sebou.
Už jste tu několikrát byli a víte jak to chodí. Dáte si jednu na cestu. Jen ze zvyku a jen abyste splnili název písničky, co vám zní v uších.

02:30 Not now John. Když vypadnete ven, je to jiný. Litujete, že jste nezůstali uvnitř. Kurva, je noc, je zima, jste nalehko, kam jdete? Někdo vám pučí bundu. A nebo taky ne. Nebo džínsku nebo koženou bundu nebo třeba sako, jestli jste frajeři. Co se dá dělat v půl třetí ráno? Venku se vaše nálada zase rozjede, vypustíte jí do šířky a do prostoru, jako by teď měla volnost a mohla si dělat co chce, pořádně se do toho teď opřete, jste trochu ohluchlý z tý haly, takže hrozně moc řvete a cejtíte to na hlasivkách a na plících, ale na poslech vám to tak hrozný nepřijde. Navíc vás nemá kdo tlumit, když jste všichni v podobným stavu. K když občas si dáte prsty na rty a začnete dělat "PŠŠŠŠT" ale ještě hlasitějc než ostatní řvou, sami to víte, smějete se tomu a pořád děláte pššššt, na ostatní i na sebe.
Jste trochu rozjetý. Možná byste nemuseli jít prostředkem silnice. Možná byste nemuseli tahnout ty dvě napůl plný flašky. Jednu dopijete, střídáte se, za pár dní budete mít všichni opar.

02:45 Why'd you only call me when you're high. Chodíte městem. Líbí se vám ty světla. Víte, že jste trochu jetý nebo sjetý, záleží jak to pojmenujete. Zkusíte zazvonit u někoho známýho, kdo tam bydlí. Asi trochu děláte bordel. Někdo na vás zařve, ať neřvete. Paradoxy. Smějete se, ale snažíte se bejt potichu. Na to, aby vaše soukromá party na ulici skončila je ještě moc brzo. Trochu mrznete, ale nevzdáváte se. Musíte jen dojít na nějakou zeleň nebo někam stranou, kde se dá lehnout a bejt v klidu a tichu a tam pokračovat. V centru je až moc lidí, i když jsou tři ráno. Taky jste viděli policejní auto. To nechcete. Jdete dál, je to náročnější. Trochu vám už chybí teplo a ta zahulená hala a ty lidi, co tam byli, ale tohle je váš živel, vaši lidé, vaše skupina, a právě teď i vaše ulice. Máte pocit, že když si sednete doprostřed silnice, bude všechno v nejlepším pořádku.

03:00 Talk tonight. Strašně moc chcete mluvit. Vysvětlovat a popisovat. Jak moc pro vás znamenají tyhle chvíle s těma lidma. Ale nedokážete to. Nejste zvyklí mluvit, spíš psát. Vždycky vlastně doufáte, že ti kolem pochopí, jak se cítíte, i když to nepopíšete. Ale teď byste to rádi vyjádřili. Možná se zmůžete na nějaký zmatený vyznání, který bude napůl šeptaný a napůl křičený, nikdo to ale nechápe, protože nikdo nechápe, proč vás tyhle věci a noční výpravy tak berou. Prej objímání mluví za všechno.
Nefunguje to.
Obejmutí taky nevyjádří úplně všechno. Začnete cejtit smutek a bezmocnou zlost a vztek.
Sice se objímáte jako největší kamarádi, co se vracej z hospody, ale není to ono. Zmateně ze sebe sypete slova a snažíte se do nich vtlačit takovej význam, jakej chcete, aby v nich slyšeli adresáti. Daří se vám to?
Chci si dnes v noci promluvit o tom, jak jsi mi zahcránil život, chci si povídat, až do rozbřesku.
Když blábolíte o tom, "že je milujete ale oni to asi nechápou", ujistí vás, že to naprosto chápou.
To je asi nejvíc, čeho můžete dosáhnout. Pořád nevíte, jestli oni vědí, jak moc.
Ale už jste klidnější.

