It's a sin (Kryštof/Feliks)

Úterý v 23:04 |  Příliš dlouhá zima
Píšu víc, než za poslední dva roky, a to je - vzhledem k množství věcí, co mě čekají - trochu děsivý. Ale možná je to dobře, možná jsem se probrala z hibernace. Každopádně, tohle je veškerý úvod příběhů o Feliksovi, Kryštofovi, Lukášovi, Michalovi a všech těch ostatních teplých lidech, co se vyskytují v mých povídkách.


Prázdniny Kryštofa nudily, o tom se přesvědčil už dávno. Nejen že neměl co dělat, ale neměl ani s kým mluvit. Část kamarádů jela na hory, část se spokojeně zašívala doma. A víc jich už snad ani neměl. Jenom Feliks byl ochotný brát telefon a mluvit s ním, dokud se s tichým "Promiň" nemusel rozloučit - jenže Feliks nebyl jeho kamarád. Anebo byl, ale ta představa se zase Kryštofovi nezamlouvala.
Měli mezi sebou nevyřízené účty, a těch bylo hodně. Jenže prázdniny přišly nemilosrdně zrovna ve chvíli, kdy se účty začínaly srovnávat; kdy se ze společného chození do školy stal zvyk a Feliks mu v podchodu u paneláku stihl říct tři šišlavá slova, Jestem tak zmieszany, kterých by si Kryštof ani nevšiml, kdyby je Feliks nedoprovázel prudkým chycením za ruku.
V tu chvíli si všiml tisíce věcí kolem - někdo v paneláku bouchl oknem, ozvalo se zaštěkání psa, Feliks v dlani mačkal kromě Kryštofovy ruky i nějaký papír, a jemu bylo zatěžko dýchat - a přesto si nedokázal vybavit, jak se Feliks při pronášení těch slov tvářil, ačkoliv stáli pár centimetrů od sebe a Kryštof jasně slyšel jeho dech. Několik vteřin bylo ticho a Kryštofovi začal teprve pak pracovat mozek, snažil se soustředit na ta slova a na jejich český význam, jenže v tu chvíli momentové kouzlo pominulo, horké sevření jeho dlaně bylo pryč a Feliks se zaraženě odvrátil, strnulý a smutný, a podle vlastních slov i zmieszany, zmatený.
 

Magorie XVII

9. dubna 2017 v 21:25
chtěla bych toho psát hodně a zároveň se k tomu nikdy nedostanu. A chtěla bych psát o spoustě věcí, o kterých nikdy nepíšu. A chtěla bych, aby to všichni dokázali pochopit tolik, jako to chápou ty dva lidi, který mám nejradši. A pak bychom se všichni mohli vzít za ruce a odejít spolu vstříc zapadajícímu slunci. Ne? To by přece bylo krásný.

Mohla bych tu psát o maturitě, a jak se blíží a jak je to zlý, ale to všechno je mi víceméně jedno. Horší je - co bude potom? Ještě se párkrát vožereme s kamarádama na zahradě, a u kácéčka taky, naposledy se vyzvracíme pod náš kěř, u kterýho se scházíme, a pak se rozejdeme. A to mi přijde neuvěřitelný. Najednou budeme každej úplně sám. To mi nejde do hlavy. Jak říct lidem, se kterýma jste denodenně osm let, že už se třeba neuvidíte? Nebo že ste se s nima kamarádili jen jako? Jen aby nebylo takový ticho o přestávkách?
Já vím, že má radši lidi, co neznám, než ty, co si vedle mě sedají a co se se mnou snaží bavit. A přesto si teď, v poslední době, uvědomuju, že těch pár lidí, se kterýma jsem byla všude možně, třeba na vodě nebo v Krakově nebo v Anglii, jsou hrozně důležitý. Ale stejně tak jsou důležití ti, kteří teprve přijdou, se kterýma se třeba potkám.

Jenže teď je hrozně těžký říct, co vlastně chci. Já se neumím rozhodnout. Nebo spíš - rozhodnu se, ale za den budu chtít něco jinýho. Momentálně chci jen pít gin s tonikem a poslouchat hudbu. Jenže to nejde.

