Handshakes, Trumpshakes (RPF slash)

4. června 2017 v 13:27 |  Slash (m/m)
Jednou za tohle půjdu do pekla, ale zdá se, že tam nebudu sama. Celý RPF (Real Person Fiction) svět se zamiloval do (b)romance Emmanuela Macrona a Justina Trudeaua. A lze se tomu divit?

Výsledek obrázku pro emmanuel macron justin trudeau sicily

Povídka je v angličtině (protože chci bejt slavná a chci, aby si to celý svět přečetl - a hlavně protože jsem ji prve zveřejňovala na AO3 a nechce se mi jí překládat do češtiny, protože si nejsem jistá, jestli by si protagonisté měli tykat nebo vykat :D).
Obsahuje narážky na slavný Trumpshake, tedy styl, jakým si Trump potřásá rukou. Trudeau i Macron o tom ví své, lol.
 

Mad Men

28. května 2017 v 13:09 |  Filmy a seriály
Vyjeďte do nejvyššího patra budovy společnosti Sterling-Cooper, sundejte si klobouk, uvolněte kravatu a nalijte whiskey s ledem. Je načase podívat se do doby dokonalé, do doby nádherné hudby, do doby, kdy dámy byly elegantní a pánové gentlemani, kdy se nosily silonky a krásné šaty, kloboučky a rukavice, do doby, kdy všichni byli šťastní a věřili v lepší zítřky, kdy krásné a usměvavé ženy v domácnosti chystaly večeři pro své milované manžele, kdy se děti poprvé mohly zabavit televizí, kdy domek na předměstí nebo byt v centru New Yorku byl nejšťastnějším místem na zemi...
Vlastně ne. Vítejte v době, kdy je svobodná žena s dítětem coura, Afroameričané pracují jako liftboyové a chůvy na hlídání, muži pracují a řídí opilí, ženy se doma utápí v depresích, děti vyrůstají v nekomunikativní a konzervativní společnosti, sekretářky patří k šéfům do postele a všichni mistrně ovládají přetvařování.


jaro 2017, maturita

22. května 2017 v 21:00 |  Ostatní
Už by bylo načase napsat zase něco o hudbě, ne? Ale protože můj hudební vkus je momentálně hodně roztříštěný, musí to být "jen" pár písní, ne celé album.

 


It's a sin (Kryštof/Feliks)

25. dubna 2017 v 23:04 |  Příliš dlouhá zima
Píšu víc, než za poslední dva roky, a to je - vzhledem k množství věcí, co mě čekají - trochu děsivý. Ale možná je to dobře, možná jsem se probrala z hibernace. Každopádně, tohle je veškerý úvod příběhů o Feliksovi, Kryštofovi, Lukášovi, Michalovi a všech těch ostatních teplých lidech, co se vyskytují v mých povídkách.


Prázdniny Kryštofa nudily, o tom se přesvědčil už dávno. Nejen že neměl co dělat, ale neměl ani s kým mluvit. Část kamarádů jela na hory, část se spokojeně zašívala doma. A víc jich už snad ani neměl. Jenom Feliks byl ochotný brát telefon a mluvit s ním, dokud se s tichým "Promiň" nemusel rozloučit - jenže Feliks nebyl jeho kamarád. Anebo byl, ale ta představa se zase Kryštofovi nezamlouvala.
Měli mezi sebou nevyřízené účty, a těch bylo hodně. Jenže prázdniny přišly nemilosrdně zrovna ve chvíli, kdy se účty začínaly srovnávat; kdy se ze společného chození do školy stal zvyk a Feliks mu v podchodu u paneláku stihl říct tři šišlavá slova, Jestem tak zmieszany, kterých by si Kryštof ani nevšiml, kdyby je Feliks nedoprovázel prudkým chycením za ruku.
V tu chvíli si všiml tisíce věcí kolem - někdo v paneláku bouchl oknem, ozvalo se zaštěkání psa, Feliks v dlani mačkal kromě Kryštofovy ruky i nějaký papír, a jemu bylo zatěžko dýchat - a přesto si nedokázal vybavit, jak se Feliks při pronášení těch slov tvářil, ačkoliv stáli pár centimetrů od sebe a Kryštof jasně slyšel jeho dech. Několik vteřin bylo ticho a Kryštofovi začal teprve pak pracovat mozek, snažil se soustředit na ta slova a na jejich český význam, jenže v tu chvíli momentové kouzlo pominulo, horké sevření jeho dlaně bylo pryč a Feliks se zaraženě odvrátil, strnulý a smutný, a podle vlastních slov i zmieszany, zmatený.