03:15 Little guy from the suburbs. Jdete až moc v tichu. Obrázek před sebou - vaše vidění - je trochu mázlý. Víte, že si za to můžete sami. máte upatlaný brejle po tom neustálým chození z chladu do tepla a zpátky a matlání a utírání do trička a kapesníčků. Zase se vám chce brečet. Proč? To nevíte ani vy. Nikdo jinej. Bůhvíproč vás při průchodu Klášterskou po třetí ránou přepadá lehká úzkost, strach, nějak nevysvětlitelnej, nebojíte se úchylů z parku nebo vrahů, máte jen neurčitej strach z něčeho. A cejtíte se podvedený a směšný a malý. Možná za to můžou vysoký baráky. Nebo to, že je vlastně ticho. Jste v tom městě ztracený, i když tu žijete od narození a znáte ho strašně dobře. Ale v noci je to jiný. Jste jenom někdo. Nevíte, co tu děláte. Jste jen malej člověk z předměstí. Nevíte proč tam jste. Možná začnete brečet. Nebo přemejšlet, proč tam jste a kdo jste a kdo jsou ti kolem vás. Dovede vás to k úvahám o duších a osudech a o setkávání lidí. Proč jste se setkali zrovna s těmahle? Ano, na takový úvahy a věci jste moc malý, nestačíte na ně, nemůžete. Jste moc obyčejný. Teď vám to dochází. Nehcete bejt obyčejný. Chcete udělat něco velkýho, ale nevíte co. Chcete změnit svět. Třeba rozmlátit výlohu nebo usnout na silnici. Chcete to zkusit -

03:30 Compliments - ale pořád jenom jdete dál. Máte kolem sebe ty nejlepší lidi, ale nedokážete s nima mluvit, nedokážete jim to říct. Máte strašně velký plány. Jste jiný než ty lidi, kterejch byla plná hala. Víte to. Máte prostě jinou hlavu. Už vám to někdo i párkrát řekl. Chcete všechno uskutečnit, ale nikdy se k tomu nedostanete. Všechny ty návrhy a projekty se míchají, je toho tolik, tolik co byste ze sebe chtěli dát, ale neumíte to, nezvládáte, nedokážete. Nikdy nic neuděláte. Platí to na teď i na celej život. Možná máte milion nápadů a strašně 3D mozek a plány, ale celkově jste hrozně plochý. Pořád jenom jdete dopředu.
Nic jinýho.
Chcete udělat něco velkýho, strašně moc chcete. Ale pořád pokračujete tou tmavou ulicí dál.
Představujete si všechny ty scénáře. Úplně to vidíte ve svojí hlavě - a někdy si říkáte, že byste měli být režiséři - všechny ty scény, co by se tu mohlo stát, co by se dalo udělat - a jdete dál, za váma ani před váma neni nic jen ta strašně dlouhá ulice, a i když to trvá hrozně dlouho, už jste si zvykli, že vlastně pořád jenom jdete, i když nemáte představu kam, a jak jdete, nabaluje se vám na boty svinstvo a bahno, ale zvykli jste si i na tohle, nikdy se nezastavíte, jediný co děláte je, že si to všechno uvědomujete a že přemýšlíte, ale nikdy se nepřimnějete k tomu to změnit -

