Magorie XIX.

11. února 2018 v 0:14 |  Magorie
Kdo by si byl pomyslel, že tak náhodná směsice slov jako Magorie může trvat tak dlouho. Vznikla ještě před "Městem, které se neprobudí" a trvá stále dál. Jenže teď je Magorie trochu jiná. Už to jsou jiné starosti a vlastně jsou kolem i jiní lidé. Naposledy jsem psala někdy na podzim, mám takový pocit. Teď je zima, ale moc se toho nezměnilo.
Studuju to, co mě fakt hodně baví a zajímá, akorát nevím, jestli jsem ten úplně nejlepší člověk na tyhle studia, protože se nikdy nedokážu k ničemu přinutit. Měla bych si najít brigádu, sbírat zkušenosti a tak, a místo toho dokoukávám poslední řadu The Sopranos a poslouchám Pet Shop Boys.
Mám pocit, že jsem teď doopravdy šťastná. Že dělám něco, co pro mě má smysl, a že kolem sebe mám lidi, kteří dávají ten smysl mýmu životu, že si s nima rozumím a že je mám fakt ráda a že to někam vede. Jenže pak tu je Em., moje drahá dobrá kamarádka K., ke kterou jsem zažila neskutečný věci, je máma, má dítě a bude se vdávat, a já jsem vždycky šťastná jen do chvíle, co si tohle uvědomím. A když mi dojde, že nějaká moje vrstevnice už má před sebou spořádaný manželský život, zaplaví mě vlna pochybností a smutku ohledně toho, jak na tom jsem já, a připadám si neschopná a nemilovaná.
Ale právě jinak jsem šťastná. A tak nevím, jestli jsem šťastná doopravdy, anebo se tak jenom tvářím, anebo ani nevím, co jako můj život má představovat. Ale děsím se toho, že budu muset na návštěvu, a že pak bude rozlučka se svobodou, a že taky bude svatba a já budu možná svěděk nebo družička.

Ale taky jsou tu dobrý zprávy, asi pojedu do Bělehradu a taky bych mohla jet za kamarádkou do Dijonu. Jenže zároveň mám ten nekonečnej vtíravej pocit, že mě vlastně nikdo nikde nechce a že můj život nemá vlastně smysl, a to je teď tak silný hlavně proto, že mám pořád volno a další týden volna před sebou. Musím určitě na nějakej ples svýho starýho drahýho gymplu se svýma drahýma spolužákama. Opít se vodkou a vínem jako za starých časů. Protože to jsem se cítila šťastná bez ohledu na to, jak na tom byli ostatní.

Půjdu na koncert FF, a nějak mi pořád nedochází, že je fakt uvidím naživo. A jedna moje část z toho má radost, protože Franz Ferdinand miluju celou svojí duší a fakt je mám ráda a fakt jsem je už tak tři roky chtěla vidět na koncertě, jenže zároveň je to divný, protože už tam není Nick a protože z nich mám tak nějak horší a horší pocit. Upřímně si myslím, že se tak za dva roky rozpadnou. Teď vydali album, který je sice fajn, ale rozhodně ne tak dobrý jako ty první dvě. Jsem z toho smutná a zároveň vím, že je to logický vývoj. Co se dá dělat.


A jinak se mám dobře.
 

Pet Shop Boys

27. ledna 2018 v 23:11 |  Ostatní
Poslední dobou je hodně poslouchám, mám je ale ráda už dlouho, a kdyby měli koncert v Česku, možná bych i přemýšlela nad tím, jestli tam jít. Jak jsem se ale dostala zrovna k Pet Shop Boys? Je to poměrně snadné. Nejdřív se mi líbila hudba. A pak mě dostaly texty.
O téhle skupině - no, spíš dvojici - jsem na blogu psala jen málo, a to z jednoho prostého důvodu - hudebně nepatří do něčeho, čím bych se ještě donedávna chtěla chlubit. Přiznám se hned zkraje, že jsem PSB považovala za nějakou méněcennou skupinu a za takové to synth-popové duo, co nemá žádný velký význam a nic nikomu nemůže říct. Označovala jsem je za svoje "guilty pleasure", za skupinu, kterou si dovolím poslechnout jen ve chvílích slabosti a morálního pochybení. Jako kdyby jejich písničky byly tak hrozné, že bych se za ně styděla. Popravdě - nějakou dobu jsem to tak vnímala. Pet Shop Boys? To jsou přece šílený osmdesátý léta, nějakej sladkej popík a diskotéky. Jenže pak jsem je začala doopravdy poslouchat a poznala jsem i ty méně známé skladby, žádný West End Girls a Go West, ale ty skladby, co nikdy neuslyšíte v rádiu a co mají své kouzlo a skvělé texty, a rozhodla jsem se, že se za svojí lásku k tomuto duu už nikdy nebudu stydět.

