Srpen 2014

Anglie 4/6 - Běh kolem Royal Albert Hall

31. srpna 2014 v 15:42 Cestování
Jak se ty prázdniny chýlí ke konci, stýská se mi po Anglii víc a víc. A slíbila jsem si, že do prvního září zveřejním ještě čtvrtý díl, ten středeční.

Ranní vstávání ve čtvrt na sedm se stalo rutinou - připomínalo mi to školní dny. Vstát z extrémně pohodlné postele, pustit klimatizaci (naše okno bylo zkrátka zabarikádované), obléct se, umýt si obličej, vyčistit zuby, namalovat se, podívat na televizi, uklidit Bibli z nočního stolku - každý večer jsem si jí četla, což se ke mně sice naprosto nehodí, ale v rámci procvičování angličtiny byla skvělá - a opět klimatizaci vypnout a vyrazit s mamkou na snídani dlouhými, dveřmi s nápisy "Quiet area. Shhh - Keep it down!" oddělenými, chodbami. Se snídaní už nebyl žádný problém - jenom jsme přesně nevěděly, kam si máme sednout. Každý den jsme totiž seděly jinde. Na snídani i večeři. Doteď nevíme, jestli měla naše skupina nějaký zvláštní vyhrazený prostor, protože jsme vždycky všichni seděli někde jinde než předtím. Občas k nám u večeře přišel někdo z obsluhy a řekl nám, že si máme přesednout jinam, ale oficiálně a jasně nám nikdo nidky neřekl, kde teda sakra máme sedět.
Po snídani (opět pomerančový džus a ovocný salát; na tom bych mohla přežívat týdny a týdny) jsme vyrazili do Windsoru.


Tonight is forever (1/2)

26. srpna 2014 v 21:44 Příliš dlouhá zima
Dost bylo řečí.
I may be wrong, I may be right
Money's short and time is tight
Don't even think about those bills
Don't pay the price, we never will
We're out again another night
I never have enough
It will be like this forever
If we fall in love

Myslím tak 1983... Jo, to bude ono. Jaro 1983.


Anglie 3/6 - Sir Humphrey approves

20. srpna 2014 v 16:49 Cestování
Budila jsem se v krásně měkké posteli, na nočním stolku vedle ležela nabídka pití a Bible. Jaký nezvyk. Vstaly jsme v půl sedmé, abychom se připravily, já si namalovala obličej na ksicht, a abychom si došly v klidu na snídani. Na osmou byl stanoven odjezd.
Náš pokoj číslo 320.

Sešly jsme dolů a do části, kde je restaurace. Podle nápisu, který říkal něco v tom smyslu, že máme počkat, až budeme usazeny na správná místa, jsme vyčkaly, jenže pak přišel zádrhel. Obsluha od nás chtěla číslo našeho pokoje, aby si mohli odškrtnout, že už jsme přišly na snídani. Já to číslo v tu chvíli nevěděla. Mamka řekla "Tři sta dvacet". No jo...ale jak to přeložit? V tu chvíli se mi vypařily všechny anglické číslovky a v hlavě mi zůstalo jenom francouzské "Trois cent vingt". Už jsem se pomalu smiřovala s tím, že to budu muset ukázat na prstech, ale pak se mi naštěstí angličtina vrátila a víceméně to byl poslední zádrhel, co se jazyků týče. Francouzštinu jsem následně raději úplně zapomněla.

Anglie 2/6 - Waterloo sunset

7. srpna 2014 v 11:02 Cestování
Trochu jsem si pohrála s designem stránky a přizpůsobila ho vyprávění o Anglii. Fotografie v záhlaví je z Oxfordu.

Abych byla upřímná, o což se v popisech svých cest vždycky snažím, první dojmy z Londýna byly trochu zmatené. Přijeli jsme po takovém typicky anglickém předměstí, které se mi hrozně líbilo - dům vedle domu, zahrádka vedle zahrádky - a pak vjeli do ulic, které konečně připomínaly velkoměsto. Směsice kultur, malinké obchody, které vypadají, jako by se nacházely v garážích domů, všude se prodává kebab a pizza, všude jsou turecká holičství, a hlavně - jak nám nepřestával hlásit Mr. Apple - "Tady všude jsou ti muslimové!"
Vypadalo to tam trochu jak v okrajových částech Prahy a já si říkala je tohle opravdu Londýn? Může uprostřed tohohle všeho stát Big Ben a okurka a Westminster? Pak jsme ovšem z neuspořádaných čtvrtí vjeli do centra a tam to byl zase dům vedle domu, všemožně jsme to tam objížděli, a nakonec zaparkovali u nějakého vysokého domu. Vystoupili jsme a viděli - obrovské Londýnské oko.

Anglie 1/6 - Mr. Apple přichází

1. srpna 2014 v 21:25 Cestování
Jak možná víte - anebo spíš nevíte, protože jsem se na blog upřímně vykašlala a psala to jenom na deviantart - byla jsem minulý týden navštívit Anglii. Byla to vlastně první "dovolená" (dejme tomu) v cizí zemi. A jenom s mamkou. Taťka na cestování není a sestra - přestože by se mnou mohla jet už i v klidu jako můj dávno plnoletý doprovod - zásadně odmítá mluvit cizími jazyky a dovedu si představit její nadšení z mých nápadů, kam a proč v Londýně jít.

Samozřejmě to byl výlet s cestovkou a průvodcem, protože ani já ani mamka nemáme s cestováním o samotě - a natož do zahraničí - absolutně žádné zkušenosti. navíc nám přišlo fajn, mít tam někoho, kdo nám poví historii navštívených míst a zasvěceně nám povypráví o Angličanech a jejich způsobech (jsou opravdu tak zdvořilí? opravdu pijí tolik čaje? milují svou královnu?)
Náš průvodce byl ovšem magor. Já i mamka jsme očekávaly nějakou "slečnu průvodkyni" a díky tomu, že jsem asi týden před začátkem naší cesty viděla postopadesáté Účastníky zájezdu, jsem se na ni i docela těšila. Ale místo slečny průvodkyně nastoupil do autobusu postarší chlap, když autobus vyjížděl z Nových Butovic ve dvě odpoledne, tak nás všechny přivítal, a tak jsem se s myšlenkou a připitomělou slečnu průvodkyni rozloučila.
Jenže ten chlap byl něco, co by ani Viewegh nevymyslel.
Kdesi v Německu, když už se stmívalo, jsme zastavili na pumpě. A jak autobus zastavoval, ten chlap nám pustil jakousi píseň.... (celou dobu jsem měla za to, že to je nějaká píseň z Balkánu; až poslední den nám pan průvodce prozradil, že se jedná o píseň sicilskou). Text zněl jako "čuri čuri". Za obrovského výbuchu smíchu nám sdělil, že to je naše záchodová znělka.
Dobře.
(takhle to vypadá, když se snažíte mým kvalitním foťákem vzít frankfurtské letiště skrz sklo autobusu)