03:45 New kind of thrill. Potřebujete něco novýho. Novej pohon. Došli jste až sem, na konec města, na konec všeho, a stojíte na zeleným svahu kluzký trávy, kloužete po ní doprostřed kopce, vidíte hezky na stromy a na řeknu, teda spíš to všechno ve tmě tušíte. Neni tu moc lamp ani světla. Ale noc neni černá, je jen tmavomodrá. Vidíte sebe navzájem, nevidíte nic jinýho. Jste úplně v privátním světě, kde jste opravdu jen vy a oni. Teď konečně je čas na to poslední stádium. Kvůli tomuhle jste odešli z tý první party. Tady začíná ta vaše. Protože chcete zažít něco novýho a jinýho. Je to trochu psychedelický a děsivý. Radši utíkej, zlato, radši běž!
Něco rozbalíte, ubalíte, vypijete, zapálíte, sníte, šňupnete, jak chcete. Záleží co jste zač.
A jedete. Do nebe a do pekla zároveň. Ta trať je hrozně dlouho stejná, takže nevíte, kam to je tentokrát. Lístky se neprodávaj a naskakuje se za jízdy.
Zlato, máš ve vlasech krev, podívej, už zase slyším ten zvuk ve svých uších, ale pořád se snažím přežít, zkouším dejchat, cejtím se naživu jako nikdy. Neni nic co bych nezkusil, abych se cejtil naživu, potřebuju novej druh vzrušení, jo, cejtim se NAŽIVU!
Jenže pořád ležíte na louce a nevidíte hvězdy a je ticho a bolí vás vnitřnosti, třeba srdce a plíce.

04:00 Gas panic! Jak je ticho a cítíte jenom tu trochu mokrou trávu pod sebou, máte větší strach než předtím. Předtim kolem vás byly domy a město, teď jste na jeho kraji, a kolem neni nic. Jste tak nějak vystavený všemu, co by mohlo přijít. Bůhvíproč vás napadnou třeba mimozemšťani. Nebo cokoliv. prostě se nemáte kam ukrýt, kdyby něco. Máte nad sebou nebe, který nikde nekončí, a ztrácíte se trochu v myšlenkách. Myslíte na nebe, jak je vysoko, jak moc je vlastně daleko, kde vlastně začíná to Nebe, ke kterýmu lidi vzhlíží? Jsou kolem vás ti nejvěrnější, kteří s váma zase tráví kus svýho života, ale ani jim nedokžete popsat tohle všechno, co zažíváte. Nějak máte pocit, že momentálně sice ležíte vyskládaný vedle sebe a všichni koukáte na stejný nebe, ale každej nějak jinak. Nevíte, co si myslí oni, a oni to neví o vás.
Vlastně jste hrozně sami.
Zase se vám chce brečet?
Moc dobře se vám nedejchá.
Rodina se mi zdá vzdálená a nepřátelé znají moje jméno. Taky možná teď všeho litujete, chcete někam dovnitř. Je to divný. Většinou je člověk zavřenej uvnitř a chce ven, na svobodu, ale vy chcete dovnitř, chcete kolem sebe mít bezpečí čtyř stěn.
Až uslyšíš škrábání na okně, padni na kolena a modli se. Panika přichází.

04:15 Krasojízda. Sebedestruktivní program máte za sebou. Teda tu špatnou část. Asi. Panika je pryč. Aspoň na nějakou dobu. Už se můžete zvednout a obloha na vás nepadá. Zapijete to na oslavu tím, co zbývá. Vodka s džusem? Houba? Čistý víno? Jste fajnšmekři. Pod svojí úroveň nejdete, krabicák si nekoupíte, pořád máte pevný zásady, jestli se teda teď dá nečemu říkat pevný zásady. Jste už vlastně na cestě domů. Do jednoho z mnoha domovů, do toho, kde budete moct bejt nerušeně všichni, spolu, a nějak přežít do svítání. To nemůže bejt daleko. Už sotva vidíte. Jak jste se vlastně vyškrábali do toho kopce. Záhada. Neběžíte sice nahoru do hvězdárny, ale spíš nahoru po ulici. Možná běžíte, možná se plazíte, každopádně nejdete úplně normálně. Vidíte tohle místo pomiliontý, nemáte ho rádi, ale teď je jiný, zajímavý, třeba kašna, lampa, plakáty, sloupky nebo ty hroty na řetězu. Teď jste zase jediný ve městě. Nikoho jinýho nevidíte. Jste jako jediný lidi na zemi. V Kebabhausu se ještě svítí ale vyhodí vás. Že zavřeli ve čtyři. U supermarketu obětujete desetikorunu na vozík a vezmete ho. Pak běžíte a to, co vidíte, je jako byste koukali na film nahranej mobilovou kamerou která se bez ustání třese. Někdo si vleze do vozíku a ostatní ho vezou a běží kolem. Běžíte taky. Ale nejste to úplně vy. Znáte tohle, ten pocit, kdy něco děláte, ale zároveň máte pocit, že se vidíte z nějakýho jinýho, cizího pohledu, že jenom sledujete sami sebe, jak to děláte, ale nemůžete to ovlivnit? Že to nejste vy, kdo se směje vašimi ústy? Že je to někdo cizí ve vás? Jo. Tohle je ono. Ve vozíku se někdo směje, vy kolem se smějete. Tohle je ta krasojízda.