Mimochodem, prakticky celá série povídek "Příliš dlouhá zima" je psaná podle písní právě od Pet Shop Boys.

Související obrázek

Chwała na wysokości (Kryštof/Feliks)

24. prosince 2017 v 23:17 |  Příliš dlouhá zima
"Můžeme si dát tentokrát večeři u našich?"
Feliks to nenavrhoval jako možnost, spíš jako něco, co už dlouho plánoval a rozmýšlel a teď si byl konečně jistý, že je to dobrý a uskutečnitelný nápad. Otazník na konci věty byl už zbytečný. V ruce měl ještě sluchátko telefonu, a Kryštof nevěděl, jestli někdo pořád čeká na druhém konci na odpověď nebo je už hluché, a tak jen bezmyšlenkovitě přikývl.
Feliks mu bezeslovnou odpověď oplatil stejně němým úsměvem a se sluchátkem se vytratil zpátky do kuchyně, kde pokračoval v telefonátu v polštině.
Teprve pak se to všechno Kryštofovi v hlavě spojilo. Večeře - ne normální večeře, ale ta sváteční, slavnostní a speciální, a navíc ne jen tak s někým, ale s Feliksovými rodiči. Nejraději by vyskočil z gauče a vrhl se vedle za Feliksem a začal zoufale gestikulovat, aby mu naznačil, že je to blbej nápad, jenže všude kolem sebe měl papíry s nákresy renesančních budov a na klíně rozložený text o historických vévodstvích a knížectvích v Itálii, takže opustit místo nebylo tak snadné. Prostě rezignoval. Zvrátil hlavu dozadu na opěradlo gauče a frustrovaně vzdychl, jen tak, aby si trochu ulevil, a rozhodl se, že si to ještě s Feliksem vyřídí, ale až později, až zavěsí, a až se on sám dostane aspoň na konec stránky.
Feliks se tiše vrátil zpátky a posadil se do křesla naproti němu. Pořád měl v ruce sluchátko, ale pohrával si s ním tak, že bylo hned jasné, že hovor už skončil.
"Máma byla ráda," řekl, a přehazoval si telefon z dlaně do dlaně.
"Hm."
"Co čteš?"
Feliks zvědavě natáhl krk a snažil se podívat do textů, co měl Kryštof před sebou, ale ten je rychle zavřel. "Nic."
"Co je?"
"Co?"
"Normálně jsem se zeptal."
"Proč sakra teď plánuješ vánoční večeři?"
"Máma to chtěla vědět."
"Bože."
"Loni jsem byl u vás - snad je to takhle logický, ne?"
"Vůbec mi nedošlo, že myslíš tohle!"
"A co jinýho asi? Pro mý rodiče je to aspoň důležitý - a určitě budou rádi, když tam budeme taky."
"Loni to nebylo důležitý?"
"Byla to jen večeře - ne záležitost rodiny, chápeš, jako doba soudržnosti a úcty - "
"To je blbost."
"Vidíš, děláš to taky."
"Co jako?"
"Znevažuješ to."
"Ne - jen říkám, že je blbost dělat z Vánoc takovou slávu. Prostě jsme tam šli a najedli se a to bylo celý. Bylo na tom snad něco blbě?"
"Blbě ne - jenom to bylo strašně chladný a rychlý a nikdo tam nepřemýšlel nad tím, co to vůbec znamená."
"Vánoce?"
"Jo."
"Já vím, vaši tam budou tancovat kolem stromečku a klanět se Ježíšovi, jasně."
"Nemluvíš o nich hezky."
"Ty snad o mejch rodičích jo?"
"Necháme toho."
"Mně je úplně jedno, co si o nich ty myslíš a co si oni myslej o tobě, dokud se dokážete aspoň trochu snést, chápeš?"
"Tobě je to jedno?"
"Jasně!" Vztekle odhodil knihu o italské renesanci na stůl. "A co sis jako myslel? Že s nima každej den telefonuju a přesvědčuju je, jak seš skvělej?"
Feliks zvedl ruce v obranném gestu. "Nebuď hned vzteklej."
"Mě jen sere, že se neshodneme v takových základních věcech."
"Fajn, tak to vzdávám. Ale pojedeme k nim."
"Mně je to fuk. Klidně."
 


Cuéntame que te pasó (Lukáš/Javier)

20. listopadu 2017 v 2:05 |  Příliš dlouhá zima
Do fabriky přibyli kubánští dělníci a to nemohlo zůstat bez povšimnutí. Všichni věděli, že přijeli Kubánci, protože denní směny a program se změnily, ředitel mluvil o pobytu dělníků z Československé socialistické republiky na Kubě a naopak, a Kubánci byli příliš hlasití na to, aby zůstali bez povšimnutí. Nebyli schopní vytrvat v klidu a tichu. Proto se jejich vztahy s Čechy - a Češkami - tak komplikovaly.
Lukáš měl už dávno vyhlídnutého dělníka, se kterým byl ochoten strávit víc než povinnou pracovní dobu. Mluvil obstojně španělsky a zároveň byl ochotný se i něco přiučit.
"Já jsem Lukáš," vydechl jednou v zápalu dobrosrdečnosti a přátelství k dalším socialistickým státům.
"Javier Varaquez."
A Lukáš měl několik hodin na přemýšlení.
Javier. To jméno se lehce převalovalo na jazyku, všichni se s ním mazlili a všichni ho chtěli.
"Moc toho nenapracujou," stěžuje si skoro každý kolega.
Lukáš ale myslí spíš na ta karamelově čokoládová těla než na hromady bavlny čekající na zemi vedle strojů na zpracování.
Nakonec, za tohle ta práce i stála.

I. sezení

14. listopadu 2017 v 23:14 |  dej mi důvod tě zabít
Sezení I.
"Ubližuje vám?"

"Neustále."

"Jak například?"

"Docela často mě řeže střepinami."

"Vy myslíte…fyzické násilí?"

"Vy ne?"

"Myslel jsem, že jste mluvil spíš o nějakém nátlaku."

"To taky."

"Aha."

"Má rád mojí krev."

"Mluvil jste o tom s někým?"

"Teď o tom mluvím s vámi."

"Takže nikdo jiný o tom neví?"

"Proč by o tom měli vědět?"

"On vám fyzicky ubližuje!"

"Protože mě miluje."

"Prosím?"

"Nosí mi obvazy a vodu."

"On vás zraní a pak vám nosí obvazy?"

"Řeže mi ruce a pak sedí vedle mě a dezinfikuje mi rány."

"Ten samý den?"

"Tu samou hodinu."

"Dokážete to nějak vysvětlit?"

"Miluje mě."

"Ale vždyť váš řeže střepinami."

"A pak ty rány dezinfikuje."

"Slyšíte, co říkáte? Vy obhajujete jeho jednání. Vždyť vám ubližuje, copak to tak necítíte?"

"Stará se o mě."

"Ale až poté, co vás nějak zraní. Řeže vás střepy - ještě něco dělá?"

"Je toho hodně."

"Budete se chtít svěřit?"

"Teď ne."

"A vám jeho přístup nevadí?"

"Ne."

"Máte na rukou jizvy?"

"Podívejte se sám."

"Ale vždyť je to hrozné - vám to doopravdy nevadí?"

"Proč by mělo?"

"Máte ruce úplně rozřezané! Jenom proto, že vás člověk, kterého zjevně milujete, zraňuje."

"K čemu mi jsou ruce?"

I.

1. listopadu 2017 v 23:42 |  dej mi důvod tě zabít
"Dej mi důvod tě zabít."

Nebylo to Dej mi jeden důvod, proč tě nezabít.

Nebyli nepřátelé na život a na smrt, kteří se pronásledovali po celém světě, dokud se nesešli tady, na jeho vertikálním konci, v střešní restauraci vysoko nad městem.

Neměl to být jejich poslední souboj.

Nebojovali spolu.

Magorie XVIII

11. října 2017 v 0:05 |  Magorie
Je zvláštní, psát Magorii tady, na úplně jiným místě a v jiným prostředí. Ale co. Pořád jsem to já a pořád jsme to my.
Minulej čtvrtek jsme šli s kámošema "pařit" v Praze. K naší velké libosti jsme zjistili, že se to od Hradce ale vůbec neliší. Koupili jsme levnou vodku a levnej rum - ale tuzemák!!!! ne ten hnus božkov - u Vietnamců. A kámoš z jaderky mi ukázal, jak se topí korek pomocí klíče. Kde jsou ty časy, kdy jsme to s Em. nemohly ani otevřít.
No jo, Génius bude inženýr. Jednou. A já doktorka filosofie. Pché. Kdoví. Zatím jsme se jen procházeli po nábřeží Vltavy s flaškou v každý ruce a s nápisem ADMIRAL na druhým břehu. Ale tak nějak jsem si to vysokoškolský studium představovala.

Jinak je život fajn. Spousta věcí je fajn. Z mejch kamarádů budou jaderní inženýři a právníci a doktoři. Anebo taky ne. Zatím jsme jen meme-makeři a anarchisti a divný lidi, co sledujou výprodeje a slevy alkoholu a neuměj používat metro a tramvaje.
Moje a Váry schopnost využívat ty nejdebilnější spoje je opravdu alarmující.
Ale včera měl narozeniny John Lennon a já ani nešla na Kampu, a to je fakt smutný. Na to jsem myslela celej den, ale večer jsem byla moc mrtvá. Někdy jen tak sedím ve stanici a sleduju projíždějící soupravy. Ach jo. Jižani v Praze a tak.

Jenže část kamarádů tady prostě není. Pár lidí jsme po cestě ztratili. Někdo holt nechtěl jít sem, a já se s těma lidma uvidím tak možná na Vánoce, a kdoví jestli. To je taky divný. Jako že mám kolem sebe teď najednou strašně moc novejch ksichtů, a vůbec, my všichni z Magorie jsme teď obklopený úplně novejma lidma, co s náma nikdy nepili vodku za sedmdesát před kácéčkem. Jak spolu vůbec můžeme vycházet? Ale tady se asi v noci žije stejně. Ze Vzorkovny si bohužel moc nepamatuju, a je mi fakt líto, že mi jí chtěla Em. tolik ukázat. Připadala jsem si jako debil. U vchodu jsem slítla ze schodů, ještě teď můžu počítat modřiny, a pak si pamatuju jen to dobrý víno a koncert, kde se zpívalo VOLARE OH OOOH OOHO, ale ne tak nádherně, jako to uměl Dean Martin, ale taková ta rychlejší, populárnější verze.

Miluju předmět "Rozpad Jugoslávie v reflexi dokumentárních filmů", a jakkoliv debilně to zní, je to přesně ten předmět, ve kterým propadáte kouzlu Miloševičovy osobnosti a pak si za to chcete nafackovat a začít se učit srbsky a albánsky a napsat o tom všem klauzurku. Hehe. Vím, na co budu psát klauzurku - "Šachový zápas o titul mistra světa v roce 1972 v kontextu studené války", nebo tak něco. Prostě o tom, jak dva šachoví fanatici tahaj figurky a za nima političtí fanatici tahaj za mocenský nitky. To mě totiž baví.

Jinak furt úplně nemám jasno v tom, na čí straně sakra bojoval Evžen Savojský.

