Červen 2015

Noční playlist

25. června 2015 v 20:15 Jednorázovky


Povídka, zážitky, noc, hudba. Dejte to do kombinace a vpíchněte si to do žíly a nechte to ať se vám dostane do těla ve všech těl malinkatejch částech a úplně vás to vyplní.
Tenhle velkolepý plán jsem měla v hlavě hrozně dlouho. Noční playlist. Asi mě k tomu částečně inspirovalo album FF "Tonight", protože v něm vidím příběh a vývoj tý noci a to mě hrozně dostalo a fascinovalo. Protože mě noc fascinuje pořád, tak jako tak, prostě je to nejlepší část dne (a to je asi blbost, co?). Proč neudělat graf noci, žejo. Proč nevypast všechno co se v noci děje do hudby. Nebo spíš tu hudbu nevypsat do určitejch zážitků a stavů.
Dát dohromady to co mám nejradši a udělat z toho něco na pomezí článku o hudbě, článku o mně, Magorie a povídky.


FFS - FFS (Deluxe)

19. června 2015 v 3:49 Franz Ferdinand
Johnny Delusional - Little guy from the suburbs - Police encounters - Things I won't get - So many bridges - A violent death

Konečně, poprvý za celou historii blogu, jsem asi aktuální! Woo-hoo! Tohle se stává jen jednou za život.
Album FFS "superskupiny" FFS (Franz Ferdinand + Sparks) bylo vydané osmého června, po asi půlročním očekávání - na začátku roku byla spolupráce mezi oběma skupinami potvrzena, očekávalo se album, první singl vyšel v březnu - písnička s nevábným názvem "Piss Off". Následoval druhý singl, "Johnny Delusional", který mě naprosto pohltil a to okamžitě, snad už tím názvem (narozdíl od Piss Off, kterou vnímám spíš jako takovou srandičku; tohle je vážná věc), pak dost muzikálová a protiřečící si "Collaborations don't work", a pak "Call girl", která mi hrozně připomíná období Tonight a těch "nočních FF".
A pak vyšlo album.
Takže jsem extrémně současná a aktuální. Tohle si užiju.


Na začátek by bylo asi fér napsat, že jsem se na album moc netěšila. Sparks jsem těžce nesnášela a pořád je můj vztah k nim dost zvláštní. Ale nějak jsem se naučila je respektovat a tolerovat FF to, že se s nima "spojili". Asi bych víc ocenila album sólovejch Franz Ferdinand, ale na druhou stranu, ráda si poslechnu něco naprosto neznámýho a novýho a musím říct, že to album mě aspoň nemohlo zklamat, naopak, strašně dobře mě překvapilo, protože jednotlivý písničky střídají atmosféru a znění, takže je to prostě něco úžasně dobrýho, co stoprocentně není pro všechny - ani mně se všechny písničky nelíbí bezchybně - ale zase je to strašně speciální.
Jo, je to dobrý album. Divný. Neobvyklý. To já ráda.
Mám prostě radši samotný FF, občas v tom slyším až moc osmdesátek a syntezátorů a umělý hudby a taky to chvílema zní až moc cirkusácky a nevážně a pouťově.
8/10.

Magorie VIII: Anglie 2/2

16. června 2015 v 19:48 Magorie
Co se dalo dělat ty další dva dny jinýho, než bejt v Londýně? Croydon je něco na pomezí území Londýna, takže to bylo jen kousek. I když dostat se do centra trvá vždycky dlouho.

Vůbec jsem ráno - ani jedno z těch rán - neměla hlad, takže snídaně se většinou skládala z takovýho roztomilýho malýho balení cornfalakes zalitýho studeným mlíkem z hrozně velkýho kanystru, doslova kanystru, zatímco Em se cpala arašídovým máslem a K. si všechno fotila, Anni se starala o to vypadat co nejlíp a tak nějak jsme tam ty rána zvládali všichni spolu, i když já jsem musela vstávat nejdřív, protože nesnáším když vstanu z postele a hned je kolem mě spousta lidí a každej chce dělat něco jinýho, ne, ráda vstávám sama nebo s jedním vybraným člověkem, maximálně se dvěma, ale když se takhle hned po probuzení mám strkat ve dveřích koupelny se třema lidma, to není nic pro mě.