04:30 Lucid dreams. Už neni moc jasný, co se vám jen zdá. Jste vůbec ještě naživu? Tohle nemůžete bejt vy. Pořád se vidíte odnikud zeshora. Řekněme: mimotělní prožitky. Jako byste lítali nahoře a koukali na sebe, na vás, na ten vozík, na to místo. Jste na hraně mezi vědomím a bezvědomím a nadvědomím. Taky jste úplně mimo, ale to už nějakou dobu. Možná. Možná se ještě držíte. To víte jenom vy. A dokud o sobě víte, je to vlastně v pohodě. Chvíli pobíháte po trávě za domem. Už je trochu světlo, už líp vidíte, ale pořád je všechno rozmazaný a točí se vám hlava. Když sebou fláknete na zem, pořád máte pocit že běžíte. Pořád jste v pohybu, vnitřně. Chcete jenom skákat a vykřikovat různý věci.
Dneska v noci cestujete celým vesmírem, neexistují žádný národy, hranice, nic, žijeme v lucidních snech, dneska v noci žijeme na krátkých vlnách.
Vozejk necháte venku. Škrábete se do patra nebo se hroutíte ve výtahu. Navzájem se podpíráte, tady vidíte nejhezčí solidaritu. Jste čtyři, možná je vás pět, šest, vejdete se do jednoho malinkýho bytečku, garsonky, kutlochu. Teď už možná trochu spíte. Máte pocit, že ne, ale najednou otevřete oči. Ležíte na zemi. Možná jste upadli - nebo si lehli? - teď si to nevybavíte.
Vzbudíme se s křídly, co nám zbyly z lucidních snů. Nikdy se nedozvíme o Velké pravdě. Zbyde po nich jen záhada.

