Franz Ferdinand - Franz Ferdinand

26. ledna 2015 v 18:00 |  Franz Ferdinand
Jestliže o sobě chtcete tvrdit, že máte rádi indie rock a že se v něm vyznáte, nezbývá, než si poslechnout tohle album. Když už nic jiného od FF. Protože jejich debutové eponymní album je klasika v oblasti indie rocku a Frank Ferdinand na něm jsou nabití energií, zajímaví, strhující, klasičtí, úžasní. A ještě celkem nezkažení elektronikou a syntezátory - ne že by mi vliv electro hudby vadil, ale typický zvuk FF pro mě navždy bude ten z jejich prvního alba. Je takový syrový, čistý, víte, zní jako "přímo od nich", je to prostě naservírováno od Kapranose (a ostatních) přímo vám do uší. Ještě to není taková "diskotéka" jako na "Tonight". Druhý album - "You could have it so much better" - je sice tomu prvnímu hodně podobný, ale jednička je jednička a písničky z prvního alba přebijí i ty z druhého. Snadno. Za osmatřicet minut hudby vám dokáží, jak zní indie rock začátku století.
Snad už jen stačí říct, že album je z roku 2004 a že obsahuje i ten úplně největší hit FF - "Take me out". I to je důvod, proč si album poslechnout - abyste slyšeli ostatní písničky z tohohle období a mohli přijít na to, že "Take me out" je sice úžasná skladba s více než vlezlým rytmem a neustále se opakujícími slovy, ale na albu jsou podle mého skromného názoru i lepší kusy.



Otevírá ho úvodní Jacqueline, kterou jsem při prvním poslechu prvních čtyřiceti vteřin neměla ráda. Víte, ona zezačátku zní tak nějak...nijak. Jako že Alex prohrábne struny a začne spíš mluvit než zpívat něco o nějaké Jacqueline. Jenže po těch čtyřiceti tichých vteřinách to teprve začně, takže určitě stojí za to vytrvat a nevzdat to. Jak se ke kytaře připojí baskytara a bubny, to je úžasný moment. No a refrén se slavnou větou "It's always better on holiday, so much better on holiday, that's why we only work when we need the money" je pro mě tím nejkrásnějším na celé písni. Ne - nejkrásnější je ta část po prvním refrénu - kdy se do toho Alex konečně pořádně pustí (na rozdíl od toho táhlého začátku) - "I'm so drunk I don't mind if you kill me". Nakonec si nedovedu představit lepší začátek tohohle alba.

Tell her tonight - o té se mi těžko píše, protože já se jí vždycky musím smát. Nemyslím to zle. Jenom prostě...zpívá ji hlavně Nick a já nevím, na jeho hlase je něco, možná ten způsob, jakým tu písničku zpívá naživo, nebo to zvýšení hlasu při každém "...she SAW IT..." Ale je to taková "vtipná pauza" mezi Jacqueline a Take me out. Hlavně asi proto, že text "Gonna have to tell her tonight" fanoušci zaměňují za "Gonna have nutella tonight" (a ono to tak fakt zní!)

Take me out - o ní je snad zbytečné psát cokoliv, protože to se nedá. Tu musíte slyšet. Je dokonalá, to nepopírám. Je právem slavná a skáče na ní celý T in the Park i Glastonbury.
Ale přijde mi, že v porovnání s ostatními skvělými písničkami je prostě přeceňovaná. Má vlastně hrozně jednoduchý text. Který se pořád opakuje.
A já jí miluju.

The dark of the Matinée - dlouhou dobu byla tou mojí nejoblíbenější z alba, teď si nejsem tak jistá. Miluju začátek, miluju refrén, miluju konec. Miluju, jak při živých verzích Alex a Nick stojí na úplném začátku zády k publiku a ve chvíli, kdy Paul začne mlátit do těch svých bubnů, oni vyloženě "vyskočí" a otočí se a začnou hrát na kytary. Miluju to, že vlastně nevím, jaký bych z ní měla mít pocit a co si při ní mám předstait. Ale představuju si snění ve škole. Jak sedíte ve třídě a přestáváte vnímat, co se děje kolem vás, o čem se mluví, a myslíte na svojí budoucnost, na to, co jednou chcete dokázat a kde asi jednou budete, že jednou budete "u Terryho Wogana" a budete mu vykládat "jak jste to dokázali" - ale ve skutečnosti jste pořád jenom ve škole a tohle všechno je jen vaše snění. Takže nakonec je to taková smutná písnička - o velkých snech. A o tom, jak musíte opustit tu "akademickou továrnu".