Stačim jen kejvat hlavou do rytmu a hrozně mě mrzí, že nejsem teď na žádnym koncertu, kde bych se mohl vyřádit, kde bych mohl celou tu energii, co cejtim, přetavit v akci, mohl bych se rozjet a mohl bych bejt v kotli, skákat z pódia na nastavený ruce lidí, mohl bych se topit v jejich zájmu a pospolitosti a bejt jeden z nich a přitom ten nejvýznamnější.
V Géniusově mluvení už ani nepoznám vtip a ironii. Hlavní je, že tu dřepíme vedle sebe, Brunette s Várou tam sou spolu na hřišti a kdoví co dělaj, a ostatní šli pro chlast, a mně se furt na jazyk vrací ta hnusná chuť nechutně teplýho červenýho vína, ale nechci se z toho zeblejt, prostě jen chci takhle sedět a hrát si na gopnika a dělat si prdel z místních goril a z hudby, co hraje z mýho mobilu, a nebrat nic vážně a věřit v nějaký abstraktní přátelství a v sílu vodky a v pospolitost Slovanů a ve veškerou cheeki-breeki energii; chci tady takhle sedět a zároveň tancovat a skákat metr vysoko a chytat se větví nad náma a kouřit cigarety a mít jich nekonečně moc, a taky chci věřit v memes a internetovej cancer a stopadesát genderů, a bejt svobodnej a poslouchat všechny hudby najednou a bejt schopnej je vnímat, a chci všem vyřídit, ať si políbí prdel, protože já se jen tak nevzdám - a taky bych chtěl bejt šťastnej, když už nic jinýho.

Magorie XVI

30. března 2017 v 21:40 |  Magorie
Magorie se asi blíží ke svému konci. Všichni to ví. Sedíme na lavičce nad parkem a loupeme měsíce starý mandarinky, co chutnají jak savo, a označujeme se za meme-lordy, protože děláme memes na Reda a taky memes na povinnou četbu k maturitě, ale uvnitř určitě cítíme, že tohle všechno skončí, a ne za moc dlouho. Všechno se tak nějak blíží ke svýmu konci, a my na to asi nejsme připravený. Zpohodlněli jsme. Máme tady svoje životy, svoje vystlaný místa v křoví u kácéčka a na Tyršáku, svoje postavení v majálesovým průvodu - i když ten loňskej dopadl mizerně protože náž ginsbergovskej Král Majáles byl na sračky. Máme svoje TARDIS skříňky, kterých se nevzdáme, a svoje roztrhaný sešity, svoje nápady na grilovačku před posledním zvoněním a svoje rozbořený sny o budoucnosti. Ze tří tříd, co teď končej, jsme my ti nejpesimističtější - a přece nejdospělejší. Haha. Prostě sme správný velko-gympláci, co tu byli osm let, zlenivěli, a teď se bojej.
A přece je v našich rozhovorech něco novýho - přidal se morbidní smích při každý zmínce o budoucnosti. Všichni říkaj "Jo, ty to dáš," ale mě užírá strach, že ne, že to nedám, že nejsem tak dobrá. A přece - jindy se povyšuju, nechápu jak je možný, že oni něco nechápou, a modlím se, ať už jsem na tý vysoký. Evropská historie volá. Radši do Prahy než do Brna, ale zase Brno je hezký, ať si moje drahá JFK říká co chce - jenže ona je Pražačka a prej má v Praze už i zařízenej byt, aby se tam rovnou mohla při studiích nastěhovat. Přitom to vypadá, že sotva doleze do konce oktávy.
Jsem asi hodně hnusná, když nad tim takhle přemýšlím. Chci se vysmát svým kamarádům, že teď dojedou na svojí lenost a ignoranci, i když samozřejmě tím nemyslím všechny - a zároveň je chci zoufale obejmout a říct jim, že se s nima nechci loučit a že tu chci zůstat.
Chci zůstat a zároveň chci pryč. Začala tady bejt nesnesitelná nuda. Těch pár inspirativních lidí se pro jistotu na zbytek školního roku vysralo definitivně, takže tu zůstala jen ta nuda a všednost.
"Jdeš na oběd?"
"Jo."
"Jdeš na seminář?"
"Jo."
"Máš vypracovaný ty otázky?"
"Jo."
"Koukla ses na to?"
"Jo."
"Umíš to?"
"Jo."
"Dáš si ten kyanid?"
"Jo, proč ne."