04:45 Things I won't get Někdo leží vedle vás, někdo dal vařit vodu, Vára šel na balkon aby si zakouřil, Vára bere ohled na nekuřáky, Vára je kámoš. Každej má takovýho Váru, i vy. Takovej, kterýho vlastně kolem a kolem vzato nemáte nijak rádi, protože si o sobě hrozně moc myslí a považuje se za frajera a rebela bez příčiny. Ale je to on, kdo vás zvedne ze země když padnete na hubu nebo kdo přes vás hodí deku, až budete usínat na podlaze. Máte víc síly, když jste teď uvnitř. Pořád máte trochu základního povědomí o bezpečnosti. Ten, kdo padl vedle vás, dýchá, to zkontrolujete, jen pro jistotu. Jdete na balkon za Várou. Je strašná zima, větší než byla o půlnoci. Nabídne cigáro. Vezmete si ho anebo taky ne. Jste vzhůru jen tři nebo čtyři. Někdo vždycky usne. A někdo zůstane vzhůru až moc.
Sice jste strašně unavený, ta vzrušující hranice mezi lucidním sněním, halucinacema a vědomím vás vyčerpala, ale zujete si boty, aby vás zeboucí nohy udržely při vědomí, a můžete sedět na balkoně a řešit svět. Máte pocit, že víte všechno. Nějaký blízký setkání s vesmírem bylo asi obsažený v tom, co jste vypili, snědli, vykouřili, vyšňupali. Jste prostě vy tři, čtyři přeživší. Odpadlíci co usnuli jsou moc unavený na cokoliv. A vy jste ti, co všechno zažili a objevili. Připadáte si o dvacet let starší, protože ta noc byla hrozně dlouhá a bylo v ní všechno. Teď můžete řešit všechno, na co jste se nezmohli na mokrý louce nebo v přeplněný hale na party.
Jen vy a kofein.
Mluvíte o věcech, který nikdy nebudete mít. Vám došlo, jak jste hrozně malí, když jste šli po ulici ve tři ráno. Mluvíte o tom s ostatníma. Sedíte v bezejmenným bytě s bezejmennýma lidma, pijete bezejmennej čas a kávu, jste z bezejmenný generace a strašně moc chcete změnit svět. Ale teď už ne tím razantnim způsobem jako před pár hodinama. Teď nechcete skákat na lampy a na stromy a házet dlažební kostky do výloh. Jenom ležíte na zemi. Jestli se pohnete, možná se pozvracíte, máte toho v sobě dost. Možná vám ten čaj pomůže. Je vám zima a postel je tu jedna. Takže si hřejete ruce o hrníčky a mluvíte. Konečně. Po těch hodinách. Mluvíte o všem, co nechápete, co nemáte a nebudete mít. Ale už je vám to vlastně jedno.
Ty revoluční choutky pominuly. I strach. I pocit naprostý svobody a snění o cestování časem a prostorem a jízda v nákupním vozíku. Zbyla vůně kávy a dlaždičky proti bosým nohoum a dva spící kamarádi o kus vedle.
Nikdy nepochopíte, jak jste tuhle noc prožili. Ale všechno vám začne bejt jedno.

05:00 Stuck on the puzzle. Jste hotový, hlavně když se dopotácíte do koupelny. Ta řasenka, co se vám roztekla po obličeji, tam pořád je. Vypadáte vlastně že jste na tom mnohem hůř, než na tom doopravdy jste. Asi je v tom nějaký kouzlo.
Nebyla to zrovna romantická noc. Vrchol romantiky je ten, když vám něko podrží vlasy nebo když vám podá ruku po tom, co upadnete. Ale kvůli tomu jste do toho ani nešli.
Jste zase mimo, ale už jinak, a sledujete začátek východu slunce. Necejtíte se úplně ve svým těle. Ještě pořád jste částečně někde jinde, ve světě velkých myšlenek, a pořád ještě se zabýváte velkýma věcma, jenže je to všechno nějak skrytý, schovaný za ospalostí a vyčerpáním. A nemůžete věčně přecházet mezi dveřma od balkonu a kuchyní.
Strávili jste celou noc skládáním puzzle. Doufali jste, že uvidíte světlo, ale ne, jen jste se zasekli u těch puzzlí.

05:15 Dream again. Už nemáte sílu ani na přemejšlení. Když ležíte, plave vám žaludek po všem tom svinstvu co jste do sebe nacpali, ale tohle je ten správnej pocit. Z balkonu sem jde světlo. Ležíte kousek od dveří k němu a je vám to jedno. Ležíte v cizím bytě na zemi a i to jedno. Strop se trochu vlní a přibližuje a oddalujete. Slyšíte v hlavě hudbu, kterou nikdo jinej neuslyší. Uklidňuje vás to. Možná tohle už ani nejste vy. Možná jste prošli nějakou transformací a po noci vylezl úplně cizí člověk. Jste někdo jinej, aspoň částečně. Je po pátý ráno, svítá, a vy skoro usínáte, protože kofein nefunguje, ne přes všechny ty ostatní látky co v sobě máte. Ani nechcete spát, spíš jen ležet. Ano, tady máte pocit bezpečí. Nějak se tim pocitem necháte obejmout a unést. Teď už doopravdy sníte. Je to uklidňující. Všechno tady je uklidňující, i ta hudba ve vaší hlavě.
Žijete, abyste mohli znovu snít.
Ještě se trochu točí všechno kolem vás. Máte hrozně lehký ruce a nohy. Skoro jako byste se měli každou chvíli vznést. Je to příjemný. Taky jste mohli skončit s hlavou v záchodě, tohle je lepší.
Neměj strach když jdeš po schodišti z nejhlubšího zoufalství bez zábradlí, co by tě vedlo.
Nemáte žádný zábradlí. Ani nejdete. Necháváte se nést. Všechno už je jedno. Všechno už je minulost a mizí to, padá a hroutí se za váma jako rozpadající se most po kterým někdo přeběhl.
Usmíváte se.
Žijete proto, abyste mohli znova zažít tohle.

Už doopravdy svítá.
Noc skončila.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Blink Blink | Web | 25. června 2015 v 23:08 | Reagovat

ha! božííí. to je fakt originální nápad. jako, moje noc asi vypadá o dost jinak, ale je to takovej napůl deníček a to je sympatický. navíc, základní obrysy sou vždycky podobný, je to pravda.
každej potřebuje ke svýmu životu soundtrack. a tohle je teda soundtrack jak má bejt!
líbí se mi jak má drogovej večírek takovou kolísavou křivku :D ikdyž ta písnička ostatně s drogama v podstatě nemá společnýho vůbec nic :D
taky mi to připomělo jednu písničku od FIDLAR (5 to 9), tam se furt taky zpívá vždycky čas a co se děje, prostě průřez jednou šílenou nocí, ale to je trochu něco jinýho zas :D

2 Blink Blink | Web | 25. června 2015 v 23:11 | Reagovat

A počkat... zásady ohledně krabičáku? Heheh, tak to je těžce naivní postoj :D

3 Sunshine Sunshine | 26. června 2015 v 14:40 | Reagovat

[1]: Nechtěla jsem to dělat úplně jako deníček/povídku, protože jsem v tom chtěla mít ty písničky a ty pocity co s nima mám spojený. Taky jsem tam chtěla mít co nejmíň konkrétních lidí, se kterýma některý ty věci souvisí. A noc je prostě noc, takže tak nějak vznikl ten nápad na noční playlist. Prostě se snažit zachytit ten průběh noci v písničkách - ani ne tak v textech, spíš v tý jejich náladě.
Ona každá ta noc je jiná, ale tohle je tak nějak prototyp noci kdy se opravdu jde na osmou někam/na nějakou akci/ a pak se ta noc prožívá až do rána. někde. jakkoliv. prostě takhle.
Ale taky to neni úplně klasická noc.
Tak napiš o svojí noci :D
Jo, kolísavá křivka mi na to přišla vystihující, jednak kvůli tomu rytmu, ale taky tak nějak že si moc nevim co si z ní mám vzít a jak si jí vykládat. ale ten heroin a vana jsou o Morrisonovi, ne? :D
Hehe, to si poslechnu, stejně jsem si už nějakou dobu říkala, že bych FIDLAR mohla zkusit.
Nene! Neni naivní! Jenom takovej zbytek snobství :D radši flašku a její zábavný otvírání bez otvíráku!

4 Blink Blink | Web | 19. července 2015 v 17:47 | Reagovat

[3]: Heh, no možná bych to mohla zkusit napsat svojí verzi tohohle článku, strašně se mi ten nápad líbí.
No, myslím si že to je fakt narážka na Morrisona, jsou na něj odkazy v docela hodně písničkách od fiXy.
Jak myslíš, já krabičkou neopovrhnu :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama