Já bez Vás zívám a se soužím, a při Vás teskním, trpím zle 2/3

7. července 2018 v 23:30 |  Slash (m/m)
Držet velkoknížete Dmitrije Pavloviče v náručí bylo jako držet velké dítě, které se chybou ve výchově nikdy nenaučilo samostatnosti a zodpovědnost a nyní se leká všeho, co jen zavání rozhodováním a důležitostí. Řeči o sňatku vehementně popíral, ačkoliv všichni, komu se snažil takové drby vyvrátit, se jen potutelně usmívali jako lidé, kteří už ví své, a když při plese na počest narozenin carevny hned při prvním tanci vedl v kole Olgu Nikolajevnu, zdálo se, že zásnuby jsou vlastně potvrzené a požehnané samotným carským párem.
Přesto tu noc strávil velkokníže v paláci Jusupovových. Irina byla pryč a když se Dmitrij opatrně zeptal knížete Felixe, kam odjela, Jusupov bez zájmu ohrnul ret a odvětil prosté: "Za příbuznými."
To, jakým způsobem spolu manželé Jusupovovi žijí a nežijí, už bylo veřejným tajemstvím, a tak na nepřítomnosti Iriny nebylo nic divného, přestože nikdo z petrohradské smetánky nemohl vědět, že její část manželského lože teď téměř každou noc okupuje mladý velkokníže a že na těch šeptem šířených zvěstech o zvrácenosti Felixe Jusupova skutečně je něco pravdy.
A velkoknížeti se nastalá situace zamlouvala víc, než věčné ostýchavé setkávání ve vyhrazených pokojích a neustálé naslouchání, zda se neblíží cizí kroky. S Irinou z majestátního jusupovského paláce na nábřeží Něvy zmizela nejen vybraná společnost, ale i zástup služebnictva, které buď odjelo s velkokněžnou, nebo dostalo volno.
"Mně stačí kuchařka a jeden komorník," prohazoval čas od času Jusupov ledabyle ve společnosti, jako by snad chtěl takovým prohlášením způsobit pohoršení. A všichni, kdo v tu chvíli zrovna stáli v doslechu, se zdvořile zasmáli a s vědoucími poloúsměvy se pak tiše dohadovali, proč asi Jusupov nestojí o žádné svědky ve svém paláci.

 

Natasha, Pierre & the Great Comet of 1812

6. června 2018 v 21:47 |  Ostatní
"Natasha, Pierre & the Great Comet of 1812" je muzikál, který je tak nemuzikálový, že bych jej sama raději počítala ke koncepčním albům. Samozřejmě - hrál se jako "divadlo", tedy v divadle (tuším, že na Broadway už byl zrušen, nikoliv kvůli neúspěchu, ale kvůli nějakým malichernostem ohledně obsazení?); kde jednotlivé postavy zpívají a tancují a tak dále, jako klasický muzikál, ale mezi jeho autory by klidně mohl být počítán i sám velký Lev Nikolajevič Tolstoj - muzikál je podle knihy Vojna a mír (respektive podle jedné z jejích částí) a používá přímo dialogy a monology a pasáže z knihy.

Díky tomu můžete toto album klidně poslouchat doma a citovat z něj jako z knihy a předstírat vzdělanost, hehe.

Nicméně jde spíše o tuto myšlenku - Vojna a mír je samozřejmě slavná kniha, ale kolik lidí ji skutečně četlo? (a zvlášť v Americe, kde se muzikál zrodil). Nebo kdo aspoň viděl jeden z mnoha filmů či seriálů? Počítám se mezi ty šťastlivce, kteří viděli film a seriál a zamilovali si je - po samotné knize plánuji sáhnout přes léto, tak uvidíme. A když existuje kvalitní muzikál, který vybírá z knihy to podstatné - a to "divácky vděčné", samozřejmě, to zajímavé a zapamatovatelné, tak proč se k němu neobrátit?

Je to zase něco jiného, něco nového - je to sice muzikál, ale zároveň obsahuje jeden asi z nejznámějších knižních příběhů, odehrává se v historických reáliích (další plus pro mě), a hudba sama je skvělým spojením nějaké electro pařby, srdceryvných árií o údělu člověka, svůdných Kuraginových výlevů do podmanivě tichého valčíku a cikánských tesklivých melodií.