Auf Achse - velmi dlouho jsem se téhle písničce vyhýbala kvůli německému názvu. Nemám ráda němčinu a německý písničky - kromě Falca - neposlouchám. Takže jsem ji prvně slyšela až v kontextu celého alba. Hrozně mě překvapila, vůbec jsem v tu chvíli, co hrála, netušila, že je to zrovna "Auf Achse", a byla to láska na první poslech. Doteď mě to úplně nepustilo. Jestli chcete slyšet něco opravdu smutného, je tohle ta pravá volba. Truchlivé klávesy, poměrně dlouhá předehra, Alexův hlas který celou píseň vede, plus Nickův hlas "v pozadí", text o neopětované lásce, a refrén, který je jako rychlá bouřka, a po ní se všechno zase zklidní s Alexovým hlasem. Alex a Nick se tu hlasově skvěle doplňují (ale kde ne, že?). Refrén je drsnější než zbytek písničky - "She's not so special so look what you've done, boy'" A pak se hudba zvedne k poslední části o zradě a ukřižování, a pak se tiše opakují ta slova, která provázejí celou písničku "You still see her, you still hear her, you can't touch her...". A celá písnička nakonec zaniká ve zvuku utichajících kláves.
Existuje něco krásnějšího a smutnějšího?


Cheating on you - podle mě je tohle nejslabší článek na albu. Má dost energický začátek, čímž ruší smutnou atmosféru nastolenou Auf Achse, ale zase je to aspoň změna. Ale od začátku do konce je to pořád to samé, žádná změna rytmu, nic. Ne že bych ji neměla ráda, ale když ji poslouchám, přejdu ji prakticky bez povšimnutí. Cheating on you. Hm. Dobře. Je to zajímavý text, to jo. Nevím, kdo koho nakonec podvádí. Ale nezaujme tak jako ostatní, je prostě obyčejná. Nabitá energií, ale nijaká, aspoň pro mě.

This Fire - tomu říkám nálož. Vyloženě ďábelská, zvlášť v kombinaci s videem. Textově je to jednoduché.

There is a fire in me
A fire that burns
This fire is out of control
I'm going to burn this city
Burn this city

Tu-tuuu-tu-du-du. A znova. A tahle kombinace opakovaného riffu kytary a Alexova "Oh how I burn for you..." funguje dokonale. U "This Fire" se rozhodně vyplatí vidět i oficiální video, které má v sobě pravidelnou franzferdinandí dávku inspirace ruským konstruktivismem, úchylnosti a namalovaného Kapranose s černou tužkou na oči.

Darts of Pleasure - neustále při ní trpím syndromem "de ja vu", mám pocit, že jsem ji slyšela v nějaké reklamě, jenže to teď už asi těžko dohledám. Nechápu video - vím jenom, že jsou v něm všichni strašně mlaďoučcí a Nick má super účes a je roztomilejší než jindy. Ale tahle písnička má stejně mnohem, mnohem větší kouzlo na koncertech, ta byla pro koncerty přímo stvořená. Všichni se dostanou do ní a prožívají ji, jako by měla být poslední - taky že koncerty dlouho uzavírala.A Franz Ferdinand z ní vždycky udělají spektakulární zakončení.
Tahle písnička je sex.



Michael - milovaná, úžasná a dokonalá a hlavně SEXY. Má říz. Tohle jsou FF jak je miluju. Drsný zvuk a Alexův hlas, který je vždycky tak nějak...zastřený? On to prožívá, to slyšíte, když zpívá "Come and dance with me, Michael". Tohle je jedna z nejdůležitějších a nejtypičtějších písní FF - i textem. Proto je fanoušci milují. Kapranos může stát na pódiu před desetitisíci lidí a zpívat "So come all over me Michael", protože on na to má koule. Kurňa, tohle je vlastně jedna ze základních písní FF, podle mě. Upoutali s ní pozornost všech skupin - gayů, homofobů, konzervativních lidí i těch svobodomyslných. Takže někdo může klidně na youtube nebo kdekoliv jinde nadávat, že Franz Ferdinand jsou přiteplená banda buzerantů, která o tom navíc ještě zpívá (a vadilo by to hodně?), ale fanoušci vědí, že Kapranos to nepsal o sobě, ale o svých dvou přátelích, které viděl flirtovat a tancovat na diskotéce a jak prohlásil - "bylo to velmi sexy". Podle toho taky ta písnička vypadá - je sexy. Sexy písnička. Michael. To je všechno. Kapranos očividně ví, kde brát témata.