Magorie XVII

9. dubna 2017 v 21:25
chtěla bych toho psát hodně a zároveň se k tomu nikdy nedostanu. A chtěla bych psát o spoustě věcí, o kterých nikdy nepíšu. A chtěla bych, aby to všichni dokázali pochopit tolik, jako to chápou ty dva lidi, který mám nejradši. A pak bychom se všichni mohli vzít za ruce a odejít spolu vstříc zapadajícímu slunci. Ne? To by přece bylo krásný.

Mohla bych tu psát o maturitě, a jak se blíží a jak je to zlý, ale to všechno je mi víceméně jedno. Horší je - co bude potom? Ještě se párkrát vožereme s kamarádama na zahradě, a u kácéčka taky, naposledy se vyzvracíme pod náš kěř, u kterýho se scházíme, a pak se rozejdeme. A to mi přijde neuvěřitelný. Najednou budeme každej úplně sám. To mi nejde do hlavy. Jak říct lidem, se kterýma jste denodenně osm let, že už se třeba neuvidíte? Nebo že ste se s nima kamarádili jen jako? Jen aby nebylo takový ticho o přestávkách?
Já vím, že má radši lidi, co neznám, než ty, co si vedle mě sedají a co se se mnou snaží bavit. A přesto si teď, v poslední době, uvědomuju, že těch pár lidí, se kterýma jsem byla všude možně, třeba na vodě nebo v Krakově nebo v Anglii, jsou hrozně důležitý. Ale stejně tak jsou důležití ti, kteří teprve přijdou, se kterýma se třeba potkám.

Jenže teď je hrozně těžký říct, co vlastně chci. Já se neumím rozhodnout. Nebo spíš - rozhodnu se, ale za den budu chtít něco jinýho. Momentálně chci jen pít gin s tonikem a poslouchat hudbu. Jenže to nejde.

Stačim jen kejvat hlavou do rytmu a hrozně mě mrzí, že nejsem teď na žádnym koncertu, kde bych se mohl vyřádit, kde bych mohl celou tu energii, co cejtim, přetavit v akci, mohl bych se rozjet a mohl bych bejt v kotli, skákat z pódia na nastavený ruce lidí, mohl bych se topit v jejich zájmu a pospolitosti a bejt jeden z nich a přitom ten nejvýznamnější.
V Géniusově mluvení už ani nepoznám vtip a ironii. Hlavní je, že tu dřepíme vedle sebe, Brunette s Várou tam sou spolu na hřišti a kdoví co dělaj, a ostatní šli pro chlast, a mně se furt na jazyk vrací ta hnusná chuť nechutně teplýho červenýho vína, ale nechci se z toho zeblejt, prostě jen chci takhle sedět a hrát si na gopnika a dělat si prdel z místních goril a z hudby, co hraje z mýho mobilu, a nebrat nic vážně a věřit v nějaký abstraktní přátelství a v sílu vodky a v pospolitost Slovanů a ve veškerou cheeki-breeki energii; chci tady takhle sedět a zároveň tancovat a skákat metr vysoko a chytat se větví nad náma a kouřit cigarety a mít jich nekonečně moc, a taky chci věřit v memes a internetovej cancer a stopadesát genderů, a bejt svobodnej a poslouchat všechny hudby najednou a bejt schopnej je vnímat, a chci všem vyřídit, ať si políbí prdel, protože já se jen tak nevzdám - a taky bych chtěl bejt šťastnej, když už nic jinýho.

Magorie XVI

30. března 2017 v 21:40 |  Magorie
Magorie se asi blíží ke svému konci. Všichni to ví. Sedíme na lavičce nad parkem a loupeme měsíce starý mandarinky, co chutnají jak savo, a označujeme se za meme-lordy, protože děláme memes na Reda a taky memes na povinnou četbu k maturitě, ale uvnitř určitě cítíme, že tohle všechno skončí, a ne za moc dlouho. Všechno se tak nějak blíží ke svýmu konci, a my na to asi nejsme připravený. Zpohodlněli jsme. Máme tady svoje životy, svoje vystlaný místa v křoví u kácéčka a na Tyršáku, svoje postavení v majálesovým průvodu - i když ten loňskej dopadl mizerně protože náž ginsbergovskej Král Majáles byl na sračky. Máme svoje TARDIS skříňky, kterých se nevzdáme, a svoje roztrhaný sešity, svoje nápady na grilovačku před posledním zvoněním a svoje rozbořený sny o budoucnosti. Ze tří tříd, co teď končej, jsme my ti nejpesimističtější - a přece nejdospělejší. Haha. Prostě sme správný velko-gympláci, co tu byli osm let, zlenivěli, a teď se bojej.
A přece je v našich rozhovorech něco novýho - přidal se morbidní smích při každý zmínce o budoucnosti. Všichni říkaj "Jo, ty to dáš," ale mě užírá strach, že ne, že to nedám, že nejsem tak dobrá. A přece - jindy se povyšuju, nechápu jak je možný, že oni něco nechápou, a modlím se, ať už jsem na tý vysoký. Evropská historie volá. Radši do Prahy než do Brna, ale zase Brno je hezký, ať si moje drahá JFK říká co chce - jenže ona je Pražačka a prej má v Praze už i zařízenej byt, aby se tam rovnou mohla při studiích nastěhovat. Přitom to vypadá, že sotva doleze do konce oktávy.
Jsem asi hodně hnusná, když nad tim takhle přemýšlím. Chci se vysmát svým kamarádům, že teď dojedou na svojí lenost a ignoranci, i když samozřejmě tím nemyslím všechny - a zároveň je chci zoufale obejmout a říct jim, že se s nima nechci loučit a že tu chci zůstat.
Chci zůstat a zároveň chci pryč. Začala tady bejt nesnesitelná nuda. Těch pár inspirativních lidí se pro jistotu na zbytek školního roku vysralo definitivně, takže tu zůstala jen ta nuda a všednost.
"Jdeš na oběd?"
"Jo."
"Jdeš na seminář?"
"Jo."
"Máš vypracovaný ty otázky?"
"Jo."
"Koukla ses na to?"
"Jo."
"Umíš to?"
"Jo."
"Dáš si ten kyanid?"
"Jo, proč ne."

No ale zase musim říct, že mám teď daleko větší nutkání psát, protože je daleko víc inspirace a víc pití. Každej dneska pije víc, než se může dovolit - kdo to říkal? Asi na tom něco bude.
A tak se zase stejně jako před týdny a měsíci slejzáme na openparty a na plesech - i když ty už skončily - a tváříme se, že se nic neděje. Na posledním plese - posledním, kterej jsem zažila jako zdejší student - se mi najednou strašně zprotivili lidi. Jedna kamarádka tam měla svůj panic attack, a bylo šílený sledovat, jak se tváří šťastně a spokojeně a sebejistě a po několika minutách utíká ze sálu a brečí a nedokáže ani mluvit. Ale nakonec - neděláme něco podobnýho všichni? Rozhodně aspoň většina lidí z mého okolí něco takového už zažila.

Mám teď daleko větší motivaci dokončit "Město, které se neprobudí", protože docela brzo přijdu o inspiraci. Přijdu o ty lidi. A pak už nebude tak snadný, vkládat jim slova do úst a myšlenky do hlavy. Skončí Magorie, no a pak skončí i Město. A až skončí Město, tak se hrozně moc opiju a pošlu ho do nějakýho nakladatelství. Ale to je ještě daleko.

Možná bych měla řešit jiný věci - třeba maturitu, ale tu nějak zatim s K. a ostatníma přecházíme s jednoduchým "Hm". Až přijde, přijde. Teď mě zajímá spíš, kde mají jaký pití ve slevě a jak dlouho se dá vydržet bez spánku. Přesto - kdo by si pomyslel, že poslední rok na gymnáziu bude taková pohodička? A přesto mívám po ránu krize. Malinký krizičky. Ležim v posteli a svět je šedočernej a já ani nevstávám, říkám si "Když neusnu, vstanu, a jestli usnu, je to jedno". A takovej přístup mám teď ve všem, kromě psaní, protože si znova a znova uvědomuju, jak je psaní důležitý, a že bez něj bych fakt neměla vůbec nic. Kdybych nepsala "Město", kdo jinej by zaznamenával všechny ty rozhovory s teplou vodkou za osmdesát korun u posranýho křoví před kulturákem? Kdo jinej by podal pravdivou a nezkreslenou zprávu o tom, jak to vypadá, když je vám osmnáct let a nemáte žádnou budoucnost, protekci, peníze ani nadějný vyhlídky?


Kaizers Orchestra - Ompa til du dor

12. března 2017 v 20:31 |  Ostatní
O norské skupině Kaizers Orchestra a jejich slávě, atmosféře jejich písní i o vystupování na koncertech jsem už jednou psala a určitě jsem se o nich zmínila i v ostatních článcích o jednotlivých písních; nyní přišel čas na představení jejich debutového alba. Ompa til du dor je CD z roku 2001 a Kaizers Orchestra se na něm představili ve své nejlepší formě - jako začínající skupina plná ambicí a chuti do práce, a zároveň jako parta lidí schopná tvořit tak chytlavé a zajímavé písně s tak nezvyklými melodiemi, že i člověk, pro kterého je norština zcela neznámým jazykem, se do ní může zamilovat.
Norština má oproti řadě jazyků tu výhodu, že přece jen v mnohých chvílích zní alespoň vzdáleně podobně angličtině, a věřte mi - při poslechu norských písní to přinese dost radosti, když máte najednou pocit, že alespoň něčemu rozumíte.

Jako obvykle v jejich začátcích, i na debutovém albu je hlavním tématem brynské šestice mafie a vůbec podsvětí. Přestože album není rockovou operou ani muzikálem, prostupují jím postavy různě spojené s mafií pana Kaizera (odtud "Kaizers Orchestra"), ať už jeho rodina či nepřátelé, a z jednotlivých skladeb je tak složen příběh jednoho místa a jednoho období - a to období druhé světové války. Přestože tento údaj není nikde v textech jasně zmíněn, dá se jednoduše vyvodit - mafie, alespoň tedy ta severoamerická a evropská - byla na vrcholu moci právě v období mezi světovými válkami až do nějakých šedesátých let. Když se v závěrečné "Mr. Kaizer, hans Constanse og meg" zpívá "po válce se všichni sejdeme", je s nejvyšší pravděpodobností myšlena právě druhá světová válka.


Proč Kaizers Orchestra stojí za pozornost jsem se snad dostatečně vypsala ve svém dávém článku, který vznikl v době mého nadšení jimi. Přes léto jsem se ale věnovala spíš klasickým indie rockovým skupinám a do toho pochopitelně Hamiltonovi a muzikálům vůbec. Ale teď v zimě jsem zpátky u Kaizers, a vlastně se tomu ani nedivím - zatímco u velké většiny anglických zpěváků a skupin mě po nějaké době ten pořád dokola opakovaný text začne nudit, u Kaizers se to stát nemůže. U některých skladeb jen matně tuším, o čem pojednávají, u jiných text znám v překladu do angličtiny, ale vzhledem k tomu, že skupina sama zpívá vždy norsky, snad s výjimkou několika německých a anglických slov, nemůžu být unuděná, protože i když teoreticky tuším, o čem text je, nikdy v něm ta přesná slova nezachytím.
V tom se to hodně liší od českých a anglických a poslední dobou i francouzských interpretů.

Vesoul (Lukáš/Míša)

10. března 2017 v 20:31 |  Příliš dlouhá zima
Je to už strašně dlouho, co jsem tuhle povídku napsala (na stroji!), ale až teď jsem se dostala k jejímu přepsání do počítače. Uf.


T'as voulu voir Vierzon - et on a vu Vierzon,
T'as voulu voir Vesoul - et on on a vu Vesoul,
T'as voulu voir Honfleur - et on a vu Honfleur,
T'as voulu voir Hambourg - et on a vu Hambourg,
J'ai voulu voir Anvers - et on a revu Hambourg,
J'ai voulu voir ta sœur - et on a vu ta mère
Comme toujours



Byl to jeden tichý povzdech, který všechno začal. Lukáš protočil oči a opřel se o záda svého sedadla s mnohem větší razancí, než bylo potřeba. "Co zase?" vydechl přitom.
Míša zůstal předkloněný nad volantem, přestože auto už stálo.
Nastalo ticho. Míša poklepával prsty na volant a stále se ho nepouštěl. Lukáš obrátil hlavu k oknu na své straně. Za sklem viděl jen obrysy cedule s nápisem "Le Parking" a nějakých keřů kolem ní.
Déšť z oken auta dělal neproniknutelnou stěnu.
Ale Lukáš pořád raději sledoval vodu rozlévající se po okně v různých proudech než Míšův obličej.

Nakonec to nebylo ani deset dnů - nakonec to byly čtyři dny a dvě romantický noci a dvě večeře v tradičních hospodách, kde se na ně zrovna šťastně nedívali, a pak ty chladnější večery a noci v hotelech, ve kterých nechtěl být ani jeden z nich, a příliš tiché snídaně, během nichž mluvil nejvíc číšník.
Míša zapnul stěrače. Jedna vrstva vody na předním skle jimi byla smetena a na okamžik se před nimi rozprostírala Paříř. Eiffelovka se hned ztratila pod přívalem dalšího deště. Obraz Paříže se před nimi rozplynul, stejně jako iluze o šťastném výletu na západ. Ale Míša stěrače nevypnul, nechal je běžet, a nejromantičtější město na světě se tak před nimi střídavě vynořovalo z dešťové mlhy a zase se do ní potápělo.
V autě začalo být kromě ticha i horko. Vydýchaný teplý vzduch se mísil s vůní, kterou před třemi dny použil Lukáš.
Ještě se ani nestmívalo, ale obloha už měla studeně šedivou barvu a slunce bylo v nedohlednu. Jako by ve tři odpoledne začínala noc.