Příběh Vojny a míru se samozřejmě hodí před poslechem znát - zvlášť pokud nemáte schopnost rozpoznávat jednotlivé hlasy na nahrávce od sebe (ačkoliv zrovna tady jsou takové celkem jasné); ale na druhou stranu, muzikál je vystavěný tak, aby i naprostého literárního neznaboha alespoň trochu zasvětil do toho, kdo vlastně sakra je ta Nataša.
Jak už jsem psala, nejedná se o muzikálovou verzi knihy - je to pouze jedna část, a to navíc pochopitelně zjednodušená a zkrácená, ze stovek postav tu zůstává tak deset "podstatných" - a Andrej Bolkonskij je skoro celou dobu nepřítomen (there's a war going on out there somewhere - and Andrey isn't here). Zatímco v samotné knize a ve filmu se střídají válečné scény a scény ze života petrohradské a moskevské smetánky, muzikál je zaměřený pouze na tu šlechtickou a mírovou část.
Proto tedy i ten název - proto je muzikál pojmenován jinak než prostě "Vojna a mír - Muzikál" - Natasha, Pierre and the Great Comet of 1812 dává jasně najevo, které dvě postavy jsou nejhlavnější a o koho jde především - Andrej z původního knižního trojlístku hlavních postav vypadl; je ve válce a tedy většinu času mimo pódium.

Já bez Vás zívám a se soužím, a při Vás teskním, trpím zle 1/3

24. května 2018 v 10:47 |  Slash (m/m)
Ach, carské Rusko, starý Petrohrad!

Kníže Jusupov a velkokníže Dmitrij Pavlovič jsou v historii známí jako asi ti nejznámější z vrahů Rasputina, ovšem jejich vztah byl daleko zajímavější než jen "dvou spiklenců" (a jsem ráda, že i ve filmech a v seriálech, které o tomto přece jen docela známém atentátu - ačkoliv je to spíš vyloženě zmasakrování - je toto naznačeno či přímo ukázáno).
A Rasputin? Ra-Ra-Rasputin, lover of the Russian queen, však to známe. I jeho konec, eh? *spoiler*


Název: Já bez Vás zívám a se soužím, a při Vás teskním, trpím zle 1/3
Fandom: Historický RPF
Pár: kníže Felix Felixovič Jusupov/velkokníže Dmitrij Pavlovič Romanov
Přístupnost: 12+
Varování: nezdravý vztah, plánování vraždy (ale jen Rasputina ;)), možná trošičku nadpřirozena (když už tu je ten Rasputin)
Poznámka: "Oči černé, oči krásné, všeho vzdám se, jenom vás ne" je začátek ruské lidové písně. Úryvek obsažený v povídce je z Lermontovovy poemy "Démon"; Romanov označuje pouze příslušnost k carské rodině, ne příjmení; příběh je inspirován skutečnými událostmi a spekulacemi o vztahu mezi oběma šlechtici.

Já miluji Vás, ač schnu zlostí,
ač za marnou to snahu mám;
přec k nešťastné té zpozdilosti
se u noh Vašich přiznávám!
Mně, letům mým to špatně sluší...
je čas, bych rozumněj si veď!
však - dle všech příznaků - svou duši
k Vám láskou cítím churavět:
Já bez Vás zívám a se soužím,
a při Vás teskním, trpím zle;
nuž, jaká pomoc? - říc' Vám toužím
jak rád Vás mám, můj anděle!


(A. S. Puškin - Vyznání)

 


Magorie XIX.

11. února 2018 v 0:14 |  Magorie
Kdo by si byl pomyslel, že tak náhodná směsice slov jako Magorie může trvat tak dlouho. Vznikla ještě před "Městem, které se neprobudí" a trvá stále dál. Jenže teď je Magorie trochu jiná. Už to jsou jiné starosti a vlastně jsou kolem i jiní lidé. Naposledy jsem psala někdy na podzim, mám takový pocit. Teď je zima, ale moc se toho nezměnilo.
Studuju to, co mě fakt hodně baví a zajímá, akorát nevím, jestli jsem ten úplně nejlepší člověk na tyhle studia, protože se nikdy nedokážu k ničemu přinutit. Měla bych si najít brigádu, sbírat zkušenosti a tak, a místo toho dokoukávám poslední řadu The Sopranos a poslouchám Pet Shop Boys.
Mám pocit, že jsem teď doopravdy šťastná. Že dělám něco, co pro mě má smysl, a že kolem sebe mám lidi, kteří dávají ten smysl mýmu životu, že si s nima rozumím a že je mám fakt ráda a že to někam vede. Jenže pak tu je Em., moje drahá dobrá kamarádka K., ke kterou jsem zažila neskutečný věci, je máma, má dítě a bude se vdávat, a já jsem vždycky šťastná jen do chvíle, co si tohle uvědomím. A když mi dojde, že nějaká moje vrstevnice už má před sebou spořádaný manželský život, zaplaví mě vlna pochybností a smutku ohledně toho, jak na tom jsem já, a připadám si neschopná a nemilovaná.
Ale právě jinak jsem šťastná. A tak nevím, jestli jsem šťastná doopravdy, anebo se tak jenom tvářím, anebo ani nevím, co jako můj život má představovat. Ale děsím se toho, že budu muset na návštěvu, a že pak bude rozlučka se svobodou, a že taky bude svatba a já budu možná svěděk nebo družička.

Ale taky jsou tu dobrý zprávy, asi pojedu do Bělehradu a taky bych mohla jet za kamarádkou do Dijonu. Jenže zároveň mám ten nekonečnej vtíravej pocit, že mě vlastně nikdo nikde nechce a že můj život nemá vlastně smysl, a to je teď tak silný hlavně proto, že mám pořád volno a další týden volna před sebou. Musím určitě na nějakej ples svýho starýho drahýho gymplu se svýma drahýma spolužákama. Opít se vodkou a vínem jako za starých časů. Protože to jsem se cítila šťastná bez ohledu na to, jak na tom byli ostatní.

Půjdu na koncert FF, a nějak mi pořád nedochází, že je fakt uvidím naživo. A jedna moje část z toho má radost, protože Franz Ferdinand miluju celou svojí duší a fakt je mám ráda a fakt jsem je už tak tři roky chtěla vidět na koncertě, jenže zároveň je to divný, protože už tam není Nick a protože z nich mám tak nějak horší a horší pocit. Upřímně si myslím, že se tak za dva roky rozpadnou. Teď vydali album, který je sice fajn, ale rozhodně ne tak dobrý jako ty první dvě. Jsem z toho smutná a zároveň vím, že je to logický vývoj. Co se dá dělat.


A jinak se mám dobře.

Pet Shop Boys

27. ledna 2018 v 23:11 |  Ostatní
Poslední dobou je hodně poslouchám, mám je ale ráda už dlouho, a kdyby měli koncert v Česku, možná bych i přemýšlela nad tím, jestli tam jít. Jak jsem se ale dostala zrovna k Pet Shop Boys? Je to poměrně snadné. Nejdřív se mi líbila hudba. A pak mě dostaly texty.
O téhle skupině - no, spíš dvojici - jsem na blogu psala jen málo, a to z jednoho prostého důvodu - hudebně nepatří do něčeho, čím bych se ještě donedávna chtěla chlubit. Přiznám se hned zkraje, že jsem PSB považovala za nějakou méněcennou skupinu a za takové to synth-popové duo, co nemá žádný velký význam a nic nikomu nemůže říct. Označovala jsem je za svoje "guilty pleasure", za skupinu, kterou si dovolím poslechnout jen ve chvílích slabosti a morálního pochybení. Jako kdyby jejich písničky byly tak hrozné, že bych se za ně styděla. Popravdě - nějakou dobu jsem to tak vnímala. Pet Shop Boys? To jsou přece šílený osmdesátý léta, nějakej sladkej popík a diskotéky. Jenže pak jsem je začala doopravdy poslouchat a poznala jsem i ty méně známé skladby, žádný West End Girls a Go West, ale ty skladby, co nikdy neuslyšíte v rádiu a co mají své kouzlo a skvělé texty, a rozhodla jsem se, že se za svojí lásku k tomuto duu už nikdy nebudu stydět.

Mimochodem, prakticky celá série povídek "Příliš dlouhá zima" je psaná podle písní právě od Pet Shop Boys.

Související obrázek

Chwała na wysokości (Kryštof/Feliks)

24. prosince 2017 v 23:17 |  Příliš dlouhá zima
"Můžeme si dát tentokrát večeři u našich?"
Feliks to nenavrhoval jako možnost, spíš jako něco, co už dlouho plánoval a rozmýšlel a teď si byl konečně jistý, že je to dobrý a uskutečnitelný nápad. Otazník na konci věty byl už zbytečný. V ruce měl ještě sluchátko telefonu, a Kryštof nevěděl, jestli někdo pořád čeká na druhém konci na odpověď nebo je už hluché, a tak jen bezmyšlenkovitě přikývl.
Feliks mu bezeslovnou odpověď oplatil stejně němým úsměvem a se sluchátkem se vytratil zpátky do kuchyně, kde pokračoval v telefonátu v polštině.
Teprve pak se to všechno Kryštofovi v hlavě spojilo. Večeře - ne normální večeře, ale ta sváteční, slavnostní a speciální, a navíc ne jen tak s někým, ale s Feliksovými rodiči. Nejraději by vyskočil z gauče a vrhl se vedle za Feliksem a začal zoufale gestikulovat, aby mu naznačil, že je to blbej nápad, jenže všude kolem sebe měl papíry s nákresy renesančních budov a na klíně rozložený text o historických vévodstvích a knížectvích v Itálii, takže opustit místo nebylo tak snadné. Prostě rezignoval. Zvrátil hlavu dozadu na opěradlo gauče a frustrovaně vzdychl, jen tak, aby si trochu ulevil, a rozhodl se, že si to ještě s Feliksem vyřídí, ale až později, až zavěsí, a až se on sám dostane aspoň na konec stránky.
Feliks se tiše vrátil zpátky a posadil se do křesla naproti němu. Pořád měl v ruce sluchátko, ale pohrával si s ním tak, že bylo hned jasné, že hovor už skončil.
"Máma byla ráda," řekl, a přehazoval si telefon z dlaně do dlaně.
"Hm."
"Co čteš?"
Feliks zvědavě natáhl krk a snažil se podívat do textů, co měl Kryštof před sebou, ale ten je rychle zavřel. "Nic."
"Co je?"
"Co?"
"Normálně jsem se zeptal."
"Proč sakra teď plánuješ vánoční večeři?"
"Máma to chtěla vědět."
"Bože."
"Loni jsem byl u vás - snad je to takhle logický, ne?"
"Vůbec mi nedošlo, že myslíš tohle!"
"A co jinýho asi? Pro mý rodiče je to aspoň důležitý - a určitě budou rádi, když tam budeme taky."
"Loni to nebylo důležitý?"
"Byla to jen večeře - ne záležitost rodiny, chápeš, jako doba soudržnosti a úcty - "
"To je blbost."
"Vidíš, děláš to taky."
"Co jako?"
"Znevažuješ to."
"Ne - jen říkám, že je blbost dělat z Vánoc takovou slávu. Prostě jsme tam šli a najedli se a to bylo celý. Bylo na tom snad něco blbě?"
"Blbě ne - jenom to bylo strašně chladný a rychlý a nikdo tam nepřemýšlel nad tím, co to vůbec znamená."
"Vánoce?"
"Jo."
"Já vím, vaši tam budou tancovat kolem stromečku a klanět se Ježíšovi, jasně."
"Nemluvíš o nich hezky."
"Ty snad o mejch rodičích jo?"
"Necháme toho."
"Mně je úplně jedno, co si o nich ty myslíš a co si oni myslej o tobě, dokud se dokážete aspoň trochu snést, chápeš?"
"Tobě je to jedno?"
"Jasně!" Vztekle odhodil knihu o italské renesanci na stůl. "A co sis jako myslel? Že s nima každej den telefonuju a přesvědčuju je, jak seš skvělej?"
Feliks zvedl ruce v obranném gestu. "Nebuď hned vzteklej."
"Mě jen sere, že se neshodneme v takových základních věcech."
"Fajn, tak to vzdávám. Ale pojedeme k nim."
"Mně je to fuk. Klidně."