Jo, a taky mám spoustu věcí z IKEI. Já, která jsem většinu peněz z brigády utrácela za gin s tonikem a víno a koktejlový bary, si najednou kupuju slánky a pepřenky a talíře a misky. To je ta dospělost. Ale do makra jsem šla bez zákaznický kartičky, jako boss, a koupila si tam bazalku. Akorát že jsem se u samoobslužný kasy nenápadně rozbrečela, zatímco mě tam ta pracovnice sjebávala za to, co tam vůbec lezu, když tu kartičku nemám. Ale ne, celý to bylo jinak, nikdo mě nesjebal a všechno probíhalo v pohodě, bazalku jsem dostala, ale vylezla jsem na parkoviště a rozbrečela se.

A tohle je asi ten dospělej život. Když zjistíte, že se v makru dá nakupovat jen s blbou zákaznickou kartičkou a vy jí nemáte.

The Godfather (1972) a GoodFellas (1990)

3. září 2017 v 18:46 |  Filmy a seriály
Je načase psát konečně o filmech - a to o dvou velmi speciálních filmech, které patří k mým nejoblíbenějším. Dost dlouhou dobu tvrdím, že Kmotr je můj vůbec nejoblíbenější film, a zároveň že je to i nejlepší film všech dob a že se mu nic nevyrovná, nicméně shlédnutí (KONEČNĚ, madonna!) filmu Goodfellas trochu mými preferencemi zatřáslo.

Nikdy jsem nebyla žádný filmový fanoušek. Dobře, miluju Trainspotting, a byla jsem víc než spokojená i s jeho pokračováním. Absolutně zbožňuju Dog Day Afternoon, protože vás vtáhne do děje dokonalým herectvím a gradováním tak perfektně, že chcete dýchat a vyšilovat společně s postavami. Jenže popravdě mě nenapadá moc dalších filmů, které bych takhle hrozně milovala a mohla sledovat znovu a znovu. Mám ráda film Submarine, kvůli jeho atmosféře a zdánlivě nikam neplynoucímu ději, poznámkám vypravěče a prostředí. A soundtracku. Mám ráda Mechanický pomeranč, ale pořád si radši přečtu knihu než shlédnu film, protože v knize je mnohem víc toho úžasnýho jazyka týnů, slangu a zvláštních výrazů a obratů. Mám ráda třeba Velkýho Gatsbyho a Moulin Rouge kvůli okázalé výpravě a schopnosti Baze Luhrmanna vyprávět historický příběh moderním stylem a podbarvený moderní hudbou, aniž by to znělo hloupě. Proboha, mám ráda třeba i Karlíka a továrnu na čokoládu, zfilmovanou verzi Hlavy XXII a taky se ráda podívám po stopadesáté na Pána prstenů - ale to už není ono, nemůžu říct, že bych tyhle filmy milovala nějak zvlášť víc než spoustu jiných.
Skutečně - nejlepší filmy pro mě jsou Kmotr, Trainspotting, Dog Day Afternoon - a nyní i Goodfellas. Záměrně neuvádím český název Goodfellas - tedy Mafiáni (případně Gangsteři), protože to už není ono. V titulkách v samotném filmu bylo "goodfellas" přeloženo jako "správňácí", což je vlastně přesně ono, má to ten význam - ale Goodfellas zní líp.
Takže Goodfellas.


As far as I can remember, I always wanted to be a gangster... Ale ne. As far as I can remember, vždycky jsem měla slabost pro mafiánskou tematiku a filmy, ve kterých italsko-americká mafie vystupovala. A bylo jedno, jestli ve verzi zlých ostrých hochů, anebo tak trochu neschopných zločinců (viz Někdo to rád horké). Něco na nich bylo lákavého, zajímavého, přitažlivého už tehdy, když mi bylo tak dvanáct nebo třináct, a z Kmotra jsem znala jen upoutávky v televizi, popisy v programu a Al Pacina. Vím, že jsem si o tom četla v TV programu - jeden z nejslavnějších filmů, mafiánská rodina, spousty ocenění, Oscary, scéna se křtem.
Ale tehdy jsem se na něj nepodívala.