No ale zase musim říct, že mám teď daleko větší nutkání psát, protože je daleko víc inspirace a víc pití. Každej dneska pije víc, než se může dovolit - kdo to říkal? Asi na tom něco bude.
A tak se zase stejně jako před týdny a měsíci slejzáme na openparty a na plesech - i když ty už skončily - a tváříme se, že se nic neděje. Na posledním plese - posledním, kterej jsem zažila jako zdejší student - se mi najednou strašně zprotivili lidi. Jedna kamarádka tam měla svůj panic attack, a bylo šílený sledovat, jak se tváří šťastně a spokojeně a sebejistě a po několika minutách utíká ze sálu a brečí a nedokáže ani mluvit. Ale nakonec - neděláme něco podobnýho všichni? Rozhodně aspoň většina lidí z mého okolí něco takového už zažila.

Mám teď daleko větší motivaci dokončit "Město, které se neprobudí", protože docela brzo přijdu o inspiraci. Přijdu o ty lidi. A pak už nebude tak snadný, vkládat jim slova do úst a myšlenky do hlavy. Skončí Magorie, no a pak skončí i Město. A až skončí Město, tak se hrozně moc opiju a pošlu ho do nějakýho nakladatelství. Ale to je ještě daleko.

Možná bych měla řešit jiný věci - třeba maturitu, ale tu nějak zatim s K. a ostatníma přecházíme s jednoduchým "Hm". Až přijde, přijde. Teď mě zajímá spíš, kde mají jaký pití ve slevě a jak dlouho se dá vydržet bez spánku. Přesto - kdo by si pomyslel, že poslední rok na gymnáziu bude taková pohodička? A přesto mívám po ránu krize. Malinký krizičky. Ležim v posteli a svět je šedočernej a já ani nevstávám, říkám si "Když neusnu, vstanu, a jestli usnu, je to jedno". A takovej přístup mám teď ve všem, kromě psaní, protože si znova a znova uvědomuju, jak je psaní důležitý, a že bez něj bych fakt neměla vůbec nic. Kdybych nepsala "Město", kdo jinej by zaznamenával všechny ty rozhovory s teplou vodkou za osmdesát korun u posranýho křoví před kulturákem? Kdo jinej by podal pravdivou a nezkreslenou zprávu o tom, jak to vypadá, když je vám osmnáct let a nemáte žádnou budoucnost, protekci, peníze ani nadějný vyhlídky?

 


Kaizers Orchestra - Ompa til du dor

12. března 2017 v 20:31 |  Ostatní
O norské skupině Kaizers Orchestra a jejich slávě, atmosféře jejich písní i o vystupování na koncertech jsem už jednou psala a určitě jsem se o nich zmínila i v ostatních článcích o jednotlivých písních; nyní přišel čas na představení jejich debutového alba. Ompa til du dor je CD z roku 2001 a Kaizers Orchestra se na něm představili ve své nejlepší formě - jako začínající skupina plná ambicí a chuti do práce, a zároveň jako parta lidí schopná tvořit tak chytlavé a zajímavé písně s tak nezvyklými melodiemi, že i člověk, pro kterého je norština zcela neznámým jazykem, se do ní může zamilovat.
Norština má oproti řadě jazyků tu výhodu, že přece jen v mnohých chvílích zní alespoň vzdáleně podobně angličtině, a věřte mi - při poslechu norských písní to přinese dost radosti, když máte najednou pocit, že alespoň něčemu rozumíte.

Jako obvykle v jejich začátcích, i na debutovém albu je hlavním tématem brynské šestice mafie a vůbec podsvětí. Přestože album není rockovou operou ani muzikálem, prostupují jím postavy různě spojené s mafií pana Kaizera (odtud "Kaizers Orchestra"), ať už jeho rodina či nepřátelé, a z jednotlivých skladeb je tak složen příběh jednoho místa a jednoho období - a to období druhé světové války. Přestože tento údaj není nikde v textech jasně zmíněn, dá se jednoduše vyvodit - mafie, alespoň tedy ta severoamerická a evropská - byla na vrcholu moci právě v období mezi světovými válkami až do nějakých šedesátých let. Když se v závěrečné "Mr. Kaizer, hans Constanse og meg" zpívá "po válce se všichni sejdeme", je s nejvyšší pravděpodobností myšlena právě druhá světová válka.


Proč Kaizers Orchestra stojí za pozornost jsem se snad dostatečně vypsala ve svém dávém článku, který vznikl v době mého nadšení jimi. Přes léto jsem se ale věnovala spíš klasickým indie rockovým skupinám a do toho pochopitelně Hamiltonovi a muzikálům vůbec. Ale teď v zimě jsem zpátky u Kaizers, a vlastně se tomu ani nedivím - zatímco u velké většiny anglických zpěváků a skupin mě po nějaké době ten pořád dokola opakovaný text začne nudit, u Kaizers se to stát nemůže. U některých skladeb jen matně tuším, o čem pojednávají, u jiných text znám v překladu do angličtiny, ale vzhledem k tomu, že skupina sama zpívá vždy norsky, snad s výjimkou několika německých a anglických slov, nemůžu být unuděná, protože i když teoreticky tuším, o čem text je, nikdy v něm ta přesná slova nezachytím.
V tom se to hodně liší od českých a anglických a poslední dobou i francouzských interpretů.

Vesoul (Lukáš/Míša)

10. března 2017 v 20:31 |  Příliš dlouhá zima
Je to už strašně dlouho, co jsem tuhle povídku napsala (na stroji!), ale až teď jsem se dostala k jejímu přepsání do počítače. Uf.


T'as voulu voir Vierzon - et on a vu Vierzon,
T'as voulu voir Vesoul - et on on a vu Vesoul,
T'as voulu voir Honfleur - et on a vu Honfleur,
T'as voulu voir Hambourg - et on a vu Hambourg,
J'ai voulu voir Anvers - et on a revu Hambourg,
J'ai voulu voir ta sœur - et on a vu ta mère
Comme toujours



Byl to jeden tichý povzdech, který všechno začal. Lukáš protočil oči a opřel se o záda svého sedadla s mnohem větší razancí, než bylo potřeba. "Co zase?" vydechl přitom.
Míša zůstal předkloněný nad volantem, přestože auto už stálo.
Nastalo ticho. Míša poklepával prsty na volant a stále se ho nepouštěl. Lukáš obrátil hlavu k oknu na své straně. Za sklem viděl jen obrysy cedule s nápisem "Le Parking" a nějakých keřů kolem ní.
Déšť z oken auta dělal neproniknutelnou stěnu.
Ale Lukáš pořád raději sledoval vodu rozlévající se po okně v různých proudech než Míšův obličej.

Nakonec to nebylo ani deset dnů - nakonec to byly čtyři dny a dvě romantický noci a dvě večeře v tradičních hospodách, kde se na ně zrovna šťastně nedívali, a pak ty chladnější večery a noci v hotelech, ve kterých nechtěl být ani jeden z nich, a příliš tiché snídaně, během nichž mluvil nejvíc číšník.
Míša zapnul stěrače. Jedna vrstva vody na předním skle jimi byla smetena a na okamžik se před nimi rozprostírala Paříř. Eiffelovka se hned ztratila pod přívalem dalšího deště. Obraz Paříže se před nimi rozplynul, stejně jako iluze o šťastném výletu na západ. Ale Míša stěrače nevypnul, nechal je běžet, a nejromantičtější město na světě se tak před nimi střídavě vynořovalo z dešťové mlhy a zase se do ní potápělo.
V autě začalo být kromě ticha i horko. Vydýchaný teplý vzduch se mísil s vůní, kterou před třemi dny použil Lukáš.
Ještě se ani nestmívalo, ale obloha už měla studeně šedivou barvu a slunce bylo v nedohlednu. Jako by ve tři odpoledne začínala noc.

Arctic Monkeys - Whatever people say I am that's what I'm not

11. února 2017 v 22:36
Tohle album je jako starší sestra AM.
Chodí na večírky a na koncerty, ale moc se s tím nesere, nelíčí se kvůli tomu, bere si na ně starý šaty nebo sukně a roztrhaný punčocháče, používá možná tak řasenku a na nohách má martensky nebo conversky. Nesnaží se předstírat, že je něco, co neni, a je bezprostřední, upřímná, pravdivá, spontánní, divoká.
AM je proti tomu ta, která se líčí několik hodin, oblíká si luxusní kabáty a boty, nechává kluky ať na ní platěj u baru, špulí rudý rty, flirtuje, a tajemně mizí do tmy a do kouře z cigaret. Obě chodí na večírky, ale každá jinak. Obě se snaží flirtovat, ale každá má jiný způsob, a každá se jinak chová.
WPSIMTWIN jezdí domů nacpanym taxíkem s pěti dalšíma lidma, chápete, do High Green a přes Hilsborough. AM si tohle nedovolí, na to je moc nóbl, nosí vysoký boty a centimetrovou vrstvu make-upu, upravený vlasy, a netancuje šíleně ve světle reflektorů, ne, spíš se nakrucuje u baru a přivírá oči.
To je pro mě základní charakteristika Whatever people say I am that's what I'm not.
A s tímhle albem je spojený právě takový očekávání, o jakým se zpívá v první písni. Takový to páteční odpoledne, kupování alkoholu "on the road", příprav, poslouchání hudby, volání si s lidma (v mým případě spíš vlastně psaní, haha), a očekávání - a strach z očekávání. Hlavně neočekávat příliš mnoho. Tohle je prostě to album, co si pouštím o pátečních odpolednech před openparty nebo koncerty, když mám na hlavě natáčky a na ksichtě masku, užírám šunku a sýr z ledničky a piju džus z krabice a mám pocit, že mám hromadu času.
Tohle je totiž hrozně skvělý album.



Papers, please

9. února 2017 v 21:52 |  Zbytek
O počítačových hrách jsem tu nikdy nepsala - a co bych také měla psát, když jediné dvě hry, které jsem kdy byla schopná hrát, The Sims a Mafia, jsou notoricky známé.
Nicméně nedávno jsem objevila novou hru, která je velmi nenápadná grafikou a velmi vlezlá hudbou - ale hlavně také vemi chytlavá příběhem.
Jedná se totiž o dystopickou hru, v níž se přenesete do roku 1982 do fiktivního státu Arstotzka. Jste úředník na hraničním přechodu, který rozhoduje o tom, kdo se do země dostane a kdo ne. Celkem primitivní, ne? Dáváte razítka do pasů lidem, kteří vám čekají před vaší budkou ve frontě - některým zelená-povoleno a jiným červená-zamítnuto.
Pořád to zní jako celkem nudná práce, že? A o tom to právě je. Tahle hra je podle mě geniální ve vytvoření atmoféry šedivého, nudného a nesvobodného státu. Hraniční přechod, kde pracujete, je vymodeloán podle přechodů mezi bývalým Východním a Západním Německem. A vy, prostý úředník, máte rozhodovat o tom, kdo do země smí a kdo ne.


To ovšem není všechno. Každý den dostáváte informace s tím, co všechno máte kontrolovat. Potřebují žadatelé povolení k pobytu, nebo jim stačí pas a občanka? Pravidla se v průběhu hry mění, takže je vždy dobré mít po ruce chytrou knížečku se seznamem toho, co žadatelé o vstup musí předložit. Počet dokumentů se časem navyšuje - nejdříve stačí pas, později se přidává povolení k pobytu, případně pracovní povolení, doklady o očkování, papír s otisky prstů a tak dále. Všechno musí souhlasit - jméno žadatele, jeho fotografie, otisky prstů, číslo pasu, datum platnosti, i žadatelova výpověď se musí shodovat s tím, co má napsané v dokladech (například jak dlouho chce v zemi zůstat nebo proč tam jede). Pokud je v něčem problém, měli byste si to prověřit, například dalším výslechem člověka, jeho zrentgenováním nebo prověřením informací.

Ve výsledku je tu několik možností, jak může žadatel uspět či neuspět. Pokud je všechno v pořádku, dáte mu zelené razítko a vpustíte ho do země. Pokud se něco neschoduje a on není schopen vám podat vysvětlení, můžete mu dát červené razítko a do země ho tak nevpustit - a nebo jej můžete nechat zatknout. S tím se pojí další věci - pokud do země vpustíte člověka, se kterým něco nebylo v pořádku a vy jste něco přehlédli, přijde vám varování. Pokud to uděláte znovu, přijde další - a následně vám začnou strhávat z platu peníze, čím víc chyb uděláte, tím víc peněz.
Pokud odmítnete vpustit člověka, který je ale v pořádku, stane se to samé.
Někteří lidé s vámi navazují rozhovor, vyprávějí o tom, že jedou navštívit umírající matku nebo bratra, kterého už léta neviděli - někteří se vás budou snažit uplácet, dávat vám peníze nebo hodinky - a to už je na vás, jak se k tomu postavíte, jestli je necháte projít i přesto, že budete následně pokárání/připraveni o část platu.
Občas se u vás zastaví nějaký nadřízený a řekne vám, že dnes bude ve frontě i někdo z jeho známých a ať ho necháme projít, i kdyby neměl doklady v pořádku. A stejně tak i některý z vojáků pohraniční stráže.
Také dostanete nabídku - jeden voják dostává bonus za každého zadrženého člověka, a tak vám nabídne, že se s vámi rozdělí. Čím víc lidí dáte zatknout, tím vyšší bonus získáte.

Konceptuální alba

19. ledna 2017 v 22:22 |  Hudba
Mám ráda alba s příběhem. Vždycky mi přijde zajímavější, když je album nějakým způsobem propojený, když na sebe písně navazují a když dohromady skládají nějaký příběh. Hned je to víc než "jen" hudba a slova, má to i děj a ten se většinou nějakým způsobem vyvíjí. Dobře, ne všechna konceptuální alba mají příběh se začátkem, příběhem, a vyvrcholením.
Už i když má album jednotnou atmoseféru, mám ho většinou radši než "jen" soubor písní, který spolu ani v nejměnjším nesouvisí.
Samozřejmě existuje několik druhů konceptuálních alb - nevím, jestli se oficiálně nějak dělí, ale já je tak dělím. Není album jako album. Někde jsou příběhy, někde jen náznaky. Někde témata a atmosféra. Proto si sama pro sebe dělím takzvaná konceptuální alba na různé druhy, na druhy "rockové opery" a na konceptuální alba s jedním tématem, na alba "spolu souvisejících příběhů" a pak na alba, která už možná nejsou tak úplně konceptuální, ale stále se drží jednotné atmosféry.

Rockové opery
Moje milované rockové opery. Mám ráda i muzikály, ale rocková opera je prostě jiný styl, jiný zvuk, a hlavně je tvoří mé oblíbené skupiny. Proto je miluju. Rocková opera má děj, má svoje hlavní postavy, a celkově jde o příběh vyprávěný v písních. Podle rockové opery se dá natočit film, jak je vidět na mnou vybraných příkladech. Má své hrdiny, jasné postavy, a příběh, který má smysl a děj a nakonec většinou velkolepý závěr.
Rockové opery jsou jako The Wall, Tommy nebo Quadrophenia.