Cuéntame que te pasó (Lukáš/Javier)

20. listopadu 2017 v 2:05 |  Příliš dlouhá zima
Do fabriky přibyli kubánští dělníci a to nemohlo zůstat bez povšimnutí. Všichni věděli, že přijeli Kubánci, protože denní směny a program se změnily, ředitel mluvil o pobytu dělníků z Československé socialistické republiky na Kubě a naopak, a Kubánci byli příliš hlasití na to, aby zůstali bez povšimnutí. Nebyli schopní vytrvat v klidu a tichu. Proto se jejich vztahy s Čechy - a Češkami - tak komplikovaly.
Lukáš měl už dávno vyhlídnutého dělníka, se kterým byl ochoten strávit víc než povinnou pracovní dobu. Mluvil obstojně španělsky a zároveň byl ochotný se i něco přiučit.
"Já jsem Lukáš," vydechl jednou v zápalu dobrosrdečnosti a přátelství k dalším socialistickým státům.
"Javier Varaquez."
A Lukáš měl několik hodin na přemýšlení.
Javier. To jméno se lehce převalovalo na jazyku, všichni se s ním mazlili a všichni ho chtěli.
"Moc toho nenapracujou," stěžuje si skoro každý kolega.
Lukáš ale myslí spíš na ta karamelově čokoládová těla než na hromady bavlny čekající na zemi vedle strojů na zpracování.
Nakonec, za tohle ta práce i stála.

I. sezení

14. listopadu 2017 v 23:14 |  dej mi důvod tě zabít
Sezení I.
"Ubližuje vám?"

"Neustále."

"Jak například?"

"Docela často mě řeže střepinami."

"Vy myslíte…fyzické násilí?"

"Vy ne?"

"Myslel jsem, že jste mluvil spíš o nějakém nátlaku."

"To taky."

"Aha."

"Má rád mojí krev."

"Mluvil jste o tom s někým?"

"Teď o tom mluvím s vámi."

"Takže nikdo jiný o tom neví?"

"Proč by o tom měli vědět?"

"On vám fyzicky ubližuje!"

"Protože mě miluje."

"Prosím?"

"Nosí mi obvazy a vodu."

"On vás zraní a pak vám nosí obvazy?"

"Řeže mi ruce a pak sedí vedle mě a dezinfikuje mi rány."

"Ten samý den?"

"Tu samou hodinu."

"Dokážete to nějak vysvětlit?"

"Miluje mě."

"Ale vždyť váš řeže střepinami."

"A pak ty rány dezinfikuje."

"Slyšíte, co říkáte? Vy obhajujete jeho jednání. Vždyť vám ubližuje, copak to tak necítíte?"

"Stará se o mě."

"Ale až poté, co vás nějak zraní. Řeže vás střepy - ještě něco dělá?"

"Je toho hodně."

"Budete se chtít svěřit?"

"Teď ne."

"A vám jeho přístup nevadí?"

"Ne."

"Máte na rukou jizvy?"

"Podívejte se sám."

"Ale vždyť je to hrozné - vám to doopravdy nevadí?"

"Proč by mělo?"

"Máte ruce úplně rozřezané! Jenom proto, že vás člověk, kterého zjevně milujete, zraňuje."

"K čemu mi jsou ruce?"

I.

1. listopadu 2017 v 23:42 |  dej mi důvod tě zabít
"Dej mi důvod tě zabít."

Nebylo to Dej mi jeden důvod, proč tě nezabít.

Nebyli nepřátelé na život a na smrt, kteří se pronásledovali po celém světě, dokud se nesešli tady, na jeho vertikálním konci, v střešní restauraci vysoko nad městem.

Neměl to být jejich poslední souboj.

Nebojovali spolu.

Magorie XVIII

11. října 2017 v 0:05 |  Magorie
Je zvláštní, psát Magorii tady, na úplně jiným místě a v jiným prostředí. Ale co. Pořád jsem to já a pořád jsme to my.
Minulej čtvrtek jsme šli s kámošema "pařit" v Praze. K naší velké libosti jsme zjistili, že se to od Hradce ale vůbec neliší. Koupili jsme levnou vodku a levnej rum - ale tuzemák!!!! ne ten hnus božkov - u Vietnamců. A kámoš z jaderky mi ukázal, jak se topí korek pomocí klíče. Kde jsou ty časy, kdy jsme to s Em. nemohly ani otevřít.
No jo, Génius bude inženýr. Jednou. A já doktorka filosofie. Pché. Kdoví. Zatím jsme se jen procházeli po nábřeží Vltavy s flaškou v každý ruce a s nápisem ADMIRAL na druhým břehu. Ale tak nějak jsem si to vysokoškolský studium představovala.

Jinak je život fajn. Spousta věcí je fajn. Z mejch kamarádů budou jaderní inženýři a právníci a doktoři. Anebo taky ne. Zatím jsme jen meme-makeři a anarchisti a divný lidi, co sledujou výprodeje a slevy alkoholu a neuměj používat metro a tramvaje.
Moje a Váry schopnost využívat ty nejdebilnější spoje je opravdu alarmující.
Ale včera měl narozeniny John Lennon a já ani nešla na Kampu, a to je fakt smutný. Na to jsem myslela celej den, ale večer jsem byla moc mrtvá. Někdy jen tak sedím ve stanici a sleduju projíždějící soupravy. Ach jo. Jižani v Praze a tak.

Jenže část kamarádů tady prostě není. Pár lidí jsme po cestě ztratili. Někdo holt nechtěl jít sem, a já se s těma lidma uvidím tak možná na Vánoce, a kdoví jestli. To je taky divný. Jako že mám kolem sebe teď najednou strašně moc novejch ksichtů, a vůbec, my všichni z Magorie jsme teď obklopený úplně novejma lidma, co s náma nikdy nepili vodku za sedmdesát před kácéčkem. Jak spolu vůbec můžeme vycházet? Ale tady se asi v noci žije stejně. Ze Vzorkovny si bohužel moc nepamatuju, a je mi fakt líto, že mi jí chtěla Em. tolik ukázat. Připadala jsem si jako debil. U vchodu jsem slítla ze schodů, ještě teď můžu počítat modřiny, a pak si pamatuju jen to dobrý víno a koncert, kde se zpívalo VOLARE OH OOOH OOHO, ale ne tak nádherně, jako to uměl Dean Martin, ale taková ta rychlejší, populárnější verze.

Miluju předmět "Rozpad Jugoslávie v reflexi dokumentárních filmů", a jakkoliv debilně to zní, je to přesně ten předmět, ve kterým propadáte kouzlu Miloševičovy osobnosti a pak si za to chcete nafackovat a začít se učit srbsky a albánsky a napsat o tom všem klauzurku. Hehe. Vím, na co budu psát klauzurku - "Šachový zápas o titul mistra světa v roce 1972 v kontextu studené války", nebo tak něco. Prostě o tom, jak dva šachoví fanatici tahaj figurky a za nima političtí fanatici tahaj za mocenský nitky. To mě totiž baví.

Jinak furt úplně nemám jasno v tom, na čí straně sakra bojoval Evžen Savojský.

Jo, a taky mám spoustu věcí z IKEI. Já, která jsem většinu peněz z brigády utrácela za gin s tonikem a víno a koktejlový bary, si najednou kupuju slánky a pepřenky a talíře a misky. To je ta dospělost. Ale do makra jsem šla bez zákaznický kartičky, jako boss, a koupila si tam bazalku. Akorát že jsem se u samoobslužný kasy nenápadně rozbrečela, zatímco mě tam ta pracovnice sjebávala za to, co tam vůbec lezu, když tu kartičku nemám. Ale ne, celý to bylo jinak, nikdo mě nesjebal a všechno probíhalo v pohodě, bazalku jsem dostala, ale vylezla jsem na parkoviště a rozbrečela se.

A tohle je asi ten dospělej život. Když zjistíte, že se v makru dá nakupovat jen s blbou zákaznickou kartičkou a vy jí nemáte.