Červen 2014

Proč mám strach psát fanfikce

23. června 2014 v 16:38 Slash (m/m)
Strach....nemyslím tím panickou hrůzu. Spíš něco jako obavu.
Mám spousty a spousty knih, filmů a seriálů, které řadím mezi své oblíbené. A můžu vám říct, že snad ve všem, co jsem kdy četla/viděla/slyšela najdu alespoň náznak slashe. A když ne, tak si ho vymyslím. Vždycky. Vážně.
To by mělo být na fanfikcích nejlepší. Vezmete již stvořené postavy a uděláte s nimi, co chcete. A to je právě to, čeho se obávám. Ne že bych neměla spousty nápadů na to, co s kým a proč by měl kdo mít, ale mám v sobě nějakou brzdu, která se vždycky zapne, když mě nějaký slash/fanfikce napadne (omlouvám se, mně tyto dva pojmy splývají - když mluvím o fanfikci, myslím tím většinou slash. Prostě vztah muž/muž).
A ta brzda používá mechanismus myšlenek, které mě nakonec nenechají nic napsat.
"Radši to nepiš, bude to úplně mimo!" - "Nezachytíš dobře charaktery těch postav!" - "Opravdu si myslíš, že by zrovna on řekl tohle?"
A to jsou tři důvody (je jich víc, ale tyhle tři jsou vlastně nejhlavnější), proč se nehrnu do psaní fanfikcí, přestože kdyby bylo jen čistě po mém (a těch myšlenek bych se dokázala zbavit), každý den bych vám tu servírovala nový slash na jakýkoliv film, jakoukoliv knihu, jakoukoliv skupinu na kterou si jen vzpomenete.
Nebo na skutečné osobnosti. Stačí napsat jejich jména na jednu tabuli. S kamarádkou jsme už "spárovaly" Goetheho se Schillerem a Byrona s Shelleym. Ale jenom tak "mimochodem", "mezi řečí". Nic z toho jsme nenapsali, přestože naše teorie o tom, proč Goethe zajistil Schillerovi místo byla....zajímavá. A já, jako člověk s obrovským množstvím neuspořádaných myšlenek, považuji za svaté jen to, co je napsané na papíře nebo v počítači. To co mám v hlavě (teď tím myslím všechny ty náměty na případné slashe) jsou "jenom" takové nedůležité a nezajímavé črty.
Ale kdybych všechny ty náměty na slash měla opravdu zpracovat a hodit na papír, vydala bych z toho knihu, která by mohla konkurovat všem dílům Harryho Pottera dohromady.
Má momentální obsese. Mystrade

Norská a rumunská perla

3. června 2014 v 21:44 Hudba
Et Festig Lite Paradis
&
In Umbra Marelui Urs
Poslední dobou se snažím poměrně dost experimentovat s hudbou, objevovat zapomenuté skupiny a písně, které nikdo nezná a které bych asi ani jí nikdy - nebýt internetu - neznala.
Narazím na spoustu různorodých skupin a zpěváků, ať už z šedesátých, sedmdesátých, nebo dokonce osmdesátých (!) let, ale vybírat z tolika neznámých jmen to, kterému dám příležitost, je nemožné. (Ano, když vidím seznam třeba finských skupin, vybírám si podle jména tu, která se mi líbí....a takhle postupuju dál a dál, až nakonec většinou narazím na něco, co se mi opravdu líbí). Většinou to ovšem zůstane u toho líbení se, písničku si poslechnu, napíšu si její název, případně název interpreta, a tím to končí. Jenom pár písniček se mi opravdu vryje do paměti a druhý den se k nim zase vrátím.
Zjistila jsem, že mě dost přitahují písně s textem, kterému vůbec nerozumím. Z toho za láska ke skupinám Illés a Omega.
A teď tu mám dvě krásné a zároveň neskutečně zvláštní písničky. Norskou a rumunskou. Veselou a smutnou. Ne, tak bych to neřekla, spíš bezstarostnou, rozjařenou a zpěvavou a druhou těžkou, táhnoucí se, melancholickou.
A protože se u mě dvě úplně opačné nálady často rychle střídají, jsou tu dvě písně, představující obě stádia.