Jeden z domů v naší ulici měl před sebou gauč převrácenej o devadesát stupňů, hele, to se mi líbilo.


Vára pořád neklidně luskal prstama a mlátil jima do mýho foťáku, dokud si nedal ranní cigaretu a pak další, ale než jsme se dostali k Parlamentu a vůbec do centra, už byl zase v klidu a bral Em do náruče a chtěl jí házet do řeky, což je u něj znak, že je v pohodě.
Asi to nadšení z Parlamentu u mě nebylo tak velký, jako když jsem ho viděla prvně, ale stejně - pořád tam stojí stejně majestátně, pořád si ho všichni fotí, pořád vypadá hrozně nerealisticky a potřebovala bych si na něj šáhnout, na tu zeď, abych tomu úplně věřila, že taková hezká budova může existovat.

I love the sound of you walking away...

12. června 2015 v 19:16 Franz Ferdinand
Musela jsem téhle skladbě věnovat celej článek. Zvlášť teď, když FF a Sparks vydali album a mě přepadla melancholie a touha po starých dobrých nefalšovaných Franz Ferdinand.
To jinak nejde. Mám takovej kraťkounkej seznam písní, který by měl každej od FF znát. Walk away to vede.

Walk away - není úžasnejší písničky od FF než tahle; atmosféra, text, refrén, video, všechno.
Jacqueline - energie, živost, nadšení, úplnej začátek. Naprosto neambicióní čtyři kluci z Glasgow a jejich prví album, jo. Pomalý začátek, který možná odradí, ale po těch čtyřiceti vteřinách sotva slyšitelnýho zpěvu se to rozjede a stojí to za to. I'm so drunk I don't mind if you kill me.
Take me out a Do you want to - tak to jsou ty nejvíc slavný, takže je zná spousta lidí. I když nejsou nijak výjimečně skvělý.
Ulysses - lalalalá, you're not Ulysses. Povinost sledovat video! a noční život a myšlenky a sliby a přísahy a cesty a objevy a zklamání.
Lucid Dreams - největší psychárna, ta verze z alba. Strašně dobrá na snění a iluze a jejich ničení, na ten refrén má máloco a vůbec, je to strašně úžasná písnička.
Outsiders - jestli jste taky outsideři, tak směle do toho. Myslela sis, že sním o tobě, ale asi sem ti zapomněl říct, že mým jediným snem je valium. Miluju ji a děsí mě.
Fade together a The universe expanded - to jsou ty smutný, strašně smutný skladby, nejsmutnější jaký FF kdy hráli.
Auf Achse je nádherná a zase mi připomíná Velkýho Gatsbyho, ale na to jsem přišla teprv nedávno. Hrozně moc mi ho to připomíná.
Třeba Michael taky stojí za poslech, a to nejen v případě, že jste stejný úchylové jako já, jenom je v tom ta spalující energie a síla.

Proč ale zrovna Walk away je taková hlavní píseň, jedna z těch nejlepších, co jsem kdy slyšela, a vrchol tvorby Franz Ferdinand?

Magorie VIII: Anglie 1/2

10. června 2015 v 18:02 Magorie
Týden v Anglii je málo na to si to doopravdy užít, ale dost na to, aby to byla skvělá jízda (až na tu opravdovou jízdu tam a zpátky, haha). Ale ne. Myslím, že jsem z toho cestování byla zdaleka nejmíň otrávená, Em si stěžovala mnohem víc a taky víc nadávala. K. nemá se spaním "na cestě" problémy. Je mi dost líto, že tam nebyl Red, protože ten by byl schopnej vytrolit celej Londýn i třeba policii na hranicích; a Erik měl nějaký závody a za Báru jsem docela ráda, že nejela, protože upřímně a zcela otevřeně zase přišla otočka v našem vztahu, protože ona je ta super pohodová přátelská holka, která chodí kouřit na vyhlídku, má kluka a jela na motákfest, zatímco já seděla s K. na kopci v parku a skládala barevný kostičky do řady a popíjela k tomu kaktusovej džus a snažila se naučit poslouchat fiXu. A Bára mi řekla, že se moc povyšuju, protože sem to já, kdo nosí boty na podpadku, kdo si maluje černou linku nad oči a nosí kabelku, jenže já to sakra nedělám kvůli povyšování, já to dělám proto, že mě to baví.
Dobře. Jeden den si udělám perfektní linky na oči, natočim si vlasy, vezmu si klidně tu blbou rtěnku a oblíknu se do šatů a na nohy si dám boty na podpatku a vezmu si kabelku a můžu celej den sedět s nohou přes nohu a usmívat se a přikyvovat a debatovat o přípravě nejlepšího dezertu na světě. A druhej den si vezmu to batikovaný triko a sukni až na zem a tašku na plynovou masku a korále a kytky do vlasů a můžu přinýst tu peněženku, co jsem omylem vzala K., můžu v ní přinýst trávu, nebo můžu jít do večerky koupit víno, a můžu ležet dole pod kopcem na zhulovací loučce s Erikem a můžeme zpívat Strawberry fields forever... Bára to bere jako přetvářku. Teri tohle chápala vždycky. Ach jo. Teri přijede za týden.