Come on home - dlouho jsem ji ignorovala a dlouho mi trvalo, než jsem dokázala ocenit její text. Doteď si úplně nejsem jistá, proč ji mám tak ráda, dřív jsem ji stavěla na úroveň "Cheating on you" a nebavila mě, ale na rozdíl od "Cheating on you" má tahle text, který dokáže zaujmout. Cynismus se tomu myslím říká. A v refrénu se chová zrcadlově k Auf Achse - zaímco Auf Achse je smutná a v refrénu se ozývá něco jako zlost, tak Come on home je na tom opačně, text je dost cynický a celkově ne moc citlivý, jenom v refrénu se ozývá to jemné "Come on home". A pak v poslední sloce, to taky - Alexův sametový hlas a tišší hudba. A poslední slova - "Come on home, so come on home, but don't forget to leave..."

40' - tenhle zvláštní kus, kterým se celé album uzavírá, je hrozně tajemný. A nenechá vás napokoji, protože celou dobu vlastně nevíte, co se děje. Jediné, co víte s jistotou, je, že máte pod nohama čtyřicet stop.
Její začátek je úžasný - to vybrnkávání. Genialita téhle hudby je dobře vidět na koncertech - když se ozvou první tóny 40', fanoušci šílí. A pak se postupně přidávají další nástroje. A ten text, ten text! O čem je? Máte 40 stop pod nohama, mrazí vás, na zádech máte pot, a vy se díváte dolů, znovu a znovu dolů.... O tom všem ten text je. Ale co to znamená? Sebevražda? Ze čtyřiceti stop? To je dvanáct metrů (převedla jsem si to, jen kvůli téhle písničce). Nebo je to jen o skoku "do neznáma"?

Při živých provedeních navíc často probíhá představování členů skupiny. Udělejte si sedm minut čas a oceňte tuhle verzi z francouzského Vieilles Charrues (nebo aspoň to, jak Alex představuje ostatní - je v tom i pár Nilex momentů - a Alexovu skvělou a (ne)chtěně perverzní francouzštinu od 3:11 do 5:50).

Miluju tu mezihru a Alexovo "la la la la la laaa". A ten velkolepý závěr, který je prostě v jednu chvíli useknutý. A to je opravdu konec. Takže sebevražda? To náhlé přerušení hudby by tomu naznačovalo. Já se ale radši držím verze o skoku do vody - váhání, váhání, pohled na dvanáct metrů dolů, a nakonec skok. Tím to končí.
Není to sebevražda, jenom odvážné rozhodnutí.


Jak tedy album Franz Ferdinand hodnotím celkově? Jak asi, po takovémhle článku - stoprocentně je to album, které musíte slyšet, pokud vám aspoň trochu něco říkají pojmy post-punk revival, indie rock, britpop nebo dance rock. Nebo pokud si chcete na necelých čtyřicet minut poslechnout něco jiného a nového. Protože Franz Ferdinand stojí za slyšení. Možná i za dvě. A tohle album zvlášť. Bylo první a podle mě i nejlepší. Tím nechci říct, že by se od té doby zhoršovali - ale tohle bylo prostě to první, to jedinečné, kterým to začalo.
Tohle je album, které mi změnilo život - ne tak jako The Wall, ale změnilo. K lepšímu. To rozhodně.
Tohle album je pesimisticko-optimistické, s dávkou homoerotiky a cynismu a melancholie a tohle album je to, čím jsem já.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Blink Blink | 26. ledna 2015 v 21:55 | Reagovat

Ó, někdy si najdu čas a album si v klidu poslechnu celý, tenhle článek mě dost namotivoval :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama