Květen 2015

Magorie VII

31. května 2015 v 22:22 Magorie
Ve chvíli, kdy se tenhle článek objeví na blogu, jsem asi v Německu. Aspoň doufám. Pokud všechno klapne. Představuju si, že budu stát někde vedle pumpy poblíž Frankfurtu nad Mohanem a stravovat se bagetou, hallskama, pomerančovým cukrem a bebe sušenkama a Vára bude kousek ode mě kouřit cigarety, jednu za druhou, a Em se bude snažit něco německy domluvit a K. si bude svítit na malý kapesní zrcátko a obtahovat si rty tmavofialovou rtěnkou.

Mám teď takový dobře divný období. Poslouchám Blur, ale pořád dokola těch pět písniček, co od nich mám ráda, a v knihovně jsem úplně náhodou narazila na Ponorku, fakt naprostou náhodou, s K. jsme si četly horoskopy a pak jsem zahlídla takovej hnusně růžovej obal nějaký knihy s nápisem "Ponorka". Ne, to nemůže bejt tamta Ponorka, ale když jsem knížku vytáhla, tak měla na obalu fotku z toho filmu a já si jí prostě musela půjčit a doteď toho nelituju.

Jsem lehce zpomalená a přitom nastává asi nejzábavnější část roku, v sobotu jsme s Em jely na otočku do Prahy na divadlo a nasávat kulturu a atmoféru (nasávat, he) a v pátek jsem byla na akademii podpořit ten akční okruh přátel, protože je to skvělý a protože když je v sále tma a na pódiu poskakují děti do rytmu hip-hopu, je to dobrá chvíle na přemýšlení a plánování, a taky se pak většinou už při stmívání a západu slunce chodí na osminu pizzy s olivama, šunkou, sejrem nebo s chilli za pětadvacet, což je dobrý hlavně proto, že každej z nás si koupí jinej druh a pak vlastně máme všichni všechno.

No a ve středu byl v kině Klub rváčů a samozřejmě jsem to nestíhala, takže se na to plánuju podívat aspoň doma. Cucám strepsils a piju černej čaj. Středa je už oficiálně dnem čaje s mlíkem.
A v neděli se jede do Anglie, K. i Em se nemůžou dočkat, protože tam nikdy nebyly a já se nemůžu dočkat, protože jsem tam už jednou byla, a chtěla bych tam bejt hodně dlouho a počkat si třeba na koncert v Hyde Parku, protože tam hrajou Kaiser Chiefs a The Who, ale to mi asi nevyjde.

Red zná taky The Who. Ale on zná snad všechno. O estetice jsme seděli v parku u mostu a poslouchali "London Calling", protože jsme si to tenkrát na majálesu zpívali v průvodu - a Red měl vlasy nabarvený namodro a já načerveno - a pak taky Kryla, Píseň neznámého vojína, a pak Doors a jejich Unknown soldier, protože je to strašně podobný, a mě už ani nepřekvapuje, že to všechno má Red v mobilu. Jednou jsme seděli na školních schodech na půdu a poslouchali koncert Nirvany a byloto hrozně fajn. Taky mě seznámil s tou jejich verzí písničky "The man who sold the world" a já ji teď mám radši než originál od Bowieho.


Arctic Monkeys - AM

25. května 2015 v 19:26 Arctic Monkeys
Bylo načase napsat takový článek i o některém z alb Arctic Monkeys, když už je poslouchám, ačkoliv uznávám, že to trvalo dlouho, dlouho, hodně dlouho, než jsem si je vůbec poprvé pustila, přestože jsem něco o jejich existenci tušila - vůbec ten začátek mého vztahu je dost podobný vztahu k Oasis, o těch jsem taky věděla, že existovali, ale strašně dlouho mi trvalo, než jsem si je poprvý poslechla.
Úplně první písnička, kterou jsem od Arctic Monkeys slyšela, byla R U Mine?, ta verze z T in the Park 2014. Pamatuju si to, byla jsem na to video odkázaná z klipu Franz Ferdinand z toho samýho festivalu. Protože jsem už dřív něco někde o AM zaslechla, a to jméno mě prostě praštilo do očí, rozhodla jsem se to teda konečně zkusit.
(a pořád jsem si říkala, proč jsou to arktický opice)
Pamatuju si, jak se mi R U Mine? nelíbila. Přeskakovala jsem její kusy, nebavilo mě to, řekla jsem si, že ne, že tohle nebude pro mě.
Pohřbila jsem naději na to, že by AM mohli být moje oblíbená skupina, s touhle jednou písničkou, kterou jsem se nějak poslední dobou naučila mít ráda.
Ale nenechalo mě to a jednou jsem si na youtube napsala "arctic monkeys" a čekala na nabídku. Jedna z písniček z nabídky mě zaujala zvlášť, svým názvem - "Why'd you only call me when you're high". Zajímavé.
A díky WYOCMWYH? ten příběh s AM pokračoval, protože tentokrát to byla láska "na první poslech" a nejen k textu, ale i k hudbě a klipu a atmosféře.

Liam Gallagher - poslední rock'n'rollová hvězda

16. května 2015 v 3:48 Oasis
Maybe you're the same as me
We see things they'll never see
You and I are gonna live forever

Poslední skutečná rock'n'rollová hvězda.
Vzteklej arogantní hulvát.
Člověk s vidličkou ve světě polévek.
Nejlepší frontman všech dob. Nevychovanej spratek. Zpěvák s nejlepším hlasem.
Politováníhodná kreatura. Postavička z kresleného seriálu. Přeceňovaný nedospělý dítě. Největší idiot v hudebním průmyslu. Ikona 90. let. Idol. Reinkarnace Johna Lennona. Namachrovanej rádoby-borec. Představitel generace.
Bůh.
LG.
Liam Gallagher.

Snad žádný jiný zpěvák ve mě nevyvolával tak rozporuplné emoce. Mám své oblíbené zpěváky a hudebníky, které mám ráda, i když občas mě něčím překvapí, naštvou, zklamou - ale jsou to taky jenom lidi, že jo. Ale občas je to prostě jako rána - když je Kapranos arogantní a až moc jedovatý na twitteru, když Turner s přehnaně sebevědomou řečí přebírá Brit Award - ale to všechno jsou drobnosti, kvůli kterým moje sympatie k určitému hudebníkovi na chvíli poklesnou a pak se zase vyrovnají.
LG je jinej. A vždycky byl a asi už i bude. Pochybuju, že se změní.
Všechna ta spojení, co jsou vypsaná na začátku článku, jsou o něm. A jsou pravdivá. Ano, všechna. Protože LG je pro mě ten nejrozporuplnější zpěvák. Pro někoho je to Bůh rebelie a největší frajer, pro někoho je to ubohej nafoukanej idiot co neumí zpívat, pro někoho je to prostě jen užvaněnej sprostej chlap bez jakéhokoliv náznaku emocí nebo svědomí.
Ale pořád je to kurva nejlepší frontman na světě.

16.: Rio (slash fikce)

15. května 2015 v 6:00 Franzy Fridays
Poslední dva tři díly a epilog? Je to teď těžký, protože FF se momentálně tahají se Sparks a Kapranos je z nich očividně hotovej a chudák Nick... někde vzadu, neviděn a nepozorován...

Série: Rio
Díl: 16/18
Fandom: Franz Ferdinand
Počet slov: 930
Přístupnost: všem
Varování: není


Magorie VI.

10. května 2015 v 0:08 Magorie
Šestej díl Magorie a pořád je to jednorázovka, aspoň podle mě.
Protože každej díl je samostatnej.
A nemusíte je mít ani nijak spojený.
A pořád to dává smysl.
Měla jsem na krku visací zámek a sichrhajsku a tvářila se punkově a ve skutečnosti jsem se cejtila hrozně blbě a chtěla jsem emigrovat k hipíkům co stáli o kus vedle. Jo, život vás fakt občas zavede do divných situací. Ale vyhráli jsme. Hurá. Dostali jsme tři litry rumu. Hurá. Teplej rum pil, i když potom blil. Měla jsem půlku hlavy červenou. Hurá. Měla konzistenci cukrový vaty. Pořád mám slepený vlasy. Necítila jsem nic jako sounáležitost se školou, cítila jsem se dobře spíš proto, že jsme si zase s K. odběhly na vyhlídku na jointa, protože naše zásoby jsou nevyčerpatelné, a ono je vpodstatě hrozně fajn jít po ulici, křičet "Sid for president!" a sledovat, kolik z těch namaskovaných a falešných pankáčů neví, kdo je TEN SID. Haha.
Bylo to pěkný odpoledne. Trochu jsem poslouchala The Clash a trochu jsem poslouchala Sex Pistols, ale Clash se mi líbí víc a asi je budu poslouchat víc, i když ta hra na punk skončila. Možná jsem díky tomuhle přišla na novou hudbu? Nebo jsem přišla na to, že mi punk nevadí? A taky že mi nevadí roztrhaný silonky a že sichrhajsky jsou dobrej vynález a že moje anglický boty se hodí ke všemu a že mít červenou hlavu je taky dobrý.

Nejoblíbenější kusy z písní 2

3. května 2015 v 16:08 Hudba
1. Beatles - Strawberry Fields

Living is easy with eyes closed

Dost lidí si myslí, že Beatles psali jen jednoduché písničky s líbivou hudbou, které sice měly úspěch ale že v nich nebyly žádné hodnotné myšlenky (např. "Love me do" je takový typ písničky) - tohle snad všechny musí vyvést z omylu. Taky jsme tenhle citát měli napsanej jednu dobu na skříňce, mám takový pocit že hned vedle obrázku citronu s lennonkama a s nápisem JOHN LEMON.

2. Pink Floyd - Eclipse

Everything under the Sun is in tune
But the Sun is eclipsed by the Moon

Jeden z mých nejoblíbenějších úryvků od Pink Floyd vůbec - Dark side je geniální album (ale ne tak jako Zeď) a já jsem vždycky milovala závěr toho alba, poslední dvě písničky (nebo jednu, záleží jak se to vezme) - Brain damage a Eclipse. A hlavně úplný, úplný konec alba, tzn. Eclipse a to "all that you....love/hate/create/destroy" atd.
Vše pod Sluncem je v pořádku, ale Slunce je zakryto Měsícem. Ironie, co? Lepší a poetičtější konec než tohle snad nejde, i když v The Wall mám taky ráda poslední písničku a její význam a vyznění, akorát ta se dost liší od těch předchozích, ale tady na DSOTM je to všechno poslepovaný hrozně dohromady, jedna písnička přechází do další a Eclipse se nijak moc neliší, prostě je to pořád seznam, dlouhý seznam, a až tenhleten konec ho poruší.

3. Beatles - We can work it out

Life is very short and there's no time
For fussing and fighting, my friend

Ani moc nevím proč, ale tohle je asi moje nejoblíbenější písnička od Beatles. Proč ne třeba Let it be? Proč ne She loves you nebo Ticket to ride nebo Eleanor Rigby nebo bůhvíjaká ještě? Ty jejich písničky "ze začátků" jsou totiž všechny hodně podobný. Skvělý, ale strašně neoriginální. Love me do, she loves you and I love her. Je to pořád takový dokola.
V We can work it out jde o něco víc. Ano, taky je tu "our love may soon be gone", ale není to jen čistě o lásce, ono to může být o jakýmkoliv vztahu, třeba i přátelským. A hrozně se mi líbí, jak hořce tahle písnička působí - Paul se snaží přesvědčit druhého účastníka "hádky", ať se na věc podívá z jeho úhlu pohledu - a pokud ne, tak "se rozejdou". Paul je dost arogantní. Působí to dojmem, že vlastně ta písnička - ta veselá písnička s refrénem "we can work it out" - je o Paulovi, který si pevně stojí za svým a přesvědčuje toho druhého - ať už je to jeho tehdejší přítelkyně nebo John - o svojí pravdě a vyhrožuje, že pokud to tak nebude, tak se jejich vztah rozpadne.
Tak to vidím já.
I když možná je to fakt jenom optimistická písnička o tom, že "se to vyřeší".
Miluju ji. Taky miluju Eleanor Rigby, ale tam je to zase o houslích a smutku (strašným smutku) a tom tesklivým "Look at all the lonely people." Takže We can work it out a Eleanor Rigby budou moje nejoblíbenější písničky od Beatles.


4. Oasis - Gas Panic!

That my family don't seem so familiar
And my enemies all know my name
And if you hear me tap on your window
You better get on your knees and pray
Panic is on the way

Děsivá, děsící, děsivě přímá. Noel Gallagher v době nahrávání alba přestal brát kokain a Gas Panic! je nádherným, i když děsivým i smutným příkladem toho, co se v té době dělo. Nemusí to být zrovna o braní kokainu - může to být o strachu způsobeným čímkoliv, o strachu, který vás tak paralyzuje, že nedokážete udělat nic, abyste se z něj dostali. Noel řekl, že v době, kdy se dostával ze závislosti na kokainu, se často v noci budil, nemohl spát, a měl strach (ano, i slavný NG měl strach), takže často musel budit manželku a ta ho uklidňovala. Ale že někdy byl ten strach a paranoia tak velký, že ani manželku probudit nedokázal, že nedokázal dělat vůbec nic. A tak se rozhodl o tom napsat. Jeho bratr Liam píseň na koncertě ve Wembley započal slovy "it's a fucking good tune, this....listen carefully!"
Miluju ji od prvního poslechu - to šumění na začátku vás nenechá v klidu, je to skoro strašidelný, hlavně když znáte ten pocit strachu, který nikomu nevysvětlíte, nebo si to aspoň dokážete představit. Tohle je píseň všech úzkostí, strachů a paranoi. Připomíná mi to Salad Fingers, tím šuměním na začátku, hlavně. A tím popisem, "moře potu", "mrtvé oči" a "když mě uslyšíš klepat na okno, padni na kolena a modli se". Je to v určitým směru strašná písnička.
Nějak mi připomíná konec "Comfortably Numb" z filmu The Wall. Jak táhnou Pinka do auta, ty roztřesený záběry, světla na chodbě, garáž s autem, točící se záběry silnice a světel kolem ní.


Magorie V.

1. května 2015 v 22:14 Magorie
Skříňka vypadá pořád jako hnusná plechová skříňka, akorát natřená namodro. Navíc hodně špatně natřená. Tak natřená, jak se to dá stihnout za necelých třicet minut. Dvě vrstvy, který se nekryjou, a pořád tam prosvítá původní nátěr. Došlo mi, že to asi nikdy nedokončíme, protože Erik propadl My Little Pony a podle vlastních slov se "stal poníkem". Miluje Rainbow Dash. Je to takový to, když si myslíte, že si z vás někdo dělá srandu, a pak vám se zděšením dojde, že to myslí vážně. On se vážně stal poníkem, aspoň ve svý hlavě, ale na druhou stranu jsem trochu ráda, protože když má poníky, nemusí brát nic na to, aby se mu barvy zdály barevnější a hudba projasněnější. Ono to se sledováním toho seriálu přijde tak nějak samo. Bez drog. A je to zadarmo. Možná budeme mít dost peněz na to, abychom koupili další barvy třeba na tu skříňku a dodělali jí. Akorát mám pocit, že o to on teď ztratil zájem.
Z nudy jsem si při natírání spočítala věci, co máme uvnitř. Jeden meč. Jedna bambitka, kterou ukradl na natáčení nějaký pohádky, ve který dělal komparz. Jedna sovětská vlajka. Pepřenka z jídelny, Lžíce, kterou čas od času mlátí Reda po hlavě, když spolu sedíme na chodbě a Red vykřikuje "Bring out your dead!" A směs peroxidu a různých chemických přídavků ve flašce od zákysu. Říkáme tomu Mazlík. Nevim, dřív jsme tam měli lišty vytrhaný ze tříd a chodeb, ale ty už tam nejsou. Ptala jsem se Erika, jenže ten pokrčil ramenama. Tak nevim. Možná je zase vrátil zpátky. Spíš si je odnesl domů, jenže na to jsou zase moc velký.

Zase se tu na chvíli ukázala Teri. Hrozně mi vždycky zlepší náladu. Ne, ona mi zlepší i život. Protože ona mě chápe a rozumí mým pocitům a hlavně je na stejný vlně jako já. A umí se vyjádřit. Už mě serou všichni ti kolem mě se svýma pseudodepresičkama. Teri má největší důvod si na něco stěžovat. A nestěžuje si. Nebo stěžuje, ale dokáže se vymáčknout. Každá máme problémy, každej má problémy, ale s ní se dají řešit. I když se třeba nevyřeší. Ale dá se s ní mluvit jako s málokým. Poslední dobou je kolem mě nějak moc pseudodepresivních lidí. Ségra mi je zhnusila svojí celoživotní pseudodepresí, takže teď k tomu mám odpor. Něco jako Můj smutek je horší než tvůj, pche!. Už na to nereaguju.
Poslala bych ji do kůže Teri. Pak by měla problém. Pak bych to chápala. Poslala bych ji žít do cizí země. Teri je skvělá a pořád stejně veselá a v pohodě jako vždycky. I když při veledůležité filosofické seanci v parku se přiznala, že má občas pocit, že se z toho všeho posere. Já bych se posrala, přiznávám. Ale máme s Teri takovou jakože filosofii. Zatni zuby a táhni.
"A mluvíš tam s nima?"
"Ne. Já bych mluvila, ale oni nechtěj. Oni jsou děsně nafoukaný, že jsou Francouzi."
"Neni ti to někdy líto?"
"Jo. Ale jako co můžu, že jo."
"Jo."
Teri je kromě všeho i herečka a já jsem Blíženec. Co z toho vyplývá? Že měníme nálady, osobnosti a témata. S ní můžu bejt všechno, protože ona ty změny chápe. A můžu se s ní bavit o všem. Náš vkus v hudbě, oblečení, knihách a stylu se částečně překrývá, a přece je spousta místa na nový věci. Ohnula mi klíč o korek ve flašce bílýho vína, pak tam ještě zlomila tužku když se jí snažila dovnitř zarazit botou, a nakonec jsem flašce ustřelila hrdlo jednou pěknou ranou o obrubník. Jsme profíci.

Ještě předtím tu byl druhej maturák. Atmosférou lepší než prví, hudbou horší, pitím lepší, zaplněností sálu lepší. Tentokrát jsme si s sebou přinesli jen bílý víno a už jsme se chovali víc jako svéprávní účastníci plesu a kupovali si pití u baru. Byl hezky nasvícenej zevnitř. Zeleně. Lidí tam bylo míň. Hned před barákem jsme potkali K. a zbytek večera byli s ní. Nějak jsme se dostali k melounový vodce a asi hodinu stály s K. za skleněnýma dveřma z předsálí do sálu a komentovaly všechny lidi, co chodili dovnitř a ven. Rozhodně lepší zábava než minule - čekání, čekání, čekání...na nic. Tady jsme stály za dveřma a děsily lidi svýma ksichtama. Ale byla to sranda. Red navrhoval, ať si tam vezmeme omalovánky, sedneme si ke stolu a začneme vybarvovat.
Někdy bych šla na ples jen s Redem. Nedopadlo by to dobře, ale byla by to ta pravá, nefalšovaná recese, ke který směřujeme. Já přišla do školy celá v černým a s černýma brejlema na výročí smrti George Washingtona. On přišel v nějakým středověkým hábitu. Kdybychom se vydali na ples, bylo by to ještě o stupeň jinde.
Nakonec byla na plese větší sranda, K. a já máme stejný flirtovací schopnosti. Takže jsem byla s ní a nemusela jsem furt poslouchat Báru, jak hledá svýho miláčka a chce si od něj půjčit sako. Stejně jí ho půjčil jen na chvíli a pak si ho zase vzal. Gentleman.
Kupodivu jsem tam tancovala i s lidma, který nesnáším.
A s nějakým cizím klukem, kterýho za mnou poslala Bára. Dostali jsme se k tomu, jak se jmenujeme. Pak přišla K., který Bára taky někoho dohodila, a zoufale mě odtáhla k baru. Opustily jsme kluky a šly si koupit melounovou vodku. Je v tom vidět náš přístup a taky schopnost kontaktu s dalšími lidmi.
Ve dvě ráno už tam bylo prakticky prázdno, ale jelikož tam hráli větší sračky než posledně, nestálo tancování za moc. K. si sundala boty a tancovala bosá. Ale jo, bylo nám v tu chvíli fakt dobře.
Pak jízda domů.
Najednou jste pryč z vydejchanýho sálu zaplněnýho cigaretovym kouřem a venku je zima, půlka března, a čerstvej noční vzduch kterej štípe do očí a do jazyka víc než ten cigaretovej. Před barákem kulturního centra v lesíku zvracej lidi a některý čekaj na svozy. Je to fakt kulturní centrum. Bolej mě nohy a uvědomuju si, že jsem si ještě na poslední chvíli před odchodem naprosto nelogicky koupila jednu velmi drahou a sobeckou melounovou na cestu. Takže si jen tak pro sebe zamumlám "one for the road".
"Co je?"
"Nic."
"Říkala jsi něco."
"One for the road."
"Jo."
"Nevim, proč jsem si jí kupovala."
"To já taky ne."
"Začala jsem si to zpívat a prostě jsem si jí musela koupit."
"Hm."
Nevím, jestli to chápali. Teri by to pochopila.

Tma. Nejlepší foto večera. Jsem uprostřed.

Doma mi došlo, že mám pořád u sebe Báry mobil. Stáhla jsem ze sebe ty modrobílý puntíkovaný šaty a smyla si ten pěknej makeup včetně perfektních tlustých dokonalých linek a obrovských řas.
To pod tím jsem byla já.

Teď se jen těším na majáles, na průvod, a na večerní koncert. Téma je punk. Proboha. Ale našla jsem super velkej spínací špendlík, tak ho vezmu a taky visací zámek, sundám z mých psích známek ty známky a pověsím na to špendlík a zámek.

Dost jsem teď poslouchala Patrolling Days a naučila se dělat mojito a cuba libre. Můj život je skvělej.