Teri taky chtěla jet s náma. Ale to ještě v době, kdy netušila, kde teď bude. A nabírat jí na jihu Francie nešlo.

Po pěti hodinách cesty jsme byli furt v Česku, což je neskutečně frustrující vzhledem k tomu, že tady stačí jet půlhodiny na jih a hned jste v Rakousku - ale tohle byla jiná situace, tohle byla cesta Hradec Praha Plzeň Rozvadov. V deset večer jsme ještě seděli na rozvadovský pumpě. A to ještě ani nebyla úplná tma. Ale měly tam macdonald a tam mají hezký záchody. Tak jsme to využili. I když fakt je, že Em si tam i něco koupila, něco strašně horkýho a sladkýho. Přemejšlím, jak dlouho jsem už nic v macdonadlu nejedla. Eh. Od doby co znám FF určitě, protože Kapranos nemá macdonald rád, haha. Já sem taky tak falešnej a ovlivnitelnej člověk.
Pak Em začala s němčinou, připravovala se na průjezd Německem, ale to větou "Ich bin Napoleon," což nám moc nepomáhalo. A to tomu rozumím i já.

Z Německa si pamatuju tmu, dálnici, to jak Tom hrál "Wake me up when september ends" na kytaru vzadu na sedadlech, pak se chvíli snažil o Another brick in the wall (a řekl, že to je pro mě!!! sice se zasekl někde před dvěma rokama, ale bylo to milý) a o Yellow submarine a po Eight days a week odpadl. Nám se už nechtělo tleskat.
Někde uprostřed Německa jsem poslouchala The wall dojatě čučela z okna...na tu prázdnotu. Ono tam nic neni k vidění. Občas benzínka.
Pak mi došlo, že sem vlastně měla strašně ďábelskej a promyšlenej plán. Že jsem vyházela půlku empétrojky a dala si tam tři alba od Vypsaný fixy, Bestiálně šťastní, Fenomén a Klenot, protože jsem obklopená lidma co je znaj, protože Em i K. byly na jejich koncertu loni v Hradci a protože Em má fotku s Márdim ještě z doby, co pro mě spojení vypsaná fixa označovalo nepotřebnou psaní potřebu, a protože tvrdí, že se na ní na tom koncertě díval (to dělaj vždycky všichni zpěváci na všechny holky, mám takovej pocit XD) a protože mi řekla, že Márdi je Blíženec jako já, jooo. Cítím se velice poctěna a sympatie vzrůstají.
Jen tak mimochodem jsem zjistila, že teda mám dobrý zpěváky ve svým znamení. Samozřejmě Paul McCartney, to je stejnej den jako já, pak Noel Gallagher, ten génius textů, věčně nad věcí, jeden z nejvtipnějších lidí na světě, i když se tváří jako "I don't give a fuck"; pak HPA, ano, Howlin' Pelle Almquist je taky Blíženec, nabitej energií, showman, chci ho vidět naživo, jak zpívá "with every little step I'll blow your mind away, forever H-P-A!" a teď ještě Márdi.
Takže jsem v Německu poslouchala fiXu s čelem opřeným o třesoucí se sklo auta.
Asi to budu mít navždycky spojený.
V půl jedný jsme stavěli na benzínce. Zdevastovaný. Na Benzínce. (přiznám se, že mi při tom poslouchání začala trošku hrabat).
To bylo ve Spessartu. Nechala jsem tam tu dlažební kostku z pražskýho hlavního nádraží.